Článek
Stovky tisíc občanů carského Ruska unikli ve 20. letech do Evropy ze strachu před novým bolševickým režimem. Sebou přinesli mnoho dobrého, ale také prvky starého režimu, které neměli v moderním světě, co dělat. Hlavním z nich byl antisemitismus a na něj napojená konspirace o celosvětovém židovském spiknutí. Jeho vliv na evropské dějiny a nově se rodící nacistickou ideologii, měl být ohromný.
Ve stopách Dostojevského
19. století bylo ve většině zemí Evropy časem židovského osvobození. Byly zbořeny hradby ghett, Židé obdrželi rovnocenná občanská práva a mohli nově vstoupit do všech zaměstnání. Carské Rusko bylo v tomto procesu extrémní výjimkou. Poměry místních Židů nebyly nikdy ideální, ale s postupem času se pouze zhoršovaly. Pro židovské občany impéria bylo vyhrazeno specifické území, kde mohly žít, byla jim nadále omezovaná práva a navíc museli čelit hrozbám brutálních masakrů ze strany jak státních autorit tak svých nežidovských sousedů. Není divu, že se mnoho Židů přidalo k revolučním skupinám a další raději zvolili emigraci do zahraničí.
Antisemitismus měl v Rusku, stejně jako v dalších evropských státech, dlouhou tradici, ale jeho moderní podobu začali formovat až literární autoři 19. století. Hlavním z nich byl slavný Fjodor Dostojevskij, který Židy označil za skutečné vládce v oblasti bankovnictví a mezinárodních vztahů, jenž tvoří vlastní stát ve státě a plánují zavést nový svět, ve kterém přestanou platit posvátné křesťanské zákony. Právě před tímto vlivem se dle Dostojevského musel bránit ruský lid. Myšlenka vše-ovládajícího židovstva se stala populární i mezi dalšími ruskými autory (např. Vladimir Solověv), ale naopak kompletně chybí v původní německé krajně pravicové literatuře, jenž vznikala ve stejných letech. Ta sice Židy považovala za podřadné oproti Němcům, ale prozatím je nepovažovala za skryté vládce světa.
Vrcholem antisemitských konspirací byly v Rusku vydané Protokoly sionských mudrců. Tento text se oficiálně prohlašoval za plán, dle kterého chtěli mocní Židé ovládnout všechny státy v rámci celosvětového spiknutí. Sergei Nilus, který později prohlásil práce Dostojevského a Solověva za své hlavní inspirace, byl jeho hlavním strůjcem a dokázal svůj padělek rozšířit do ruského tisku. Že jsou Protokoly kompletní podvrh bylo prokázáno velmi rychle, ale to nezabránilo jejich obrovskému rozšíření. Text byl do zahraničí roznesen až ve 20. letech, ale kromě vlivu na nacismus měl být také jedním z hlavních zdrojů antisemitismu na Blízkém východě, kde byl například populárním textem v rámci teroristické skupiny Hamás.
V Rusku měli protokoly velký vliv na rodící se politickou krajní pravici. Ta byla reakcí na revoluční rok 1905 a sestávala ze zastánců absolutistického carského režimu, jenž odmítali veškeré reformy. Pro mnohé z nich byl i existující carský systém nedostatečně tradiční a doufali v návrat před dny Petra velikého, které považovali za pravou zlatou éru Ruska. To v podstatě znamenalo, že chtěli Rusko posunout o dvě století dozadu. Židé, kteří byli velkými stoupenci reformních a revolučních hnutí, byli pro tyto skupiny ideálním viníkem všech problémů Ruska. Protokoly se staly praktickou biblí nového hnutí, jenž brzy slavilo politické úspěchy. Na rozdíl od německé krajní pravice, jenž před 1. světovou válkou nezískala více než 3% hlasů ve volbách, dokázala její ruská verze oslovit více než 6% voličů.
