Článek
Jak jsme již naznačili v úvodní části textu, mediální obraz současného islámu v západní Evropě akcentuje obvykle problematické momenty a spojuje toto vyznání se skupinami z nižších sociálních vrstev. Jak je to v podobných případech obvyklé, jedná se o nepřesnou zkratku, která se jejím nadužíváním stává obecně přijímanou charakteristikou muslimů v Evropě. Historické souvislosti migrace muslimů do této oblasti nám ale ukazují komplikovanější obraz.
V době poválečné výstavby a hospodářské konjunktury v padesátých a šedesátých letech 20. století přijížděli do západní Evropy hlavně muži, najímaní na krátkodobé manuální práce, ke kterým nebyla potřeba žádná kvalifikace. V německy mluvících zemích se pro ně vžilo označení „der Gastarbeiter“. Pro většinovou společnost byli tito lidé mnohdy „neviditelní“. Vedle pracovních povinností především v továrnách velkých evropských metropolí tito muži trávili svůj čas na hromadných ubytovnách. Podstatná část jejich výdělku byla zasílána rodinám do původní vlasti, kam se dělníci vraceli po skončení několikaletých pracovních kontraktů.
Pokud sledujeme národností příslušnost první generace muslimů žijících v západní Evropě, tak většinou odpovídala vazbám doznívající koloniální soustavy. Do Británie přijížděli tradičně jihoasijští muslimové z Pákistánu, Indie a pozdějšího Bangladéše a také z některých arabských zemí. Ve Francii bylo možné potkat hlavně Alžířany, Maročany a Tunisany. Pro francouzský kontext mělo zásadní vliv období do roku 1962, kdy se uzavřela výše zmíněná občanská válka v Alžírsku.
Existovaly však mimo jiné i země, které nemohly v postkoloniálním období v takové míře navázat na svoje dřívější kontakty. Do této kategorie jistě patřila i Spolková republika Německa, která svou potřebu pracovních sil řešila uzavřením mezistátní smlouvy o náboru dělníků v Turecku a v Jugoslávii. Podobně Francie otevřela kanceláře Národního imigračního úřadu ve Španělsku a v Itálii. Turečtí gastarbeitři obsadili pracovní místa i v dalších zemích západní Evropy. Vedle toho je potřeba mít na mysli ilegální migranty ze severní Afriky, kteří se s velkou naléhavostí i v současnosti snaží uskutečnit svůj sen o lepším životě v tak iluzorně blízkém Španělsku a Itálii. Vždyť přece stačí v tom lepším případě „pouze“ překonat zátarasy španělských enkláv Ceuta a Melilla nebo v tom horším případě se na vratkých a přeplněných člunech vydat na moře směrem na italský ostrov Lampedusa.
Pokud se vrátíme zpět k historickým mezníkům ovlivňujícím přítomnost muslimů v západní Evropě, pak lze jistě za zlom považovat hospodářskou krizi z roku 1973. Řada faktorů vedla k prohloubení hospodářských problémů evropských zemí a proces dlouhotrvající poválečné konjunktury se zastavil. Následně byla zaváděna ekonomická řešení, kam lze mimo jiné zařadit také pozastavení náboru cizích pracovních sil. V souladu s dosavadní imigrační politikou nabídly tehdejší vlády kompenzace všem, kteří se rozhodli odejít zpět do své původní vlasti. Tato procedura však měla pouze omezený dopad, protože většina z imigrantů zůstala. Paralelně s tímto procesem bylo z humanitárních důvodů povolováno slučování rodin. Za muži, kteří byli původně zaměstnáváni na manuální práce na základě krátkodobých smluv, přijely jejich manželky a děti.
Postupně vznikají obchody nabízející široký sortiment potravin (Berlín-Moabit).
Rodiny tak již natrvalo začaly tvořit daleko více „viditelnou“ součást společností evropských zemí. Máme zde na mysli například předpisy týkající se stravování, které podpořily rozvoj infrastruktury v podobě prodejen s halal potravinami a s tímto související dlouhodobé právní problémy spojené s povolením/zákazy rituální porážky zvířat. Další tradičně kontroverzní oblastí je odívání, tedy neustále se navracející problém forem zahalování muslimek v sekularizovaném veřejném prostoru.
Slučováním rodin se situace radikálně změnila a bylo na ni potřeba reagovat. Pokud sledujeme problémy současné Francie, Belgie, Holandska i dalších západoevropských států, můžeme si povšimnout, že toto řešení nebylo zcela šťastné ani definitivní. Podle mého názoru tyto problémy nejsou výhradně náboženské povahy ani v klasickém smyslu sociální, ale vycházejí z nedotažené i odmítané integrace skupin obyvatelstva. Stát se dlouhodobě nesnažil je začlenit do společnosti jako partnery a někteří z nich o to již mnohdy nestojí.
Jak to bylo dál? Příště si naznačíme témata spojená s integrací muslimů do většinových společností. Všimneme si, z čeho plynou některé problémy a jaká může být role islámských organizací.
Poznámky: text byl upraven a dokončen díky Národnímu stipendijnímu programu Slovenské republiky. Autor upřímně děkuje za podporu.
