Článek
Při čtení projevu historičky Anne Applebaum mě zaujala jedna zdánlivě nenápadná poznámka. Připomíná v něm starou politickou myšlenku: politika nemusí být hledáním kompromisu mezi lidmi, kteří spolu nesouhlasí. Může být také rozdělením společnosti na „přátele“ a „nepřátele“.
Autorem této představy byl německý právník a politický myslitel Carl Schmitt. A čím déle jsem nad ní přemýšlel, tím méně mi připadala jako historická kuriozita. Protože rozdíl mezi politickým soupeřem a politickým nepřítelem není jen ve slovníku. Mění samotná pravidla toho, co jsme ochotni udělat.
Přítel a nepřítel
Schmitt postavil svou představu politična právě na rozlišení mezi přítelem a nepřítelem. Nebyla to metafora pro ostrou předvolební debatu. Politický nepřítel pro něj představoval skupinu, se kterou může konflikt v krajním případě dospět až k fyzickému boji.
Schmitt zároveň odmítal liberální představu, že společenské konflikty lze zvládat pomocí institucí, diskuse, vyjednávání a kompromisu. Po nástupu nacistů vstoupil v roce 1933 do NSDAP a své mimořádné právní schopnosti dal do služeb nového zrůdného režimu.
Právě proto stojí za to jeho myšlenku připomínat. Ne jako návod. Jako varování.
Politického soupeře chci porazit. Politického nepřítele musím zastavit.
A mezi těmito dvěma větami leží propast.
Když už nejde o volby
Představme si člověka, který je přesvědčený, že jeho političtí protivníci se hluboce mýlí. Jejich program podle něj poškodí ekonomiku, zvýší daně, oslabí bezpečnost nebo zhorší život jeho rodiny.
Může proti nim demonstrovat, psát, přesvědčovat ostatní a především je může zkusit porazit ve volbách. Když prohraje, nebude nadšený. Ale za několik let dostane další příležitost.
Teď změňme jedinou věc. Protivník už se nemýlí. Protivník chce zničit naši zemi.
Najednou je všechno jinak.
Pokud skutečně věřím, že vítězství druhé strany znamená konec naší země, kultury, svobody nebo způsobu života, proč bych měl její vítězství vůbec připustit? Proč bych měl respektovat pravidla, která jí umožňují získat moc? Proč bych měl tolerovat média, která jí dávají prostor? Proč bych měl respektovat instituce, které jí přiznávají stejná práva? A proč bych měl přijmout výsledek voleb, který umožní nepříteli uskutečnit jeho plán?
Tady se podle mě ukazuje skutečný problém Schmittovy logiky.
Nepřítel mění především nás
Když někoho označíme za nepřítele, neměníme jen svůj vztah k němu. Měníme hranice vlastního přijatelného chování.
Lež se může stát obranou. Porušení pravidel nutností. Umlčení protivníka ochranou společnosti. Omezování jeho práv prevencí před ještě větším zlem.
A člověk přitom vůbec nemusí mít pocit, že demokracii ničí. Právě naopak. Může být hluboce přesvědčený, že ji zachraňuje.
A možná právě to je na celé věci nejnebezpečnější.
Demokracie totiž nemusí skončit ve chvíli, kdy ji někdo otevřeně odmítne. Může začít mizet i ve chvíli, kdy lidé stále mluví o svobodě, volbách a demokracii — ale zároveň dospějí k přesvědčení, že jejich protivníci jsou natolik nebezpeční, že pro ně už demokratická pravidla platit nemohou.
Respektovat výsledek neznamená mlčet
Tady ale vzniká nepříjemná otázka. Co když vláda, která legitimně vyhrála volby, začne dělat věci, které považujeme za vážně škodlivé?
