Článek
Roku 1871 vzniká Německé císařství. Stvořeno kombinací tří válek proti Dánsku, Rakousku a Francii a mistrovskou diplomacií pruského kancléře, nový stát se okamžitě stal nejsilnější mocností kontinentální Evropy. Otto von Bismarck, kancléř Pruska a nyní také sjednoceného Německa, však nehodlal odpočívat na vavřínech. Jednota nového státu nebyla zdaleka jistá a kancléř ho nyní hodlal vnitřně stabilizovat. Brzy se mělo ukázat, že kancléřův geopolitický génius není doprovázen obdobným zvládnutím vnitropolitických otázek.
Domácí stagnace
Nové císařství bylo fascinující kombinací moderního státu a feudálního panství. Německo bylo oficiálně demokracií s volenou dolní komorou parlamentu (Reichstag), který však nesl velmi omezené pravomoci. Obrovská moc byla dána osobě kancléře, který se zodpovídal pouze samotnému císaři. Nový stát byl navíc federací starých německých států, kterým byla ponechána široká kontrola nad vlastními zákony. Celoněmecký Reichstag tak byl najednou omezen jak mocí kancléře tak silnou pozicí jednotlivých států federace. Reichstag však mohl zamítnout kancléřem navržené zákony a zdaleka tak nebyl bezzubou institucí.
Sám Bismarck se v novém státě ze začátku především opíral o svůj blízký vztah s císařem Vilémem I. a Národně liberální stranu v Reichstagu. Otto von Bismarck byl nejen kancléřem nového císařství, ale ponechal si také pozici kancléře Pruska, které nyní bylo největším z německých států a novou funkci předsedy Spolkové rady (horní komory německého parlamentu). Jeho autorita tak byla obrovská a kancléř jí hodlal plně využít. Bismarck však neměl příliš velký zájem o dennodenní řízení státu či běžné otázky ekonomiky a práva. Především totiž chtěl využít své funkce k porážce nepřátel reálných i domnělých.
První na řadě měla být katolická církev a její věřící. Prusko bylo hlavním protestantským státem Německa, ale nové císařství bylo z 40% katolickým státem. Katoličtí Němci byli tradičně blízce napojeni na Vídeň a ve válkách o sjednocení z počátku bojovali proti Bismarckovi. V samotném Prusku navíc žila početná katolická menšina a to především mezi místními Poláky. Bismarck považoval autoritu katolické církve nad lidmi za nepřijatelnou a hodlal se s ní tvrdě vypořádat. Nemohl tak zatím učinit v katolických státech, ale nic mu nebránilo v útoku na pruské katolíky. Kulturkampf (kulturní boj), bylo jméno nové kampaně, která měla zničit autoritu církve v Prusku.
Celá akce se brzy ukázala jako velký propadák. Kněží byli sice zbaveni moci a někdy i zatčeni, ale to pouze vedlo k aktivní opozici samotných katolických věřících. Akce navíc rozzuřila katolické státy jako Bavorsko a ublížila Bismarckově zahraniční politice s katolickou Evropou. Kancléř tak už roku 1878 využil nástupu nového papeže a celou kampaň raději ukončil. Místo ní se pokusil zaútočit na německé Poláky, které viděl jako potencionální separatisty. Pokus o germanizaci se však brzy ukázal jako obrovské plýtvání penězi a Bismarck jím pouze zhoršil vztahy s dosud loajální národnostní menšinou.
Dalším s kancléřových protivníků bylo nově se rodící socialistické hnutí. Německé volby začali ukazovat rostoucí podporu levicové SPD, což bylo pro konzervativního Bismarcka nepřijatelné. V boji levicí však kancléř nasadil daleko více promyšlenou metodu cukru a biče. Zkombinoval sérii proti-socialistických zákonů se sociální legislativou, která například zavedla jeden z prvních penzijních systémů v Evropě. Bismarckův model sociálního státu se brzy měl uchytit po celé Evropě, ale v Německu měla jeho kampaň jen omezené úspěchy. Popularita SPD poklesla jen krátce a od roku 1883 začala strana opět posilovat.
