Článek
Proti genocidě
Ludwig Maximilian Erwin Richter se narodil 21. ledna 1884 v dnešním hlavním městě Lotyšska, Rize. V té době součást carského Ruska Riga byla obydlena mnoha rodinami baltských Němců, které do regionu pozvali jeho předchozí vládci. Richterové patřili k místní střední třídě, což umožnilo mladému Maxovi studovat na univerzitě, kde do roku 1907 vystudoval chemii a inženýrství. Od mlada byl považován za vysoce inteligentního jedince, který se podílel na několika mládežnických organizacích baltských Němců. Získal si zde také svou první vojenskou zkušenost, když se roku 1905 připojil k místním dobrovolnickým jednotkám, které bojovaly za záchranu carské vlády před revolucí.
Boj proti místním socialistům byl však pro mladého muže pouze jednou z hlavních událostí té doby. Seznámil se totiž s Matyldou von Scheubnerovou, o dvacet let starší šlechtičnou, se kterou se roku 1911 oženil. Byl to bouřlivý sňatek, kvůli kterému musel nový pár utéct do Německa. Nakonec se však situace vyřešila tím, že jeden z Matyldiných vzdálených příbuzných Maxe adoptoval, což vedlo k rodinnému usmíření. Max se díky této adopci navíc stal šlechticem a nově tak byl znám jako Maximilian von Scheubner-Richter. Rozhodl se však zůstat s manželkou v Německu, kde brzy získal také státní občanství.
Již od mládí byl Scheubner-Richter silně ovlivněn rasovými teoriemi o německé slávě a vypuknutí 1. světové války bral jako příležitost zažít tuto nadřazenost na vlastní oči. Vstoupil do německé armády, kde získal hodnost poručíka. Jeho nadřízení si brzy všimli, že mladý Scheubner-Richter vyniká jak organizačními schopnostmi, tak talentem na učení se nových jazyků. Po několika měsících na západní frontě tak byl roku 1915 poslán na speciální misi. Stal se jedním z německých poradců v Osmanské říši. Právě zde měl baltský poručík zažít jednu z nejhorších událostí svého života, a to genocidu Arménů.
Osmanské úřady oficiálně tvrdily, že se Arméni vzbouřili a deportace byly prováděny pro jejich vlastní bezpečnost. Scheubner-Richter však na rozdíl od jiných cizinců viděl skutečný stav věcí. Byl známý svou odvahou, kterou zapůsobil na místní Turky a Kurdy, s nimiž se často přímo podílel na boji s Rusy. Při jedné z těchto operací však v převážně arménském městě Erzurum mohl spatřit masakr, který osmanské síly zahájily proti místním civilistům. Scheubner-Richter proti této akci silně protestoval a přes německý konzulát se mu podařilo zachránit desítky, ne-li stovky civilistů. Jeho snaha zastavit genocidu skrze nátlak Berlína však byla marná. Roku 1916 byl přinucen k návratu do Německa, kde zanechal jedno z prvních přesných svědectví o genocidě, kterou si Arméni prošli.
Čtenář si zde může myslet, že tento člověk příliš nezní jako nacista. Skutečně, mladý Scheubner-Richter měl sice jisté sympatie k více radikálním německým ideologům a kultura carské říše vedla k jisté dávce antisemitismu, ale tyto názory byly velmi daleko od pozdější nacistické ideologie. Skutečným bodem zlomu se pro poručíka měl stát konec 1. světové války a návrat do rodné země. Německá vojska vstoupila do Rigy roku 1917 a Scheubner-Richter se rychle vrátil do rodné země. Založil si kancelář v Rize a obnovil své kontakty mezi baltskými Němci a také mezi členy proti-bolševické opozice v Rusku. A pak přišla porážka Německa roku 1918.
Středem konspirací
Pád německého císařství byl pro baltského poručíka tvrdou psychickou ránou, kterou o rok později ještě zhoršilo dobytí Rigy bolševiky. Scheubner-Richter viděl popravy mnoha svých přátel bolševiky, kteří ho navíc několikrát mučili. Mezi komunistickými silami bylo mnoho Židů, kteří v nových vládcích Ruska viděli vysvobození od éry pogromů, jež byla realitou carského systému. Tento důvod však pro Scheubner-Richtera nic neznamenal. V Židech začal poprvé vidět hlavního nepřítele, který byl nejen zodpovědný za jeho vlastní vězení, ale také způsobil porážku Německa a zhroucení tradičního Ruska.
