Článek
Přes snahu o dialog mezi křesťany a muslimy, který je mnohdy veden významnými představiteli náboženských společenství, se stále ukazuje důležitý fakt. I v naší zemi má mnoho křesťanů poměrně zlomkovité znalosti o základních principech vyznávaných muslimy. Myslím si, že to není jistě jednostranná záležitost a podobné to bude s informovaností muslimů ohledně křesťanské nauky. Každý pokus o srovnávání různých náboženství je problematickou záležitostí. Nakonec se v něm snoubí zájem o poznání toho druhého konkrétního člověka s jeho pestrou kulturou a možná i snaha o lepší pochopení mého vlastního vyznání.
Zkušenost minulých desetiletí mezináboženského dialogu v Evropě ukazuje, jak je důležité dobře volit téma setkání. Není jednoduché najít motiv, který diskutující pobídne k pokračování rozhovoru a neuvede je hned od začátku do slepých uliček mlčení. Téma pochopení místa Ježíše v křesťanství a v islámu je pro nový dialog komplikovaným rozjezdem. Na druhou stranu je to podle mě zajímavý základ pro jinou věc. Tím je překonání pocitu, že snad mezi nám známým křesťanstvím a tak pro mnohé nepochopitelně odlišným islámem je nepřekonatelná propast nezájmu, vzájemného podezřívání a v extrémní poloze i násilného odporu.
Abych se vrátil k religionistické otázce, kterou jsem nabídl v nadpisu tohoto blogu: jak se tedy dívá Korán na Ježíše? Koránský text je pro muslimy základním souborem zjevení a podle jejich tradice je chápán jako slovo Boží zprostředkované Muhammadovi andělem Džibrílem. Zde si můžeme i my díky překladům do češtiny přečíst v patnácti kapitolách (arab. súra) celkem devadesát tři veršů (arab. áját), které se přímo vztahují k Ježíši. Ten je obvykle pojmenováván jako prorok Ísá a dále věřícím přibližován jakožto al-Masíh („Mesiáš“), Ibn Marjam („syn Mariin“) a v neposlední řadě také jako Kalimat Alláh („Boží slovo“).
Mezi proroky islámské tradice (Adam, Abrahám, Mojžíš, David, Jan Křtitel atd.) Ježíš zřetelně vyniká velkým počtem osobitých rysů. Sem lze například zařadit jeho podivuhodné narození z panenské matky a četné zázraky, kterými získává důležité místo mezi základními postavami islámské věrouky. Celý jeho život je naplněn významnými událostmi: od slov pronesených hned po narození na obranu matčiny cti až po křísení mrtvých. S tímto vykreslením jeho života souvisí i muslimy vyznávaná nauka, že Ježíš byl nakonec namísto smrti zřejmě vzat na nebe k Bohu, odkud má v perspektivě eschatologických dějů znovu přijít.
Dále v koránském textu lze číst, že Bůh Ježíše posílil Duchem svatým (arab. rúh al-qudus; K 5:109, 21:81, 254). Je to opět výjimečná situace, protože takto specificky vyjádřené podpory se výše zmíněným prorokům nedostalo. Samotným věřícím se v tomto příkladu otevírá nadějný výhled, neboť Bůh podpořil duchem od Něho pocházejícím (K 58:22) ty, do jejichž srdce vepsal víru. Týž slovní obrat duch z Něho vycházející je na jiném místě použit přímo pro Ježíše. Při vší úctě k Ježíšovi jsou ale křesťané varováni, aby ho nepokládali za Boha (K 4:171). Muslimští exegeti v takovýchto koránských pasážích vykládají výraz slovo (arab. kalima) jako přímý Boží pokyn, jímž stvořil proroka Ježíše v Mariině lůně a to stejným způsobem jako kdysi prvního člověka Adama (K 21:91). Duchem (arab. rúh) tu rozumějí Ježíšovi duši nebo samotné Evangelium (arab. indžíl), svěřené mu Bohem.
Prorok islámu Muhammad se podle koránského textu setkal s Ježíšem při své tajemné noční pouti z Mekky do Jeruzaléma (arab. isrá) a s tím souvisejícím vystoupením na nebe (arab. mirádž). Následující muslimská tradice v následujícím období rozvíjí tento zajímavý prvek, neboť Muhammad zde s Ježíšem hovořil o dni posledního soudu. Podle rozšířené islámské představy bude Ježíš v onen den svědčit proti křesťanům, neboť ti jeho pravé učení překroutili a jeho samého začali uctívat ne jako proroka, ale jako Božího Syna.
