Článek
V roce 1945 nás osvobodili Rusové.
V roce 1968 nás okupovali Ukrajinci.
Možná jste některou z těch vět slyšeli. Možná obě. A možná vám jedna připadá samozřejmá, zatímco u druhé se rozsvítí kontrolka, že tady něco nesedí.
Zkusme ji na chvíli zhasnout.
Ne proto, abychom přepisovali historii. Spíš abychom si položili nepříjemnější otázku:
Co když lze manipulovat i pravdou?
Zkusme to s Ukrajinci
Chceme-li dokázat, že nás v roce 1968 okupovali Ukrajinci, materiálu máme překvapivě dost.
Leonid Brežněv se narodil na území dnešní Ukrajiny. V některých sovětských dokumentech měl jako národnost uvedenou ukrajinskou.
V sovětském politbyru seděli Ukrajinci. Petro Šelest, tehdejší šéf ukrajinské komunistické strany a člen politbyra, patřil mezi zastánce tvrdého postupu proti Československu. Obával se mimo jiné, že by se reformní myšlenky pražského jara mohly rozšířit také na Ukrajinu.
A Ukrajinci samozřejmě sloužili i v sovětských jednotkách, které v srpnu 1968 překročily československé hranice.
Brežněv z Ukrajiny. Ukrajinci v politbyru. Ukrajinský komunistický vůdce podporující zásah. Ukrajinští vojáci v Československu.
Stačí body spojit:
V roce 1968 nás okupovali Ukrajinci.
A teď totéž ještě jednou.
V roce 1945 nás osvobodili Ukrajinci
Ukrajinci tvořili významnou část Rudé armády za druhé světové války. Na konci války představovali zhruba pětinu jejího stavu.
Bojovali proti nacistickému Německu, umírali při postupu na západ a byli mezi vojáky, kteří v roce 1945 vstupovali na území Československa.
Použijeme-li tedy stejnou logiku jako před chvílí, můžeme napsat:
V roce 1945 nás osvobodili Ukrajinci.
Také tato věta obsahuje historickou pravdu.
Přesto ji téměř nepoužíváme. Mnohem častěji říkáme, že nás osvobodili Rusové.
A tady to začíná být zajímavé.
Ani jedna věta nemusí být lež
Problém nevzniká nutně v jednotlivých faktech. Vzniká ve chvíli, kdy z pravdivého detailu uděláme vysvětlení celku.
Sovětská armáda nebyla ani ruskou, ani ukrajinskou národní armádou. Byla armádou mnohonárodnostního Sovětského svazu.
Brežněv je pěkným příkladem. Narodil se na Ukrajině ruským rodičům. Některé dokumenty ho označovaly za Ukrajince, jiné za Rusa. Sám se označoval za Rusa.
Co tedy byl?
Pro rok 1968 je možná důležitější jiná otázka:
Záleželo na tom?
Členové politbyra totiž nerozhodovali jako reprezentanti svých národů. Rozhodovali jako představitelé sovětského režimu.
Politbyro navíc v roce 1968 tvořilo šest Rusů, tři Ukrajinci, Lotyš a Bělorus. Historické prameny neukazují, že by spor o Československo byl střetem Rusů a Ukrajinců.
Pravdivá fakta, nepravdivý obraz
Lidský mozek nemá příliš rád hromady nesouvisejících informací. Má rád příběhy.
Příčina. Následek. Viník. Oběť.
A tak komplikovanou skutečnost zjednodušujeme. Některá fakta vybereme, jiná vynecháme. Některým přisoudíme zásadní význam, jiná považujeme za detail.
To samo o sobě není špatně. Bez zjednodušování bychom svět nedokázali pochopit.
Problém nastává, když zapomeneme, že jsme vybírali.
Z několika pravdivých faktů totiž můžeme vytvořit velmi zavádějící příběh, aniž bychom museli vyslovit jedinou lež.
A neplatí to jen pro ty, kteří tvrdí, že Československo okupovali Ukrajinci.
Také věta „Rusové nás okupovali“ je zkratka.
Sovětský svaz byl mnohonárodnostní stát, byť Rusko v něm bylo jednoznačně dominantní částí. Moskva byla centrem moci, ruština společným jazykem impéria a ruská kultura měla privilegované postavení.
Když tedy říkáme „Rusové nás okupovali“, děláme něco podobného jako ve větách „Němci rozpoutali válku“, „Američané napadli Irák“ nebo „Britové kolonizovali Indii“.
Používáme národ jako zástupné označení pro jednání státu, vlády, režimu a armády.
Taková zkratka funguje.
Dokud nezapomeneme, že je to zkratka.
Možná to nedělají jen „oni“
Je snadné přečíst si podobný příklad a říct si:
Přesně tak fungují dezinformace. Někdo vybere fakta, která se mu hodí, ostatní vynechá a vytvoří z nich příběh podporující jeho názor.
Jenže tím bychom si možná příliš snadno odpustili vlastní část problému.
Protože totéž děláme všichni.
Já také.
A pravděpodobně i vy.
Máme nějakou představu o světě. Informace, které do ní zapadají, přijímáme o něco snáz. U těch, které ji narušují, hledáme o něco pečlivěji jejich slabiny.
Ne nutně proto, že jsme hloupí nebo chceme sami sobě lhát.
Prostě proto, že jsme lidé.
Moje pravda
Často dnes slyšíme spojení „moje pravda“.
Nemám ho příliš rád.
Existují věci, které se staly, a věci, které se nestaly. Sovětská vojska v srpnu 1968 překročila československé hranice a násilně ukončila reformní proces. To není otázka osobního názoru.
Fakta nejsou demokratické hlasování.
Jenže mezi faktem a naším názorem na svět leží ještě jedna vrstva:
výběr faktů.
A právě tam vzniká velká část našich „pravd“.
Moje pravda může být složena ze samých pravdivých údajů.
Stejně jako vaše.
A přesto mohou být obě zkreslené.
Ne proto, že jsme si něco vymysleli, ale proto, že každý možná vidíme jen jinou část obrazu.
Jedna otázka navíc
Až příště narazíme na tvrzení, které dokonale potvrzuje to, co jsme si už dávno mysleli, nemusíme ho automaticky odmítat.
Možná je pravdivé.
Můžeme si ale položit několik otázek:
Co v tom příběhu chybí?
Jaká fakta bych musel přidat, aby začal vypadat jinak?
Dokázal by někdo ze stejných událostí sestavit opačný příběh, aniž by musel lhát?
A hlavně:
Byl bych stejně kritický, kdyby tento příběh potvrzoval právě můj názor?
Možná potom svůj názor nezměníme.
Ani nemusíme.
Možná si jen budeme o něco méně jistí, že právě my vidíme celý obraz, zatímco ti druzí jsou hloupí nebo zmanipulovaní.
A to možná není málo.
Protože lež se dá někdy docela snadno odhalit.
Mnohem těžší je poznat příběh, který nás klame samými pravdivými fakty.
Inspirací a hlavním faktografickým východiskem tohoto textu byl článek Jana Wirnitzera „Zase uslyšíme nesmysly o Ukrajincích a srpnu 1968. Tady jsou fakta“, publikovaný v Deníku N.