Ruská i německá krajní pravice sdílely od konce 19. století extrémní nenávist k Židům. Protokoly siónských mudrců byly ruským padělkem, jenž utvořil základy evropského antisemitismu. Vliv východních uprchlíků na stvoření budoucí nacistické strany stojí za vlastní článek, ale sám Scheubner-Richter se po osvobození z bolševického vězení stal jedním z hlavních zastánců proti židovských konspiračních teorií. K tomu se přidalo nešťastné poučení, které si odnesl z arménské genocidy. Tím bylo, že odlišné rasy nemohou existovat v jednom státě bez toho, aniž by se navzájem zničily. Scheubner-Richter již dříve považoval Židy za pravý opak Germánů, ale nyní je začal považovat za úhlavního nepřítele svého lidu.
Po porážce v baltských státech ustoupil poručík do Německa, které se mezitím stalo centrem pro uprchlíky ze států bývalého carského státu. S podporou mnoha z nich založil Aufbau Vereinigung(AV), která měla za cíl sjednotit všechny pravicové síly ve východní Evropě a svrhnout revoluční vlády v Německu a Rusku. Z počátku aktivně podporovala boj proti bolševických sil v Rusku, ale čím dál více se začala zaměřovat na německé záležitosti. Sám Scheubner-Richter se aktivně účastnil takzvaného Kappova puče roku 1920, kdy se dokonce stal vládním ministrem, ale tato snaha rychle zkolabovala a německá demokracie přežila. To vedlo k jeho odchodu z Berlína do Mnichova, kde začal spřádat nové plány.
Baltský poručík začal být čím dál více inspirován příkladem italského fašismu a jeho vůdcem Mussolinim. Tento systém považoval za ideální spojení starých konzervativních tradic a moderního revolučního boje, jež by mohlo zafungovat jako účinná metoda pro zničení bolševismu. Sám sebe však pravděpodobně nikdy nepovažoval za možného vůdce tohoto hnutí a začal se proto poohlížet po ideálním spojenci, jenž by ve stylu italského diktátora provedl pochod na Berlín a svrhl by novou německou demokracii. Toto hledání mělo mít úspěch na konci roku 1920, kdy byl Scheubner-Richter seznámen s dalším sympatizantem Kappova puče. tehdy ještě nepříliš známým Adolfem Hitlerem.
Zdroje z tohoto období jsou bohužel omezené, ale přesto máme poměrně dobrý přehled vývoje vztahu mezi oběma muži. Hitler se v době jejich setkání ještě ani nestal vůdcem nacistické strany a byl v ní nováčkem. Samotná strana byla navíc ideologicky zmatenou skupinou, jež neměla mnoho spojenců. Scheubner-Richter měl mít na Hitlera zásadní vliv, a to jak v ideologických, tak v organizačních otázkách. Spolu s dalším baltským exulantem, Alfredem Rosenbergem, začal Scheubner-Richter aktivně budovat vztahy mezi AV a nacistickým hnutím. Hitlerovi navíc poprvé otevřel mnohé společenské kontakty, mezi něž patřil také populární generál Erich Ludendorff.
V osobní rovině se oba muži stali blízkými přáteli. Hitler, který v mládí přišel o většinu mužských příbuzných, byl ze staršího muže nadšen a přebral od něj mnohé rady a nápady. Dle některých zdrojů to byl právě Scheubner-Richter, kdo Hitlera seznámil s ruskými antisemitskými teoriemi, jež hrály zásadní roli v utváření nacistické ideologie. Tato informace se nedá potvrdit, ale je známo, že se Hitler stal častým hostem v domácnosti baltského poručíka a jeho manželky. Matylda von Scheubner-Richter si s mladým Hitlerem vytvořila obzvlášť silné pouto a otevřeně považovala Hitlera za náhradu za syna, kterého nikdy neměla. Kontakty s AV navíc finančně posílily nově přejmenovanou NSDAP a pomohly Hitlerovi stranu plně ovládnout. Roku 1923 se jeho oči obrátily na zbytek Německa.
