Článek
Svatý stolec je opět středem veřejného zájmu. Papež je mrtev a jeho nástupce bude brzy zvolen, aby převzal odpovědnost za vedení katolické církve a mikrostátu Vatikán. Méně než dvě století však uplynula od doby, kdy papežská vláda držela ve svých rukách celou střední Itálii. A není to ani sto let od doby, kdy se katolická církev po mnoha dekádách konfliktu konečně usmířila s nově vzniklým státem. Jak probíhal tento konflikt? A proč ho nakonec ukončil až fašistický diktátor Benito Mussolini?
Pád církevního státu
Papežský stát existoval v Evropě již od 8. století. Prošel mnoha územními změnami, ale po celou dobu své existence platil za jednu z nejvýznamnějších evropských mocností. Především díky náboženskému významu svého vládce, ale často také kvůli vojenské moci, kterou papežové uplatňovali na apeninském poloostrově. V polovině 19. století byly tyto slavné časy dávno pryč. Církevní stát byl rozpuštěn Napoleonem I. a následně obnoven pouze díky podpoře zahraničních mocností. Právě díky jejich armádám dokázal administrativně zastaralý stát odolat nacionalistickým vzpourám roku 1830, ale pro zbytek Evropy se jeho existence čím dál více stávala anachronismem.
Byl to papež Pius IX., kdo hodlal tuto situaci změnit. Jeho nástup na trůn svatého Petra roku 1846 bylo z počátku vnímáno jako velká šance pro italské liberály. Pius sám byl sice spíše umírněným reformátorem, který si přál zmodernizovat svůj stát a umožnit jeho další přežití, ale pro místní nacionalisty a modernisty se stal symbolem nové éry. Papežská amnestie pro politické vězně a povolení zformovat volené poradní sněmy tyto naděje pouze posílily. Pro stoupence sjednocené Itálie byl papež ideální hlavou nového státu, pod kterým by mohly být sjednoceny všechny malé státy v novou federaci. Pius byl přes svou vlastní lásku k italské kultuře k těmto návrhům zdrženlivý, ale události postupovaly s nezadržitelnou rychlostí.
Revoluce roku 1848 rychle zachvátily všechny italské státy. Sardinský král vyhlásil válku habsburské říši ve jménu vyhnání rakouských vojsk ze všech italských území a Pius byl čím dál radikálnějšími občany Říma přinucen poslat mu na pomoc vojsko. Radikalismus revolucionářů však Piovi brzy přerostl přes hlavu a ve strachu o holý život nakonec papež na začátku roku 1849 utekl ze země. Byla vyhlášena římská republika, ale to bylo pro evropské mocnosti nepřijatelné. Sardinské vojsko bylo navíc poraženo maršálem Radeckým a nová republika tak neměla žádného spojence. Již roku 1850 byla republika rozdrcena francouzskými jednotkami a papež se mohl vrátit do svého obnoveného státu.
Ve svých prvních letech vlády byl Pius IX. považován za naději liberálů, ale zkušenosti revoluce z něj učinily zastánce ultra-konzervativních postojů. Situaci nijak nepomáhalo, že papežova vláda stála na podpoře francouzských jednotek císaře Napoleona III. Ten měl spolu s Habsburky zájem na ochraně papeže, ale svatého otce považoval spíše za užitečnou loutku než za skutečnou autoritu. Francouzská podpora se navíc omezovala pouze na město Řím a jeho okolí. Po porážce rakouských vojsk u Solferina roku 1859 obsadila sardinská vojska většinu papežských území a papež se zmohl pouze na verbální odpor a hromadnou exkomunikaci všech stoupenců nově vyhlášeného italského státu.
Mapa papežského státu do roku 1859, mezi lety 1859 a 1870 si papež udržel pouze území Roma
I samotný Řím však nebyl v bezpečí. O jeho dobytí se po roce 1859 několikrát pokusil italský revolucionář Garibaldi a nové italské království prohlásilo starověké sídlo za své budoucí hlavní město. Papež však věřil v boží podporu a spoléhal se na francouzské vojáky. Ty navíc doplnily tisíce katolických dobrovolníků ze zahraničí, ochotných obětovat své životy ve jménu papežova bezpečí. Válka mezi Pruskem a Francií roku 1870 však vedla k odchodu Francouzů, což bylo pro církevní stát osudnou ranou. Katoličtí dobrovolníci vzdorovali novému italskému útoku odvážně, ale papež se po několika dnech bojů vzdal. Itálie své nové hlavní město dobyla 20. září roku 1870.
