Článek
Narodil jsem se v roce 1976.
Válka pro mě byla vždycky něco, co se odehrávalo jinde nebo kdysi dávno. V učebnicích dějepisu, ve vzpomínkách lidí o několik generací starších, ve zprávách ze zemí, které byly dostatečně daleko.
Stejně samozřejmé pro mě bylo, že když se mi nelíbí vláda, můžu ji kritizovat. Že když prohraje volby, odejde. Že hranice mezi evropskými státy jsou čáry na mapě, ne místa, kde proti sobě stojí armády.
A právě v tom možná spočívá jeden z nejpodivnějších paradoxů dnešní Evropy.
Systém, který funguje dostatečně dlouho, přestává vypadat jako úspěch. Začne vypadat jako samozřejmost.
Po druhé světové válce nevznikala dnešní Evropa proto, že by Evropané náhle zjistili, že se mají rádi.
Právě naopak.
Vznikala na kontinentu, který měl za sebou staletí válek, soupeření velmocí, nacionalismu a nakonec dvě katastrofální světové války.
Lidé, kteří tehdy vytvářeli nové instituce, měli jednu výhodu, kterou my už nemáme.
Pamatovali si alternativu.
Věděli, jak vypadá svět, ve kterém státy řeší své spory silou. Co znamená zhroucení demokracie. Kam může vést politika, která potřebuje nepřítele.
My jsme zdědili především výsledek.
A s ním všechny jeho nepříjemnosti.
Byrokracii. Nekonečná jednání. Kompromisy. Soudy, které někdy překážejí vládám. Parlamenty, které se hádají. Mezinárodní smlouvy, kvůli nimž stát nemůže vždycky udělat přesně to, co by právě chtěl.
Je snadné se zeptat:
K čemu to všechno potřebujeme?
Jenže vidíme náklady systému, zatímco mnohem hůř vidíme problém, který měl odstranit.
Je to trochu jako s hrází ve městě, které osmdesát let nezažilo povodeň.
První generace si pamatuje vodu v ulicích. Druhá ji zná z vyprávění rodičů. Třetí z fotografií. A čtvrtá se začne ptát, proč utrácíme peníze za obrovskou betonovou zeď, když za celý její život žádná voda nepřišla.
Je to docela logická otázka.
Jen v ní chybí jedna možnost:
Možná voda nepřišla právě proto, že tam ta hráz stojí.
Podobné je to s institucemi, které jsme zdědili.
Demokracie je pomalá. Jenže alternativou k pomalé demokracii nemusí být rychlejší demokracie.
Nezávislé soudy mohou vládě komplikovat život. Jejich hodnotu ale možná pochopíme až ve chvíli, kdy budeme potřebovat, aby se někdo zastal nás proti vládě.
Mezinárodní dohody omezují možnost státu rozhodovat úplně samostatně. Jenže svět absolutně suverénních států nebyl světem, kde si každý svobodně dělal, co chtěl. Často si v něm silnější dělal, co chtěl, a slabší se přizpůsoboval.
A kompromis může působit jako slabost.
Dokud si nevzpomeneme, co bývá jeho alternativou.
To neznamená, že instituce, které vznikly po válce, jsou posvátné.
Evropská unie může dělat špatná rozhodnutí. Demokracie může produkovat špatné vlády. Regulace mohou být nesmyslné. Instituce mohou zbytnět, odtrhnout se od lidí nebo přežít dobu, pro kterou byly vytvořeny.
Právě proto je máme kritizovat.
Ale mezi kritikou instituce a přesvědčením, že ji nepotřebujeme, existuje podstatný rozdíl.
Možná bychom proto před každým bouráním měli položit dvě jednoduché otázky:
Proč tahle věc vůbec vznikla?
A potom tu důležitější:
Zmizel problém, který měla vyřešit — nebo jsme na něj jen zapomněli?
Osmdesát let evropského míru je dost dlouhá doba na to, aby téměř všichni lidé, kteří si skutečně pamatují svět před ním, zmizeli.
Je to obrovský úspěch.
A možná zároveň jeho největší slabina.
Protože některé věci začneme považovat za samozřejmé právě ve chvíli, kdy fungují tak dobře, že jsme zapomněli, proč jsme je kdysi potřebovali.
Inspirací k této úvaze byl projev historičky a novinářky Anne Applebaum „Nejsme odsouzeni žít v brutálním světě Carla Schmitta či Lenina“, který přednesla ve Vídni a jehož český překlad publikoval Deník N.