Přes tento relativní úspěch byla ruská krajní pravice nevýznamnou parlamentní silou, což je vzhledem k její antidemokratické nátuře celkem pochopitelné. Její zástupci tak aktivně podporovali cara Mikuláše II. v úspěšné snaze zlikvidovat nové demokratické reformy, jenž si vynutila revoluce roku 1905. Silnou roli hráli obzvlášť tzv. Černosotněnci (černé stovky), bojová milice, jenž se dopustila dlouhé řady politických útoků a antisemitských pogromů. Úspěch antidemokratických sil byl však pouze dočasný a revoluce roku 1917 je definitivně odstavily od moci. Následující občanská válka vedla většinu vůdců ruské krajní pravice k útěku do Evropy, kde se mnoho z nich mělo usadit v nově založené Výmarské republice.
Válka proti Židům a bolševikům
Německo se ruské krajní pravici jevilo jako přirozený spojenec. Mnoho jejích zástupců mělo pro-německé sympatie už před 1. světovou válkou, kterou považovali za tragickou chybu. Tuto náklonnost prohloubila také ochota německých úřadů pomoci bývalým carským loajalistům s útěkem do Evropy a vzájemná spolupráce proti-bolševických Rusů a Němců ve východní Evropě. Do Německa tak například přesídli bývalý člen carského dvora a velitel Černosotněnců Fyodor Vinberg, generál Vasily Biskupsky či propagátor Protokoly sionských mudrců Boris Brasol. Důležitou spojkou mezi exulanty a německými rodáky se stali baltští Němci Alfred Rosenberg a Maximilian von Schaubner-Richter.
Právě tito muž měli vytvořit organizaci známou jako Aufbau Vereinigung(AV). Sestávala především z ruských a baltských exulantů, ale aktivními členy byla i skupina významných německých důstojníků pod vedením generála Ericha Luddendorfa a také několik ukrajinských exulantů. Ideologicky se jednalo o krajně pravicovou organizaci, jenž chtěla v Německu a Rusku vytvořit vojensko-monarchistické režimy. Oficiálně měli hlavní roli hrát nový panovníci, ale organizace v nich spíše viděla užitečné loutky, jenž by legitimizovali nové režimy. Po svržení komunistické vlády v SSSR a demokratické koalice v Německu by si obě země spojily ve snaze zničit nově vzniklé státy východní Evropy.
Plány to byly velkolepé, ale v provedení nepříliš úspěšné. AV měla řadu finančních spojenců, kteří ji zajistili impozantní rozpočet, ale jejím členům se nedařilo získat si dostatek spojenců. Ruští členové museli brzy čelit schizmatu mezi ruskými monarchisty, kdy se proti nim postavila více umírněná frakce pod vedením generála Pyotra Wrangela, jenž odmítala spojenectví s Německem a přála si více demokratickou monarchii ve stylu Velké Británie. Stejně tak ztroskotala snaha o vyvolání povstání v Rusku, kam se však dle zpráv sovětské tajné služby podařilo propašovat vysoké množství propagandy, kterou AV vytvořila.
Pro ruské exulanty byl hlavním nepřítelem bolševický režim a Židé, kteří v jejich chápání světa celou revoluci způsobili jako začátek svého plánu na ovládnutí světa. Dalším protivníkem však také byla demokratická ruská opozice, která bojovala proti carovi, ale následně uprchla před bolševiky. Členové AV provedli na několik z nich atentáty a následně se podíleli na vraždě německého ministra zahraničí Walther Rathenau, jehož židovský původ byl pro spiklence jasným důkazem světového spiknutí. Nejradikálnější ruští exulanti se tak stali aktivní součástí politického boje v novém Německu, jenž byl pro ně pouhým prvním krokem pro návrat do Ruska. Politické násilí však mělo pouze omezený úspěch. Daleko důležitějším se stal jejich ideologický vliv.
Protokoly sionských mudrců byly poprvé přeloženy do cizích jazyků na začátku 20. let a německá verze byla publikovaná roku 1922 s podporou většiny členů AV. Především Alfred Rosenberg měl hlavní roli v dalším rozvinutí antisemitských konspiračních teorií a to i přesto, že protokoly osobně považoval za nesmyslné. Byly to však právě tyto texty, jenž v kruzích německé krajní pravice začaly šířit myšlenku židovského spiknutí a jeho napojení na bolševickou revoluci v Rusku. K tomu byly rychle připojeny antisemitské stereotypy z přelomu století a myšlenka ohrožení německé rasy ze strany Židů. Středem těchto myšlenek se brzy měl stát mladý Adolf Hitler.