Vězeň Vatikánu
Církevní stát byl pryč, ale církev odmítla tuto situaci akceptovat. Pius IX. odmítl všechny návrhy italské vlády na usmíření a prohlásil se za vězně ve svém palácovém komplexu. Vydal nařízení, dle kterého se žádný katolík nesměl účastnit italské politiky a exkomunikoval jak italského krále, tak jeho vládu. Mnozí zahraniční pozorovatelé očekávali, že se papež rozhodne odejít do exilu (zvažována byla například Malta), ale to nakonec Pius odmítl. Dal však svou podporu různým pro-papežským skupinám v zahraničí a také proti-italským partyzánům na jihu země. Nová Itálie si možná myslela, že je válka u konce, ale pro papeže pouze přešla do nové fáze.
V nové Itálii vedla papežská situace k sérii tvrdých sporů. Zákon z roku 1875 nabízel svatému stolci vřelé podmínky smíření, ale ve stejnou dobu byla zrušena pozice katolické církve jako státního náboženství a byly plně zlegalizovány ne-církevní svatby, což byly pro papeže nepřijatelné útoky. Proti-církevní radikálové nikdy nezapomněli papežův útěk roku 1849 a nyní volali po tvrdém postoji vůči celé církvi. To si nedovolily ani více levicové italské vlády, ale pro papeže a jeho spojence se staly nebezpečným i pouhé cesty po Římě. Když roku 1878 papež zemřel, byla jeho rakev několikrát napadena při přesunu přes město a málem došlo k zhanobení papežské mrtvoly.
Pius IX. byl ve svém boji za znovuzískání Říma sice vytrvalý, ale ne příliš efektivní. Byl mužem církve a světské otázky mu nikdy nebyly blízko u srdce. Nový papež Lev XIII. měl brzy ukázat, že je daleko nebezpečnějším protivníkem než jeho předchůdce. Zvolen roku 1878 ve svých 68 letech jako kompromisní kandidát, Lev překvapil celý svět už tím, že ve své funkci vytrval dalších 25 let. Měl se stát jedním z nejdůležitějších papežů své éry a na rozdíl od svých předků dobře věděl, že nejde nadále ignorovat problémy moderního světa. Církev je buď mohla přijmout a využít nebo se jim musela efektivně postavit.
Nová papež dal brzy najevo, že nehodlá akceptovat italskou vládu nad Římem. Oproti svému předchůdci však pochopil, že nový stát porazí pouze s podporou zahraničních mocností. Lev tak zahájil období velmi aktivní a pragmatické diplomacie, která brzy začala slavit řadu úspěchů. Podařilo se ukončit táhnoucí se spor s novým německým císařstvím (více zde), zahájit nové období ve vztazích s USA a zlepšit vztahy s dlouho znepřáteleným Ruskem. Hlavním cílem však byla Francie, kde nástup nové republiky vedl Lva XIII. k pragmatické snaze usmířit místní katolíky s novou vládou. Tyto snahy měly sice částečný úspěch, ale pokus získat francouzskou podporu v otázce Říma se minul účinkem.
Ve vztazích s Itálií se v posledních dekádách 19. století mnoho nestalo. Roku 1888 se objevila šance na usmíření, během které byl představen návrh velmi podobný budoucí smlouvě mezi papežem a Itálií, ale Lev ho kompletně odmítl. Vztahům nijak nepomohli italští radikálové, kteří v Římě pořádali různé proti-papežské provokace a zastrašovali níže postavené členy církve. Lev XIII. se raději soustředil na další otázky své doby a roku 1891 vydal Rerum Novarum, text jenž se stal základem církevní pozice vůči socialismu a pracující třídě. Tento výtvor pomohl se stvořením katolických politických stran po celé Evropě a pro papeže to byl velký triumf. Ani nově získaná prestiž však nepomohla s otázkou Říma.