Sám Bismarck se nikdy plně nesmířil ani s omezeným parlamentem. Jeho aliance s pravicovými liberály byla velmi nestabilní a od roku 1880 se kancléř musel spoléhat na sérii rychle zformovaných aliancí s různými menšími stranami. Čím dál silnější pozici v parlamentu měla katolická strana Zentrum a také SPD, jenž kancléře pochopitelně nesnášely. Bismarck však stále byl populární osobností a například roku 1887 dokázal dobře vymyšlenou kampaní zajistit kvalitní volební výsledek pro své politické spojence. I oni však tou dobou už začínali doufat, že se starý kancléř, co nejdříve rozhodne pro politický důchod a nechá se nahradit novými státníky.
Boj o nový svět
Pokud byla domácí politika Bismarckovou slabinou tak otázky zahraničí nadále zůstávaly jeho pravou láskou. I kancléřovi největší domácí odpůrci uznávali jeho geopolitické mistrovství. Bismarck však i zde začínal trpět problémy, které i jeho génius nedokázal vyřešit. Z počátku se především jednalo o aroganci. Sjednocení Německa proběhlo rychleji než kancléř očekával a v následujících letech tak začal jednat až s překvapivou jistotou ve vlastní neporazitelnost. Tato fáze však skončila po roce 1875, kdy série německých článků o možném konfliktu s Francií vedla k širokému odsouzení ze strany ostatních evropských mocností.
To byl pro kancléře velmi potřebný budíček. Musel jednat rychle, aby se zbytek Evropy nespojil proti Německu. Bismarck však správně pochopil, že jen Francie bude nevyhnutelně nepřátelské a že se s ostatními silnými státy Evropy může diplomaticky dohodnout. Z tohoto základního porozumění vznikl kancléřův nový diplomatický systém, který měl za prvé zajistit Berlínu přátelství ostatních velmocí a za druhé kompletně izolovat Francii.
V tomto plánu hráli hlavní roli Rusko a Rakousko-Uhersko. Obě mocnosti byly pro Francii ideálními spojenci proti Berlínu a Bismarck si proto chtěl jejich náklonnost. Rychle se však ukázalo, že říše Habsburků a Romanovců jsou neochotny dohodnout se na mnoha otázkách, především na Balkáně a Bismarck tak musel opatrně vyvažovat zájmy obou. Přes počáteční problémy na berlínském kongresu roku 1878, kdy byl ruský car zklamán nedostatečnými zisky nově vytvořených balkánských států, se Bismarckovi podařilo uzavřít nové dohody o neútočení s Ruskem a otevřenou alianci s Rakouskem a Itálií.
Německý kancléř také uspěl v získání britské neutrality a to díky své podpoře pro britské zabrání Egypta. Tento akt rozzuřil Francii a ostatní evropské mocnosti, které v zemi faraonů měli vlastní ambice a Bismarckova podpora si tak získala vděčnost britské vlády. Kancléř také i přes svůj celkový nezájem o kolonialismus získal pro Německo několik afrických území, aby nová říše neztratila prestiž vůči ostatním mocnostem. K roku 1885 se tak zdálo, že Bismarck plně naplnil svou zahraniční vizi. Evropské velmoci byly buď německými spojenci nebo zavázané neutralitou v případném boji s Francií. Rychle se však ukázalo, že Bismarckův nový systém stojí na velmi slabých základech.
Bulharská krize let 1885 až 1888 byla nečekanou ránou. Bulharsko bylo díky Bismarckově diplomacii rozděleno na dvě knížectví, která se však nyní sjednotila bez svolení velmocí. To vedlo k nové roztržce mezi Ruskem a Rakouskem, kterou Bismarck jen velmi obtížně řešil. Nakonec potřeboval podporu Británie a i s její pomocí celá krize málem vyústila ve válku mezi Vídní a Petrohradem. Bismarckův systém vyvažování obou východních velmocí byl extrémně nestabilní a při životě ho udržoval pouze jeho vlastní diplomatický um. Bulharská krize však ukázala, že ani Bismarck na udržování rovnováhy plně nestačí. Kancléř se zdál čím dál více zranitelný a brzy mu měla být zasažena smrtelná rána.