Mnichovský debakl
Rok 1923 byl pro německý lid časem hluboké hospodářské krize, který pouze zhoršoval pocit hanby z nedávné vojenské porážky. To zajistilo úrodnou půdu pro Hitlera, jenž s pomocí Scheubner-Richtera začal spolupracovat s dalšími radikálními organizacemi v Německu a obzvlášť v Bavorsku. Nacistická rétorika na téma radikálních ekonomických změn a odporu vůči Francii byla velmi populární a ze strany se poprvé začala stávat skutečná politická síla. V srpnu nová německá vláda rozhodla zahájit nová jednání s Francií a Británií, která měla zajistit ekonomickou stabilizaci. Toto „paktování s nepřáteli“, jak ho označil Hitler, však vzbudilo hněv německé pravice. Nacisté spatřili svůj moment a zahájili přípravy na státní převrat.
Kdo přesně byl hlavním organizátorem mnichovského pivního puče, je dodnes nejasné. Scheubner-Richter a jeho baltský kolega Alfred Rosenberg však figurují ve většině verzí tohoto příběhu a částí z nich jsou považováni za hlavní strůjce celé operace. Plán byl poněkud jednoduchý a silně optimistický. Hitler, generál Ludendorff a bavorská pravice měli bez větších problémů ovládnout Mnichov, který by se stal základnou pro postup na Berlín. Zapojení Ludendorffa mělo zajistit loajalitu armády, která by hromadně přešla ke vzbouřencům a umožnila by tak dobytí Berlína. Zde by byla zformována nová vláda a začal by velmi vágně naplánovaný proces národní obnovy.
Celá akce se však měla vyvinout poněkud odlišně. 8. listopadu roku 1923 Hitler na schůzce hlavních pravicových vůdců Bavorska zahájil její první fázi, když oznámil začátek národní revoluce a vyzval státního komisaře Kahra, aby ho podpořil v pochodu na Berlín. Kahr a další přítomní sice akci pod nátlakem nacistických ozbrojenců nejprve podpořili, ale následně dokázali utéct a zmobilizovat místní armádní jednotky. Nacistické přebírání moci bylo navíc jen částečně úspěšné a většina města zůstala i přes útoky nově vytvořených jednotek SA pod kontrolou vládních loajalistů. Hitler začínal panikařit.
Scheubner-Richter měl během převratu důležitou roli, a to dopravit na místo generála Ludendorffa. Starý vojevůdce byl však ze začátku rozzuřen, že Hitler předem rozdal nejdůležitější funkce svým podřízeným a pouze dlouhé přesvědčování vedlo k tomu, že se nakonec přeci jen zúčastnil mnichovského převratu. Scheubner-Richter dorazil do Mnichova ráno 9. listopadu, kdy se situace evidentně hroutila. Spolu s Ludendorffem však dokázal přesvědčit váhajícího Hitlera, že se situace dá zvrátit. Starý generál zavelel k pochodu na ministerstvo obrany, ke kterému Scheubner-Richter pochodoval ruku v ruce s Hitlerem. A bylo to právě zde, kde palba vládních sil zasáhla baltského poručíka do plíce a na místě ho zabila. O metr vlevo a náboj by ukončil Hitlerovu krutovládu, než mohla začít.
Adolf Hitler později prohlásil, že jedinou nenahraditelnou ztrátou mezi patnácti padlými nacisty byl v Mnichově právě Scheubner-Richter. Brzy se však začal vzdalovat některým názorům svého baltského mentora. Ten spolu s Rosenbergem podporoval alianci mezi Slovany a Němci, kterou však Hitler nahradil svými brutálními plány na kolonizaci východní Evropy. V otázce genocidy Židů by si však oba muži pravděpodobně rozuměli, jelikož byla finální fází pokřiveného myšlení baltského poručíka a mnoha dalších raných podporovatelů nacistické strany. Kdo ví, jak by Hitlerova ideologie bez tohoto vlivu vypadala. Vliv Scheubner-Richtera je dnes téměř zapomenutý, ale hrál klíčovou roli ve zrození nacismu a třetí říše.
Zdroje a další četba:
Friedman, Jonathan: The Routledge History of the Holocaust (Routledge Histories), Routledge, 2011, 536 stran, ISBN: 978-0415520874
Leverkuehn, Paul: A German Officer During the Armenian Genocide: A Biography of Max von Scheubner Richter, Gomidas Institute Books, 2008, 290 stran, ISBN: 978-1903656815
Kellogg, Michael: The Russian Roots of Nazism: White Émigrés and the Making of National Socialism, 1917–1945 (New Studies in European History), Cambridge University Press, 2008, 344 stran, ISBN: 978-0521070058