Nemusíme chodit daleko. Současná česká vláda vzešla z demokratických voleb a má právo vládnout. Zároveň můžeme kritizovat její hospodaření, její zahraniční politiku nebo jednotlivá rozhodnutí. Můžeme upozorňovat, že dnešní rozpočtová rozhodnutí budou splácet ještě další generace. Můžeme být přesvědčeni, že některé škody bude Česká republika napravovat mnoho let.
Nic z toho ale neruší výsledek voleb.
A právě tady podle mě často zaměňujeme dvě úplně odlišné věci: respekt k demokracii a poslušnost vůči vládě.
Demokracie po občanovi nepožaduje poslušnost. Požaduje respekt k pravidlům.
Vláda získala právo vládnout. Nezískala právo na náš souhlas.
Volbami občanská moc nekončí
Možná jsme si příliš zvykli přemýšlet o demokracii jako o události, která se odehraje jednou za čtyři roky. Přijdeme k volbám, vhodíme lístek a na několik dalších let předáme stát vítězům.
Jenže demokratická společnost takhle nefunguje.
Vedle vlády, parlamentu, soudů a dalších institucí existuje ještě něco mnohem méně formálního: občanská společnost. Spolky, iniciativy, média, demonstrace, veřejné sbírky — a nakonec obyčejní lidé, kteří se rozhodnou, že na něco nebudou pouze čekat.
Česká pomoc Ukrajině je dobrým příkladem. Politická reprezentace může rozhodnout, kolik peněz stát poskytne, jaké programy podpoří nebo nepodpoří a jakou zahraniční politiku bude prosazovat. Občané ale nejsou odsouzeni k roli diváků.
Když mají pocit, že stát dělá málo, mohou udělat víc sami. České občanské iniciativy dokázaly na pomoc Ukrajině shromáždit obrovské částky. Jen iniciativa Dárek pro Putina vybrala od svého vzniku více než miliardu a půl korun. Jedna z jejích letošních sbírek získala sto milionů během pouhých pěti dnů.
To není neposlušnost vůči demokracii.
To je demokracie.
Vláda rozhoduje o tom, co udělá stát. Občané rozhodují o tom, co udělají oni. A obojí může existovat současně.
Mezi poslušností a nepřátelstvím
Možná právě tady leží odpověď na Schmittovo rozdělení světa na přátele a nepřátele.
Nemusíme ze svého politického protivníka udělat nepřítele jen proto, že jeho rozhodnutí považujeme za špatná. A zároveň nemusíme jeho rozhodnutí přijímat jen proto, že vyhrál volby.
Mezi těmito dvěma krajnostmi existuje obrovský prostor.
Můžeme vládu kritizovat. Můžeme demonstrovat. Můžeme zakládat iniciativy. Můžeme podporovat věci, které vláda podporovat nechce. Můžeme přesvědčovat ostatní. Můžeme kontrolovat politiky, požadovat vysvětlení jejich rozhodnutí a připravovat se na příští volby.
A můžeme to všechno dělat, aniž bychom komukoli upírali právo demokraticky vyhrát.
Možná právě to je síla demokracie, kterou při pohledu na volební výsledky snadno přehlédneme.
Vítěz voleb získává vládu. Ne společnost.
Společnost mu nepatří. Nečeká čtyři roky se založenýma rukama, až dostane další příležitost vhodit lístek do urny. Žije, organizuje se, diskutuje, protestuje, pomáhá, vytváří protiváhu a někdy napravuje to, co stát udělat nechce nebo nedokáže.
A právě proto nemusíme ze soupeře dělat nepřítele.
Demokracie nám totiž nabízí něco mnohem účinnějšího než nepřátelství: možnost nesouhlasit, odporovat a jednat — a přitom zůstat uvnitř pravidel, která chrání i ty, s nimiž nesouhlasíme.
Inspirací k tomuto textu byla „A Speech to Europe 2026: The European Moment“ historičky a publicistky Anne Applebaum, přednesená 13. května 2026 ve Vídni.
====================================
Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi
Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
