Článek
S blížícími se americkými volbami se česká média plní s mnoha termíny a názory, které pravděpodobně průměrný Čech prakticky nezná. Já sám sem se toho dopustil ve svých textech o amerických kandidátech. Tento krátký text nabízí rychlý přehled politických stran, systému primárek a samotných prezidentských voleb. Nechť je vám to k užitku.
Kdo o co bojuje
Na začátek by asi bylo dobré specifikovat, jak mocný americký prezident je. Americký politický systém dává prezidentovi jedny z největších pravomocí, jakých se hlava demokratického státu ve světě těší. Výkonná moc, v ČR rozdělena mezi prezidenta a vládu, je plně koncentrována pod prezidentem. Ten vybírá členy vlády a má velkou roli v politických rozhodnutích země, a to obzvlášť v zahraničních otázkách. Nejedná se však o autokrata, protože legislativní moc drží americký kongres, jenž se dělí na sněmovnu reprezentantů a senát. Ideální pro nového prezidenta je, když jeho strana získá tzv. trifectu, tedy nadpoloviční většinu v obou komorách a prezidentský úřad.
Které strany to jsou? Za posledních 140 let je americká politika prakticky neustále ovládána dvěma politickými stranami, Demokratickou stranou a Republikánskou stranou. Obě strany jsou spíše širokými koalicemi než politickými stranami, které známe z ČR. Demokraté sjednocují ekonomicky pravicové, ale sociálně liberální členy s více levicovými členy, kteří se inspirují evropskými sociálně demokratickými a socialistickými stranami. Dříve velmi silné konzervativní křídlo z velké části přešlo k Republikánům. Podobně přišli o svou více liberální část Republikáni, kteří zaujímají pozici politické pravice a postupně čím dál sílící krajně-pravicové frakce, které v 60. letech opustili demokratickou stranu.
A co další strany? Pár jich existuje, ale jejich politický význam je většinou minimální. Americký volební systém, kde vítěz bere vše (o tom více později), a mohutná organizační a finanční převaha hlavních stran znamená, že malé strany mají pouze malou šanci získat jakékoliv funkce. O trochu lépe jsou na tom nezávislý kandidáti, ale i ti se většinou nakonec musí spojit s jednou z hlavních stran. Tento rok vzbudil pozornost nezávislý prezidentský kandidát Robert Kennedy junior, který v průzkumech drží až 15% hlasů, což je neobvykle vysoké číslo.
Výběr kandidátů
Americké politické strany používají systém takzvaných prezidentských primárek. Jedná se o systém, ve kterém se v jednotlivých amerických státech a teritoriích přidělují volební delegáti jednotlivým kandidátům. Tito delegáti pak pro kandidáta volí na stranické konferenci, kde je vybrán stranický kandidát na prezidenta. Název je zde však matoucí. Primárky jsou jak názvem pro celý proces výběru kandidáta tak pro jeden ze způsobů přidělování delegátů. V tom ohledu fungují primárky jako standardní volby, kde lidé volí svého kandidáta. Některé americké strany nechávají ve stranických primárkách volit pouze straníky a jiné je ponechávají volné veřejnosti.
Několik států, ale pořádá v měsících před prezidentskými volbami takzvaná stranická volební shromáždění. Volební shromáždění jsou setkání která se konají na úrovni místního okresu nebo volebního obvodu. Často vyžadují, aby se účastníci rozdělili do skupin podle toho kterého kandidáta podporují. Nerozhodnutí účastníci si vytvoří vlastní skupinu. Skupina každého kandidáta pronáší projevy a snaží se získat ostatní, aby se k jejich skupině připojila. Na konci se počet delegátů přidělených jednotlivým kandidátům odvíjí od počtu hlasů, které získali na každém z volebních shromáždění.