Poslední dějství
Bismarck na smrtelné posteli (1898, Willy Wilcke und Max Priester)
Přes všechny domácí problémy a zahraniční intriky byla Bismarckova kancléřská pozice v bezpečí. Měl totiž stále podporu císaře Viléma I., který svého kancléře i přes občasné roztržky vždy podporoval. Vilém však stárnul a následnictví pro kancléře nevypadalo slibně. Již od roku 1870 aktivně intrikoval proti korunnímu princi, Friedrichu Vilémovi, který byl známý svými více liberálními politickými názory a plány na oslabení role kancléře. Tento problém se však vyřešil sám a to kvůli rakovině, která korunního prince postihla. Když Vilém I. zemřel v březnu roku 1888 měl před sebou jeho syn pouhých 100 dní vlády než své nemoci podlehl.
Bismarck nyní čelil zcela novému císaři a to Vilému II. Starý dvacet a devět let, mladý Vilém byl znám svými konzervativními názory a plány na posílení autority císaře ve státě. Jako jasnou překážku v těchto ambicích viděl svého třiasedmdesátiletého kancléře. Ten si však za nový problém částečně mohl sám. Dlouhodobě totiž podporoval Vilémovi ambice ve snaze poštvat ho vůči jeho více liberálnímu otci a tyto snahy měly na mladého prince velký vliv. Bismarck navíc stárnul a čím dál více trávil čas mimo hlučný Berlín, což čím dál více pomáhalo oslabit jeho politickou autoritu.
Vilém II. se však původně nechtěl Bismarcka plně zbavit. Shodoval se s dalšími kancléřovými oponenty v tom, že by se starý hrdina měl postupně odpoutat od jednotlivých povinností a následně se ctí odejít do zaslouženého důchodu. Bismarck však absolutně odmítal jakékoliv ústupky a prakticky okamžitě po nástupu nového císaře začal bojovat o udržení své autority. Vilém II. tomu nijak nepomohl svou vlastní arogancí a otevřenou kritikou Bismarckovi zahraniční politiky, což kancléře pouze posílilo v domnění, že si musí udržet veškeré možné pravomoci. Císař a kancléř se v letech 1888 a 1889 střetli v několika menších otázkách, ale rozhodujícím se měl stát až rok 1890.
Finiš velkého státníka byl až zoufalý. Kvůli neochotě svých spojenců prosadit nové proti-socialistické zákony si Bismarck vynutil nové volby, které těžce zdevastovali jeho konzervativní ctitele. Kancléř začal zmatkovat. Jeden den se pokoušel o alianci s katolickým Zentrum a další se pokoušel u císaře prosadit omezení volebního práva. Vilém II. ztratil to málo trpělivosti, které měl a rozhodl se, že kancléře vyzve k rezignaci. A tak 20. března roku 1890 skončila éra Otty von Bismarcka. Kvůli jeho rezignaci nezačala žádná krize a císař poklidně jmenoval nového kancléře. Německá politická scéna Bismarcka sice respektovala, ale po tolika letech už ho měla plné zuby.
Bývalý kancléř měl svou politickou smrt přežít o osm let. Nikdy se plně nesmířil se svým koncem a několikrát se spekulovalo o jeho politickém návratu, ale Bismarckovo špatné zdraví tyto plány rychle ukončilo. V posledních letech života pokračoval ve sporech s císařem a aktivně kritizoval jeho novou ambiciózní zahraniční politiku. Bismarckův alianční systém se začínal rozpadat a po kancléřově odchodu nezbýval nikdo, kdo by ho byl schopen udržovat při životě. Velkolepý státník strávil své poslední roky na svých statcích, kde se snažil skrýt své kolabující zdraví. I on však nakonec musel najít svůj konec. Otto von Bismarck, sjednotitel Německa a jeho první kancléř, zemřel 30. července roku 1898 ve věku třiaosmdesáti let.
Zdroje a další četba:
Lerman, Katharine Anne. Bismarck, Routledge, 2013, Profiles in Power. ISBN 978-1-315-84635-4.
Schoeps, Hans-Joachim. Dějiny Pruska. Vyd. 1. Praha: Garamond, 2004. 410 s. ISBN 80-86379-5
Hoyer, Katja. Blood and Iron: The Rise and Fall of the German Empire 1871–1918, The History Press Ltd, 2021, 256 s. ISBN: 978-0750996228
