Článek
Občas otevřete Facebook jen proto, abyste se na něco podívali. Za deset minut zjistíte, že čtete hádku lidí, které neznáte, o tématu, které vás ještě před chvílí vůbec nezajímalo. Za dalších deset minut už máte chuť některému z nich odpovědět.
A přesně v tu chvíli sociální síť vyhrála.
Ne proto, že byste změnili názor. Ne proto, že bych se něco dozvěděl. Ale protože jsem pořád tam.
Tohle je podle mě jedna z nejzajímavějších myšlenek, které v rozsáhlém rozhovoru pro magazín Noēma formuloval americký filozof Michael Sandel. Sociální sítě nejsou jen neutrálním náměstím, na kterém jsme se náhodou začali hádat. Jejich problém může být mnohem hlubší.
Hádka je součástí jejich obchodního modelu.
Když platíme pozorností
U klasických novin je obchodní vztah poměrně srozumitelný. Zaplatím za noviny a dostanu noviny. Streamovací službě zaplatím předplatné a dostanu filmy.
U velké části sociálních sítí je vztah jiný. Nic nebo téměř nic neplatím. Platím svou pozorností.
Čím déle zůstanu, tím více reklam mi lze ukázat, tím více informací lze získat o mém chování a tím přesněji lze odhadnout, co mě přiměje kliknout příště.
A tady vzniká problém.
Kdyby nás nejdéle u obrazovky udržovaly klidné a promyšlené rozhovory, internet by možná vypadal jako obrovský filozofický seminář. Jenže lidská psychika funguje jinak. Mnohem spolehlivěji nás zastaví něco, co nás vyděsí, naštve nebo pobouří. Případně něco, co nám ukáže člověka, o kterém si můžeme říct: Jak může být někdo takový idiot?
A tak dostáváme další podobný obsah.
Ne nutně proto, že někde sedí zlý člověk a rozhoduje se, jak rozeštvat společnost. To by bylo skoro uklidňující. Ve skutečnosti může být mechanismus mnohem banálnější.
Systém zjistil, na co reagujeme. A dává nám toho víc.
Algoritmu je jedno, koho volíte
Algoritmus nemusí být pravicový ani levicový. Nemusí být progresivní ani konzervativní. Nemusí podporovat vládu ani opozici.
Je mu to jedno.
Jeho ideologií je pozornost.
Pokud mě u obrazovky udrží příspěvek o šílených progresivistech, dostanu šílené progresivisty. Pokud mě u ní udrží příspěvek o nebezpečných konzervativcích, dostanu nebezpečné konzervativce. Pokud klikám na katastrofy, svět se začne měnit v jednu nekonečnou katastrofu.
Ne proto, že takový nutně je. Ale protože právě takový svět mě přiměje zůstat ještě pět minut.
A těch pět minut má ekonomickou hodnotu.
Potom se divíme, že spolu neumíme mluvit.
Demokracie přitom potřebuje prostor, ve kterém se lidé mohou přít. Ne pouze hlasovat a ne pouze vykřikovat své postoje. Přít se znamená také poslouchat argument druhého člověka, reagovat na něj a připustit alespoň teoretickou možnost, že člověk na druhé straně není idiot, nepřítel ani zaplacený agent.
Možná se prostě jen mýlí.
A existuje ještě nepříjemnější možnost: možná se v něčem mýlím já.
Taková debata ale potřebuje čas, trpělivost a kontext. Především potřebuje ochotu poslouchat. To všechno jsou věci, které se velmi špatně monetizují prostřednictvím ekonomiky pozornosti.
Pobouření je rychlejší.
Zakázat sociální sítě i sedmdesátníkům?
Sandel v rozhovoru připomíná australské omezení sociálních sítí pro mladší šestnácti let a s nadsázkou dodává, že by byl v pokušení posunout hranici někam k 74, 75 nebo možná 80 letům.
Je to vtip, ale docela dobrý.
Ukazuje totiž něco, co v debatě o sociálních sítích často přehlížíme. Rádi mluvíme o tom, jak před nimi chránit děti. Mnohem méně mluvíme o tom, co dělají s námi — dospělými, vzdělanými, rozumnými a zkušenými lidmi.
