Článek
V červenci jsem byl pracovně na Universitě Sarajevo. Ve volném čase jsem navštívil hned několik expozic místního muzea. Toulal jsem se okolo výstavných budov i malých krámků v historickém centru města a v jeho nejbližším okolí. V jednu chvíli už toho bylo tak akorát a potřeboval jsem změnu. Chtělo to vyrazit někam poblíž do přírody. Pokud máte čas a chuť, můžete se připojit. Za chvíli nám totiž pojede tramvaj.
Sejdeme se u fontány na tržišti Baščaršija.
V hlavním městě Bosny a Hercegoviny jsem byl už několikrát. Proto jsem měl již dříve příležitost vidět klíčová turistická místa. Přesto se na rozsáhlé tržiště Baščaršija vracím za jeho nepopiratelným kouzlem. Rád si vypiju bosenskou kávu nebo turecký čaj, zajdu si na na čevapi, burek či falafel. Prostě podle toho, na co mám zrovna chuť. Podívám se na nádvoří Císařské mešity, navštívím starý pravoslavný chrám nebo si na chvíli odpočinu ve františkánském kostele. Co jiného byste čekali od historika náboženství.
Pohled na Sarajevo z kabinky lanové dráhy na Trebevič.
Při minulých návštěvách jsem v centru nasedl na lanovou dráhu směr Trebevič. Pozvolna stoupáte nad město a můžete se těšit pohledem na historické dominanty v údolí i obyčejné domy pod vámi. Procházka lesem mimo jiné okolo zbytků betonové bobové dráhy byla příjemnou změnou. Podobně se mi líbila vycházka proti proudu řeky Miljacky až ke Kozímu mostu, který byl východní přístupovou cestou do města. Na této trase mě překvapilo, jak rychle se centrum hlavního města promění v sportovní areál a místo pro volný čas.
Kozí most je oblíbeným cílem příjemných procházek.
Letos jsem svou pozornost zaměřil směrem na západ. Ledabyle jsem si našel na internetu základní informace o lokalitě zvané Vrelo Bosne. Zaujala mě skutečnost, že se mohu dostat na předměstí Ilidža přímo tramvají číslo 3. Bylo tedy rozhodnuto a já jsem se vydal vstříc něčemu novému. Počasí bylo během mého pobytu docela jednotvárné. Prakticky pořád svítilo slunce a teplota se pohybovala okolo 32 stupňů. Z centra Sarajeva jsem ale narazil na starší typ vozu. Koupil jsem si u řidiče lístek za 1,80 KM (konvertibilní marka) a po zkušenostech s revizory jsem ho nezapomenul označit. Cesta byla delší a díky počasí namáhavá, ale mohl jsem pozorovat architekturu sídlišť okolo tramvajové trati.
Konečná zastávka v Ilidži je kousek od začátku ranveje sarajevského mezinárodního letiště. Dostal jsem se na rozsáhlý dopravní terminál a podle navigace v mobilu hledal cestu do centra. Jak je to u mě naprosto typické, podařilo se mi vyrazit opačným směrem. Nakonec jsem se přes lávku nad řekou Željeznica dostal do upraveného parku. A tam mi to už konečně došlo, byl jsem totiž v lázeňském městě. To má svoji velice bouřlivou současnost v podobě fungujícího termálního koupaliště a rychle rostoucích developerských projektů.
Hotel Austria byl jak z pohádky nad Dunajem.
Má však tak svoji historii spojenou a rakousko-uherskou správou a ta se přede mnou otevřela právě v tom upraveném lázeňském parku. Musím se vám přiznat, že je to moje přirozené prostředí. Prošel jsem se okolo výstavných hotelů a velkých květinových záhonů. Našel jsem začátek Velké aleje, která areál spojila s výletištěm pramene řeky Bosny na úpatí pohoří Igman. Dopředu jsem si přesně nezjistil, jak je stromořadí dlouhé. Nyní už to vím, je to tři a půl kilometru. Přídavné jméno „velká“ mě mělo varovat, stejně jako mě obvykle znejistí názvy hor obsahujících výrazy jako „vysoký“ či „ostrý“.
Pořádek musí být, takže naproti hotel Hungaria.
Nakonec to byl v tom horkém letním dni dobrý nápad. Mohl jsem si půjčil elektrickou koloběžku nebo dokonce si zaplatit fiakr, ale já jsem vyrazil po svých. Na začátku aleje je několik restaurací, pak minete soubor docela udržovaných vil, ale potom už vás čekají jen platany. Široká cesta pro dopravu je lemována vzrostlými stromy, které dávají blahodárný stín. Vedle jsou vyšlapány cesty pro pěší, kde poutník občas narazí na lavičku. Pak je ale po skoro celé délce trasy plot přírodní rezervace, takže s výjimkami několika asfaltových cest není možné volně odbočit.
Na začátku Velké aleje je pizzerie a také minimální představa o délce trasy.
Nakonec jsem dorazil do areálu Vrelo Bosne, zaplatil pouze v hotovosti klasicky zvýšené vstupné pro cizince a pak už jsem se mohl procházet výletištěm. Jednoduchá mapa vás informuje o klíčových místech, kam patří velké prameniště, soubor dřevěných můstků přes tok řeky Bosny, restaurace a mimo jiné také sociální zařízení. Doporučuji si udělat na to místo čas. Sednout si k zurčící vodě, prohlédnout si párek labutí na hladině, projít se pod korunami vzrostlých stromů, rozprostřít deku pro piknik. Prostě jak vám to bude vyhovovat. Připravte se ale na to, že je to oblíbené místo pro turisty z celého světa.
Pár labutí na prameništi řeky Bosny.
Na zpáteční cestě jsem opět fiakr nevyužil. Když už jsem znal vzdálenost a celkový průběh trasy, nějak mi to uteklo rychleji. Díky procházce jsem se totiž mohl i zdarma občerstvit. U jedné z rekonstruovaných vil byl stůl pro pocestné se sušenými datlemi, čerstvým ovocem a balenou vodou. Je to jen detail, ale upřímně mi to udělalo radost.
Tok řeky se formuje překvapivě rychle.
Pokud by to byl krátký studentský film, tady by byl střih. Za pár dní jsem ze Sarajeva odlétal do Vídně z mezinárodního letiště. Spokojeně jsem se při startu díval z okna po levé straně stroje. Pod námi byla Ilidža, řeka Željeznica, termální koupaliště, rozsáhlá přírodní rezervace a jako linka se táhla Velká alej směrem k pohoří Igman. Pomyslel jsem si, že se zcela jistě vrátím. Rád bych prohlédl tzv. Římský most. Ten byl v osmanském období západním vstupem do okolí Sarajeva. Patří do souboru čtyř historických mostů a ostatní tři jsem již viděl během svých předchozích návštěv. Takže na shledanou.