Ve většině případů se stranický kandidát vybere dlouho před stranickou konferenci. Jeden kandidát si získá tak velkou převahu v delegátech, že ostatní kandidáti raději ukončí své kampaně, které jsou velmi časově a finančně náročné. Pokud ale proces před konferencí neskončí, musí se volit na konferenci samotné. Tam mohou také zasáhnout takzvaní super-delegáti, což jsou straničtí funkcionáři a bývalý významní straničtí politici. Ti by mohli v krajním případu i rozhodnout stranického kandidáta, ale to se nestalo od 60. let, kdy byly primárky daleko méně demokratické.
Jaký tedy bude tento rok? Zatím to vypadá velmi nudně. Současný prezident Joe Biden a bývalí prezident Donald Trump oba drží ohromný náskok ve svých stranických primárkách. První primárky se budou odehrávat v lednu ve státech Iowa a New Hampshire. Zde se uvidí zda jsou průzkumy přesné nebo budou výsledky radikálně odlišné. I v případě, že Trump i Biden jasně vyhrají, je dobré sledovat ostatní kandidáty. Mnoho politiků prohrálo v jedněch primárkách a zvítězilo v dalším období. Joe Biden se o demokratickou nominaci ucházel v letech 1988 a 2008 než ji roku 2020 konečně vyhrál.
Volby samotné
V českých prezidentských volbách máme jednoduchý dvoukolový systém. Kdo získá přes všech 50% hlasů se stane prezidentem. V americkém systému existují dva hlavní rozdíly. Za prvé má pouze jedno kolo. Za druhé v něm nezáleží na získání většiny hlasů. Americký systém funguje na sboru volitelů. Každý americký stát má přidělen určité množství volitelů a kandidát, který získá ve státu nejvíc hlasů (nemusí být nadpoloviční většina), získá jeho volitele. Ti pro něj potom mají volit při setkání sboru volitelů, kdy je prezident formálně zvolen.
Zde je důležitý další detail. Za prvé, všechny americké státy musí dle zákona mít nejméně tři volitele. To znamená, že státy s velmi malým obyvatelstvem mají často větší moc, než by měli mít. Kvůli tomu také může dojít k situaci, že kandidát získá méně hlasů v celých spojených státech, ale vyhraje díky sboru velitelů. To se stalo v roce 2016, kdy Donald Trump získal méně hlasů než Hillary Clinton, ale díky vítězství v několika klíčových státech se stal prezidentem. V roce 2020 sice Trump prohrál o několik milionů hlasů, ale ve skutečnosti ho od volebního vítězství dělilo jen několik desítek tisíc hlasů v pár klíčových státech. To také znamená, že hlas v určitém státu je důležitější než v jiných.
Také existuje varianta remízy. Sbor volitelů má vždy 538 členů a teoreticky by mohlo dojít k remíze 269-269. Naštěstí je to velmi nepravděpodobné, protože pak by musel být prezident vybrán sněmovnou reprezentantů a viceprezident senátem. Problémem jsou také jednotlivý členové sboru volitelů. Ti teoreticky nemusí volit pro kandidáta, kterého vybral jejich stát, ale pro kohokoliv chtějí. Tito „bez věrní volitelé“, jsou v některých státech trestáni právem, ale v jiných se nesetkají s žádným trestem.
Volby v USA jsou v mnoha ohledech poněkud archaické a většinou se prakticky nezměnili od nezávislosti. Také jsou silně nespravedlivé vůči americkým teritoriím jako Portoriko, jehož občané sice můžou volit v primárkách, ale ne v samotné prezidentské volbě. Systém se pravděpodobně ještě dlouho nezmění, protože na ústavní změně musí v USA souhlasit 2/3 států, což je silně nepravděpodobné. V každém případě doufám, že tento tet bude nápomocný v následujících měsících, kdy se čím dál víc bude mluvit o každé maličkosti amerického volebního boje.
Zdroje a další četba:
Americká ústava: https://www.archives.gov/founding-docs/constitution-transcript
Pro všechny možné volební průzkumy: https://projects.fivethirtyeight.com/polls/
BEAT, Matt: Mr. Beat presents…The Ultimate American Presidential Election Book: Every Presidential Election in American History (1788-2020), Independently published ISBN 979-8706694913
