Jak jsme v Ankaře vyrazili na hrad

Na začátku května jsem měl příležitost prožít jeden týden pracovně v Ankaře. Protože jsem vysokoškolský učitel, využil jsem nabídky programu Erasmus+ a přihlásil jsem se do konkurzu. Nakonec vše dopadlo dobře a mě čekaly přednášky pro turecké kolegy a diskuze v seminářích se studenty. Ve svém volném čase jsem díky kolegyni Dilek poznával lokality oblíbené místními obyvateli i zahraničními turisty. Jedním z nich je zcela jistě hrad stojící nad historickou částí města. Berte prosím následující řádky jako moje vzpomínky na příjemné odpoledne. Třeba i tak bude pro vás inspirací pro cestu za poznáním a zábavou.

Bydlel jsem v samotném centru města pár bloků od čtvrti Kızılay. Hotel byl určen především pro zahraniční klientelu, takže moje první dojmy z města byly tímto výrazně ovlivněny. Naproti mému ubytování byl příjemný Park nezávislosti a hned přes ulici kampus soukromé TED University. Okolo mě kroužily všudy přítomné taxíky, nabízela se autobusová doprava a mohl jsem také využít nedalekou stranici ankarského metra. Protože to ale byla moje první návštěva v tomto městě, s díky jsem využil nabídku kolegů o doprovod na zajímavá místa. Především jsme se přesouvali automobilem, což mnohdy přinášelo nezapomenutelné situace s ohledem na dosti hektický provoz.

Podle mého názoru není vůbec jednoduché popsat Ankaru několika větami. Během svého pobytu jsem se mnohokrát přesvědčil, že je to město mnoha tváří. Působilo proto na mě jako do sebe zapadající skládanka velmi různorodých dílků. Jedněmi z nich byly rekonstruované historické části, kam například patří oblast okolo prestižní Univerzity Hacettepe. Procházeli jsme se kolem opravených fasád domů, ze kterých na nás pokukovaly restaurace, bary a obchůdky. Uličky byly plné vysokoškolských studentů, a to je prostředí, které mám moc rád. Prostě se tím u mě projevuje profesionální deformace. Podívali jsme se do jedné z mnoha místních historických mešit, ale vyhlášené turecké lázně jsem si nechal pro svoji příští návštěvu.

Podobnou atmosféru s obchody se starožitnostmi, restauracemi a kavárnami v zrekonstruovaných domech z osmanského období má bezprostřední okolí ankarského hradu. Zaparkovali jsme na ulici hned pod mohutnými hradbami a vyrazili do vnější části pevnosti. Právě zde na vás dýchne historické prostředí s infrastrukturou zaměřenou na místní a zahraniční turisty. Stejně jako jinde prodavači nabízejí všechno možné jako milou vzpomínku na váš pobyt. Protože jsem religionista se specializací na islámskou kulturu, nenechal jsem si ujít návštěvu mešitu sultána Alaeddina. Jedná se o stavbu z 12. a 13. století, která byla poměrně nedávno zrestaurována.

Pak už na nás čekala vnitřní část hradu, ke které jsme museli vystoupat po prudkého kopce. Okolo cesty byly malé stánky z různými suvenýry a část z nich byla ruční výroby. Jak už to na podobných místech bývá, prodavačky byl výborně jazykově připravené a spontánně reagovaly na procházející. Vždyť přece stačí jen pár slov, aby získaly vaši pozornost. Citadela je opravdu monumentální a nabízí na několika platformách krásný výhled do širokého okolí. Uvidíte výstavní čtvrti města s bankami, rozsáhlé parky se zábavnými atrakcemi, budovy různorodých kulturních institucí, uličky slavné historické čtvrti Ulus s prvním parlamentem, věžáky moderních sídlišť na obzoru, ale to není zdaleka všechno.

V bezprostřední blízkosti hradeb totiž začíná dosti specifická oblast čtvrti Altındağ, která byla v padesátých a šedesátých letech 20. století ilegálně zastavěna malými domky. V sedmdesátých a osmdesátých letech proběhla amnestie a developeři na části pozemků nahradili jednouchá obydlí vícepodlažními bytovými domy. Jak jsem již napsal, Ankara je prostě puzzle a pro některé návštěvníky to musí být udivující. Automaticky to ale nemusí znamenat, že je to milé překvapení. Pro mého českého kolegu bylo nepochopitelné, proč v nejbližším okolí jedné z mála historických památek hlavního města je právě taková zástavba. Asi se v tom projevila opět moje profesionální deformace humanitního vědce se zkušenostmi z terénního výzkumu, ale bral jsem to prostě jen jako fakt.

Vrátili jsme se zpátky k hlavní bráně hradu a zamířili ještě na jedno zajímavé místo. Najdete ho na všech možných seznamech kulturních památek Ankary. Už z dálky jsem obdivoval minaret a hlavní vstup do budovy obklopené několika typickými hrobkami. Byla to Mešita Ahi Şerafeddin ze 13. století. Moc jsem se na ní těšil, protože se jedná o budovu postavenou za vlády Seldžukovců. Dvacet čtyři dřevěných sloupů nesoucí strop hlavní modlitební místnosti působilo jako pravidelně vysázený les. Přišli jsme v době mezi modlitbami, takže jsme měli dost času obdivovat dřevěný strop, kazatelnu (minbar) a nádhernými dlaždicemi obložený výklenek (mihráb) ukazující směr k Mekce. Při návštěvě prosím pamatujte na dlouhé nohavice i rukávy, od dam se na takových místech očekává šátek pokrývající vlasy.

Naše společné odpoledne jsme uzavřeli opravdu stylově. Po všech těch památkách jsme si více méně náhodou vybrali jednu restauraci pro společnou večeři. Vstup do ulice byl jako jeden z mnoha, přiléhající část s ohništěm nebyla na první pohled příliš veliká. Jak už to v podobných případech bývá, podnik tak trochu klamal tělem. Po schodech jsme stoupali přes několik větších místností až na vzdušnou terasu. Maso bylo vynikající, salát chutnal skvěle a čaj byl jako vždy osvěžující. Při odchodu proběhla klasická konverzace mezi obsluhou a mými průvodci na téma „ne, tento hodža není z Německa, je to Čech“. Výsledkem byla moje stylizovaná fotografie s grilem.

Už jste Turecko navštívili, nebo třeba svoji cestu teprve plánujete? Lákají vás pláže, nebo raději památky historických měst? Děkuji za Vaše tipy pod mým blogem. Třeba je využiji při své příští cestě.