Hitler a exulanti
Formování názorů největšího monstra lidské historie je dodnes velmi sporným tématem. Čím dál více je však opouštěna myšlenka, že by se Hitler stal přesvědčeným antisemitou za svého mládí. Ještě během bojů za 1. světové války měl budoucí diktátor velmi rozporuplné a nejasné názory na židy, což potvrzují svědectví jeho spolubojovníků. Ty také ukazují, že Hitler prošel poměrně rychlým politickým vývojem. Na konci roku 1918 souhlasil se svržením německého císařství a v události viděl triumf německého pracujícího lidu. Nijak mu nevadila nová levicová vláda a během komunistického povstání v Bavorsku zachoval neutralitu, což mu do budoucna vyčítalo mnoho členů krajní pravice.
Dnes to vypadá, že Hitlerův přechod ke krajní pravici proběhl až na začátku roku 1920 a to kvůli horšící se ekonomické situaci a potupě z Versailleské mírové smlouvy. V té době začal Hitler spolupracovat se skupinou radikálních ideologů mezi něž patřil také již zmíněný Alfred Rosenberg. Ten Hitlera brzy seznámil se Schaubnerem-Richterem a dalšími členy AV, kteří měli mít na budoucího diktátora silný efekt. Práce ruských a baltských emigrantů se pro Hitlera staly obrovským zdrojem lží, které následně proměnil ve vlastní politické projekty. Některé body, jako například o vlivu židů na vládu SSSR, Hitler doslova opsal z textů Vinberga a Rosenberga.
Právě v tomto stádiu své politické kariéry byl stvořitel nacismu také překvapivě nakloněn vůči východním Slovanům. Rusy považoval za přirozené spojence ve zničení Versailleského řádu a aktivně spolupracoval s částí ukrajinských Kozáků. Bolševickou revoluci prohlásil za katastrofu pro běžné Rusy, jenž je potřeba dostat z bolševického otroctví. To byla přinejmenším ze začátku také oficiální linie nově založené strany NSDAP a měla zůstat osobní ideologií pro Rosenberga a další bývalé členy AV. Samotný Hitler však měl tento postoj brzy opustit.
Mnichovský pivní puč roku 1923 byl pro ruskou krajní pravici katastrofou. Hitler byl zatčen, Schaubnerem-Richter zemřel a velká část finančních zdrojů, jenž exulanti investovali do svých německých spojenců záhadně zmizela. AV byla tímto selháním prakticky zničena a brzy splynula s NSDAP. Hitler mezitím sepsal svou první knihu, Mein Kampf, kde místo spojenectví navrhl pro Rusko status vazala a budoucí kolonie pro německé usedlíky. Přes tuto otočku si však zachoval loajalitu části ruských exulantů, jenž mu od budoucna měli pomoci s převzetím moci a následnou válkou proti SSSR.
Jak velká byla role ruských exulantů v tvoření nacistické ideologie? Antisemitismu byl v německé krajní pravici dlouho před příchodem Rusů, ale exulanti ho dokázali propojit s myšlenkou celosvětového spiknutí a strachem ze SSSR. Nacismus by byl ohavnou ideologií i bez tohoto vlivu, ale s daleko odlišným vnímáním Židů a celého světa. Jak přesně by se tyto rozdíly projevily je však nemožné říct.
Zdroje a další četba:
Ben-Itto, Hadassa: The Lie That Wouldn't Die: The Protocols of the Elders of Zion, Vallentine Mitchell, 2005, 390 stran, ISBN: 978-0853035954
Kellogg, Michael. The Russian roots of Nazism: white émigrés and the making of National Socialism, 1917-1945. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. xiii, 327 s. New studies in European history. ISBN 0-521-84512-2.
Hamann, Brigitte. Hitlerova Vídeň: diktátorova učednická léta. Překlad Alena Bláhová. V českém jazyce vyd. 2. Praha: Prostor, 2011. 511 s. Obzor; sv. 79. ISBN 978-80-7260-246-9.
