Článek
Autoritářské režimy se kritizují snadno, když jsou zároveň zkorumpované, neschopné a chudé. Mnohem zajímavější problém nastane, když autoritářský stát funguje.
Když má profesionální státní správu, nízkou korupci, dokáže plánovat na desítky let dopředu a zvyšuje životní úroveň. A když člověk, který stojí v jeho čele, nebuduje paláce ani vlastní kult, ale instituce, které mají přežít jeho samotného.
Co potom vlastně autoritářství vytkneme?
Příběh Lee Kuan Yewa je nepříjemný právě proto, že na tuto otázku nedovoluje jednoduchou odpověď.
Když se Singapur v roce 1965 oddělil od Malajsie, jeho vyhlídky nebyly nijak oslnivé. Malý stát bez významnějších přírodních zdrojů, s etnicky různorodým obyvatelstvem a bez jistoty, že vůbec dokáže dlouhodobě samostatně fungovat.
Lee měl poměrně jasnou představu, co s tím udělat: vybudovat stát, který funguje. A především stát, který bude fungovat i jednou bez něj.
Stát, který neměl být závislý na svém vůdci
To je možná první věc, která Leeho odlišuje od mnoha jiných autoritářských politiků. Měl obrovskou moc, ale zřejmě necítil potřebu proměnit ji v osobní kult.
Během svého působení odmítal návrhy na vystavování vlastních portrétů a bust na veřejných místech. Ani svůj dům nechtěl po smrti proměnit v národní památník. Přál si, aby ho lidé neposuzovali podle monumentů, které po sobě zanechá, ale podle státu, který vybudoval.
Ještě zajímavější ale bylo, jak se snažil zacházet se samotným vládnutím. Přistupoval k němu téměř jako k inženýrskému problému: co funguje, co nefunguje, proč to nefunguje a co musíme změnit?
Od lidí kolem sebe nechtěl pouze poslušnost. Přinejmenším uvnitř systému chtěl také informace, které mu mohly být nepříjemné. O jednom ze svých ministrů s uznáním napsal, že když měl jiný názor, neváhal jeho rozhodnutí zpochybnit a přinutil ho znovu prověřit předpoklady, ze kterých vycházel. Výsledkem podle Leeho byla lepší rozhodnutí.
To je drobnost, která ve skutečnosti drobností vůbec není. Člověk s velkou mocí má totiž jednu mimořádnou schopnost: postupně zařídit, aby se k němu přestaly dostávat informace, které nechce slyšet.
Přesně o tom byl můj první text v této malé sérii – o Napoleonovi III. a okamžiku, kdy moc začne věřit vlastnímu obrazu více než skutečnosti.
Lee se snažil dělat opak. Zpětnou vazbu zabudovával do systému. Ministerstva měla analyzovat vlastní neúspěchy, nepříjemná data se neměla schovávat jen proto, že vládu stavěla do špatného světla, a korupce neměla být přijatelná ani tehdy, když se týkala lidí stojících vysoko v hierarchii.
Když se v roce 1986 objevilo podezření z korupce u jeho ministra pro národní rozvoj, Lee dal souhlas k vyšetřování. Princip byl jednoduchý: jestli mají pravidla něco znamenat, musí platit i pro lidi u moci.
Tohle všechno lze na autoritářském politikovi ocenit, aniž bychom tím museli ocenit autoritářství. A možná bychom to dokonce ocenit měli, protože jinak bychom si příliš usnadňovali argumentaci.
Jenže Lee neměřil všem stejně
Tady totiž přichází zásadní problém. Lee dokázal přijímat kritiku, ale velmi záleželo na tom, od koho přicházela.
Důvěřoval schopným ministrům, odborníkům a státní správě, kterou pomáhal vybudovat. Důvěřoval lidem, které považoval za kompetentní a kteří dokázali své námitky formulovat uvnitř systému. Mnohem méně však důvěřoval tomu, že totéž právo na nesouhlas má mít každý občan.
Politická opozice, demonstranti, kritičtí novináři nebo lidé, jejichž názory považoval za škodlivé či nezodpovědné, se s podobnou tolerancí setkávat nemuseli. Svoboda tisku byla omezená, politická opozice čelila silnému tlaku a kritici mohli za své veřejné vystupování zaplatit velmi vysokou cenu.
A právě tady vzniká zvláštní paradox Leeova Singapuru:
Kritika byla užitečná, pokud ji systém považoval za užitečnou.
Jenže kdo rozhoduje o tom, která kritika je užitečná? Lee. Nebo lidé a instituce, kterým Lee důvěřoval.
A tím se dostáváme k mnohem hlubšímu problému než k prostému konstatování, že Singapur nebyl liberální demokracií. Lee mohl být mimořádně schopný. Mohl mít dobrý úsudek. Mohl skutečně chtít, aby stát fungoval. Ale ani mimořádně schopný člověk nemá pravdu vždy.
Co se stane ve chvíli, kdy se začne mýlit právě ten, kdo zároveň rozhoduje, které hlasy smějí říct, že se mýlí?
Co když dobrý autoritář opravdu existuje?
To je možná nepříjemnější otázka než obvyklá debata o diktátorech.
