Článek
Příběh zná snad každý z mé generace.
Kníže Svatopluk vyzve své syny, aby se pokusili zlomit svazek prutů. Nejde to. Když jim ale podá pruty jednotlivě, lámou je snadno.
Poučení přežilo staletí: v jednotě je síla.
Historie samotná byla složitější. Po Svatoplukově smrti v roce 894 mezi jeho syny skutečně docházelo ke konfliktům, rozpad Velké Moravy ale nelze vysvětlit jednou rodinnou hádkou. Svou roli hrála vnitřní nestabilita, okolní mocnosti i příchod Maďarů.
Legenda přesto funguje dodnes. Možná právě proto, že je tak jednoduchá.
Jenže s Evropou je to složitější.
Když každý drží jeden konec provazu
Sedmadvacet evropských států je společně ekonomicky i politicky mnohem silnějších, než by byla většina z nich samostatně.
To ale neznamená, že musí mít stejné názory.
Slovák má plné právo chtít něco jiného než Francouz. Maďar něco jiného než Němec. Čech něco jiného než Portugalec. Kdybychom se všichni museli shodnout, nepotřebovali bychom demokracii.
Jenže existuje rozdíl mezi nesouhlasit uvnitř společného systému a využívat jeho pravidla k tomu, aby systém nebyl schopen rozhodovat.
A právě tady začíná problém.
V některých zásadních oblastech Evropské unie je stále vyžadována jednomyslnost. Má to logiku: Unie je společenstvím suverénních zemí a veto je jejich pojistkou.
Každá pojistka se ale může stát brzdou.
Čím více členů společenství má, tím pravděpodobnější je, že se najde vláda s úplně jiným zájmem. Nebo vláda, která zjistí, že možnost zablokovat ostatní je sama o sobě výbornou vyjednávací kartou.
Pak už otázka nezní, zda má být Evropa jednotná.
Ale zda může dlouhodobě fungovat společenství, ve kterém může jeden člen zabránit ostatním jednat.
Vyhodit neposlušný prut?
Když jsem o tom psal poprvé v roce 2025, napadlo mě jednoduché řešení: pokud některá vláda dlouhodobě blokuje společný postup, neměla by Unie mít možnost její postavení dočasně omezit?
Dnes už mi to připadá příliš jednoduché.
EU sice zná mechanismus, který může při závažném porušování jejích základních hodnot vést až k pozastavení některých práv členského státu, včetně hlasovacích práv. To ale není totéž jako někoho z Unie „vyhodit“.
A hlavně se okamžitě objeví mnohem nepříjemnější otázka:
Kdo rozhodne, kdy ještě jde o legitimní nesouhlas a kdy už o rozbíjení společného systému?
Mechanismus vytvořený proti vládě, kterou dnes považujeme za problémovou, může jednou použít úplně jiná většina proti vládě, se kterou naopak souhlasíme.
Demokracie potřebuje schopnost rozhodovat.
Ale potřebuje také možnost nesouhlasit.
Možná tedy nepotřebujeme více jednoty
Před rokem a půl bych tenhle text zakončil jednoduše: Evropa potřebuje více jednoty, méně veta a politiky/političky, kteří konečně začnou jednat.
Dnes bych to napsal jinak.
Evropa potřebuje být schopná jednat i tehdy, když není dokonale jednotná.
To není totéž.
Nejde o to, aby Slovensko bylo stejné jako Francie nebo Maďarsko jako Německo. Jde o pravidla, která dokážou současně chránit dvě věci: právo členských států nesouhlasit a schopnost celku rozhodnout.
Svatoplukovy pruty nám říkají, co se stane, když se svazek rozpadne.
Neříkají nám ale nic o mnohem těžším problému:
Jak udržet pruty pohromadě, aniž bychom je svázali tak pevně, že každý z nich přestane být sám sebou.
====================================
Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi
Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