Stačí se podívat pod prakticky libovolný politický příspěvek na Facebooku.
A právě tady začíná být Sandelova úvaha zajímavější než běžná debata o škodlivosti sociálních sítí.
Možná totiž nestačí moderovat obsah. Mazat příspěvky. Blokovat účty. Přidávat fact-checking.
Možná je potřeba položit mnohem nepříjemnější otázku:
Co když je vadný samotný obchodní model?
Sandel navrhuje diskutovat například o zákazu cílené digitální reklamy a hledání jiných způsobů financování sociálních platforem, například prostřednictvím předplatného.
To by znamenalo zásadní změnu vztahu mezi platformou a uživatelem. Platforma by už nevydělávala primárně tím, že mě udrží co nejdéle online a co nejpřesněji prodá mou pozornost někomu jinému. Musela by mě přesvědčit, že její služba sama o sobě stojí za peníze.
Samozřejmě ani to není kouzelné řešení. Placená sociální síť může být stejně hloupá jako bezplatná.
Ale ekonomická motivace by byla jiná.
A na motivaci záleží.
Nestačí rozbít špatné náměstí
Ještě zajímavější je druhá část Sandelovy úvahy. Nestačí totiž rozbít špatné veřejné náměstí. Musíme vytvořit jiné.
Potřebujeme místa, kde spolu lidé mohou skutečně mluvit. Sandel zmiňuje nezisková média, občanská fóra nebo občanská shromáždění, v nichž se lidé nesetkávají proto, aby jeden druhého porazili, ale aby se pokusili společně něco vyřešit.
To neznamená vytvořit sterilní prostor bez emocí. Lidé mají být naštvaní. Mají být frustrovaní. Mají mít zásadně odlišné názory. Demokracie není terapeutická skupina.
Rozdíl je jinde.
Provozovatel prostoru nesmí ekonomicky vydělávat na tom, že se jeho účastníci navzájem nenávidí.
A právě to považuji za klíč celé debaty.
Nikdy v historii jsme neměli tolik možností sdělit svůj názor tolika lidem. Během několika sekund můžeme napsat, co si myslíme o vládě, válce, Evropské unii, migraci, elektromobilech, očkování nebo ceně másla.
Mohlo by se tedy zdát, že nikdy neexistoval větší prostor pro veřejnou debatu.
Jenže možná jsme zaměnili dvě různé věci.
Možnost mluvit není totéž jako schopnost mluvit spolu.
Máme miliardy mikrofonů, ale stále méně míst, kde někdo poslouchá.
Sandel označuje naslouchání za demokratické umění a občanskou ctnost. Zní to skoro staromódně. Možná proto, že to staromódní skutečně je.
Jenže bez toho demokracie funguje dost špatně.
Dostáváme přesně to, za co platíme
Debata o sociálních sítích se často redukuje na otázku, zda mají více nebo méně regulovat obsah. Jenže možná míříme příliš nízko.
Skutečná otázka může znít jinak:
Chceme veřejnou debatu provozovat na infrastruktuře, jejíž vlastník vydělává tím více, čím déle dokáže držet naši pozornost?
Pokud ano, neměli bychom být překvapeni výsledkem.
Dostáváme přesně to, co jsme ekonomicky motivovali: více emocí, více konfliktu, více pobouření, více času před obrazovkou — a méně skutečného rozhovoru.
Sociální sítě totiž nepotřebují, abychom se shodli.
Dokonce nepotřebují ani to, abychom měli pravdu.
Potřebují, abychom zůstali.
A možná je načase přemýšlet, jestli veřejné náměstí opravdu chceme pronajímat někomu, kdo vydělává pokaždé, když se na něm strhne rvačka.
Inspirací k tomuto textu byl rozhovor Nathana Gardelse s harvardským filozofem Michaelem Sandelem pro americký magazín Noēma. Český překlad Viktora Janiše publikoval Deník N. Tento text je mým vlastním komentářem a rozvinutím jedné z myšlenek rozhovoru.
Další moje texty najdete také na mém osobním Substacku.