Dlouhé usmiřování
Už poslední roky Lva XIII. se nesly ve znamení možného míru s italským státem. Především se začala aktivně zvažovat možnost založení otevřeně katolické politické strany, které by papež dovolil účast v italské politice, ale tyto plány se neměly zrealizovat za jeho života. Lev XIII. zemřel roku 1903 a až jeho nástupce Pius X. umožnil katolíkům účast na volbách. Sám Pius X. se však spíše soustředil na otázky vnitřních reforem církve a její hierarchie. Jeho snaha o smír s Itálií byla velmi omezená a až do jeho smrti roku 1914 zůstaly vztahy bez větších změn.
Měl to být papež Benedikt XV., který po svém zvolení roku 1914 zahájil novou etapu vztahů s Itálií. Benedikt byl velký humanista a velká část jeho vlády byla zaneprázdněná snahou uzavřít kompromisní mír za 1. světové války. Tyto snahy sice ze začátku vedly k prudkým sporům s italskou vládou, ale papežova následná aktivní snaha pomoci italským raněným a zajatcům dokázala zahojit mnohé staré šrámy. Benedikt navíc začal otevřeně podporovat zformování nové katolické politické strany a uvolnil všechna zbývající omezení vůči katolickým politikům. Jeho válečné aktivity si navíc získaly velkou sympatii u italské a světové veřejnosti. Stále však zbývala otázka Říma.
Už Pius X. dal svým spolupracovníkům najevo, že nepokládá znovuzískání města za možné. Během 1. světové války byl Řím několikrát zmíněn v propagandě Centrálních mocností, ale Benedikt XV. tyto nabídky rázně odmítl. Sám považoval ztrátu města za jasný fakt a byl ochotný uzavřít vzájemně výhodnou smlouvu s Itálií. Nová vlna popularity, kterou si papež a církev užívali v poválečné Itálii vedla řadu zahraničních pozorovatelů k přesvědčení, že dohoda musí být již prakticky jistá. Politická nestabilita Itálie a přetrvávající spory o přesnou podobu církevního území však znemožnila uzavření dohody před smrtí Benedikta XV. roku 1922.
Smír tak přišel až roku 1929 a to díky dohodě s ďáblem. Nově zvolený papež Pius XI. sledoval s obavami rostoucí chaos v italské politice a a začal se obávat levicové revoluce. Jako zachránce tradičních hodnot a katolické církve se začal prezentovat jistý Benito Mussolini, který jen o několik let dříve platil za přesvědčeného socialistu a nepřítele náboženství. Mussolini se však oportunisticky změnil na ochránce práva a slíbil Itálii, že jí zajistí stabilitu a bezpečí. Jeho následný pochod na Řím vedl k získání pozice předsedy vlády, kterou mu následně výměnou za štědrou dohodu pomohla upevnit i katolická církev.
A byla to nabídka skutečně štědrá. Kromě vytvoření moderního státu Vatikán byla také obnovena pozice katolictví jako státního náboženství a církevní sňatky získaly zpět svou ztracenou roli. Katolická církev měla mít plnou autonomii od státu a papež si mohl ponechat vlastní ozbrojené stráže. Lateránská dohoda vstoupila v platnost roku 1929 a v lehce pozměněné dohodě platí dodnes. Dekády boje s Itálií byly u konce a katolická církev vstoupila do nové éry.
Zdroje a další četba:
Chadwick, Owen. A history of the popes 1830-1914. Oxford: Oxford University Press, [1998], ©1998. x, 614 stran. Oxford history of the Christian Church. ISBN 978-0-19-926286-1.
Kertzer, David I. Papež a Mussolini: tajemství papeže Pia XI. a vzestup fašismu v Evropě. Překlad Radka Knotková. Vydání první. Brno: Jota, 2017. 534 stran. ISBN 978-80-7565-102-0.
Pollard, John F. The papacy in the age of totalitarianism, 1914-1958. First published. New York: Oxford University Press, 2014. xvi, 544 stran. Oxford history of the Christian Church. ISBN 978-0-19-876615-5.