Představme si na chvíli, že skutečně existuje něco jako dobrý autoritář. Je schopný, nekrade, nevyžaduje, aby jeho portrét visel na každé zdi, obklopuje se kompetentními lidmi, trestá korupci, plánuje dál než k příštím volbám a výsledky jeho vlády jsou vidět.
Možná bychom dokonce chtěli, aby takový člověk naši zemi řídil.
Jenže tím jsme problém nevyřešili. Pouze jsme ho odložili.
Žádný politický systém totiž nemůže být hodnocen pouze podle toho, jak funguje s nejlepším člověkem, kterého dokáže postavit do svého čela. Musí nás zajímat také to, jak bude fungovat s tím horším.
A tady se Leeův příběh začíná potkávat s Franklinem D. Rooseveltem, o kterém jsem psal minule. Demokracie nemá smysl proto, že by demokraticky zvolení politici byli automaticky moudřejší, poctivější nebo schopnější. Nejsou.
Její výhoda spočívá mimo jiné v tom, že počítá s možností jejich omylu. Soud může říct ne. Parlament může říct ne. Novinář může zveřejnit něco, co vláda zveřejnit nechce. Opozice může tvrdit, že celý plán je špatně. A občan může veřejně říct, že premiér je idiot, aniž by nejprve musel dokazovat státu, že jeho kritika je dostatečně kvalifikovaná.
To všechno může být nesmírně otravné. Může to zpomalovat rozhodování. Může to produkovat hluk, nesmysly, populismus i špatná rozhodnutí. Ale obsahuje to jednu důležitou pojistku:
O tom, kdo má právo říct, že se vláda mýlí, nerozhoduje vláda sama.
Nejtěžší zkouška přichází po odchodu
Lee však dokázal ještě něco, co bychom mu neměli upírat. Odešel.
V roce 1990 skončil ve funkci premiéra a moc předal dál. Připravoval své nástupce a budoval státní aparát tak, aby nebyl závislý pouze na jeho osobním řízení. A když v roce 2015 zemřel, Singapur se nezhroutil. Instituce pokračovaly, státní správa pokračovala, ekonomika pokračovala.
To je možná jedna z nejtěžších zkoušek každého mimořádně silného politika:
Funguje země i bez něj?
U Leeho lze v mnoha ohledech odpovědět ano. A to je významný rozdíl mezi institucí a kultem osobnosti. Kult osobnosti potřebuje člověka. Instituce ho mají přežít.
V předchozím textu jsem napsal, že skutečně silná demokracie si může dovolit mimořádně silného, schopného a populárního politika – a přesto na něm nezačne být závislá. Stát musí umět fungovat před ním, s ním – a jednou také bez něj.
Lee tuto zkoušku v mnoha ohledech zvládl.
Jenže pořád je tu ještě jedna zkouška.
Kdo ochrání společnost před dobře fungujícím systémem?
Lee možná vyřešil jeden z největších problémů autoritářství. Vybudoval systém, který dokázal přežít svého autora.
Nevyřešil však jinou otázku:
Kdo ochrání společnost před systémem samotným, když se začne mýlit?
Dokud stojí v jeho čele mimořádně schopný člověk, může být tahle otázka téměř neviditelná. Stát funguje. Korupce je nízká. Ekonomika roste. Úředníci jsou schopní. Rozhodnutí mají výsledky.
Proč bychom tedy měli chtít, aby někdo takovému systému překážel?
Právě proto.
Protože nikdy nevíme, kdo bude rozhodovat příště. A protože ani ten nejschopnější člověk nemá pravdu vždy.
Možná je právě tohle největší pokušení dobře fungujícího autoritářství. Ne že by nefungovalo.
Ale že může fungovat tak dobře, až nám překážky začnou připadat zbytečné.
Tři příběhy o moci
Tím bych asi svou malou cestu mezi Napoleonem III., Franklinem D. Rooseveltem a Lee Kuan Yewem uzavřel. Nejsou to tři stejné příběhy a nebylo by fér z nich dělat jednoduché historické podobenství. Přesto mi z každého zůstala jedna myšlenka.
Napoleon III. připomíná, že moc potřebuje pravdu. Jakmile se obklopí lidmi, kteří jí říkají jen to, co chce slyšet, začne postupně ztrácet kontakt s realitou.
Roosevelt připomíná, že moc potřebuje hranice. Silný politik nemusí znamenat slabé instituce. Naopak – skutečně silný systém dokáže říct ne i velmi silnému politikovi.
A Lee? Ten možná klade nejtěžší otázku ze všech. Ukazuje, že schopná, disciplinovaná a do značné míry poctivá autoritářská moc může přinášet mimořádné výsledky.
A právě proto bychom se měli ptát:
Co/Kdo ji opraví ve chvíli, kdy přestane mít pravdu?
Dobré instituce nejsou potřeba jen proto, aby brzdily špatné politiky. Potřebujeme je také proto, aby dokázaly korigovat ty dobré.
A svoboda nesouhlasit možná není nejdůležitější ve chvíli, kdy vláda selhává. Tehdy její význam vidí skoro každý.
Největší cenu může mít právě ve chvíli, kdy vláda funguje tak dobře, že začneme pochybovat, zda ji ještě vůbec potřebujeme.
***
Text vznikl jako úvaha nad esejí Dannyho Hillise „Vzestup a pád ‚přízemních tyranů‘“, publikovanou v českém překladu v Deníku N. Tentokrát mě k přemýšlení přivedla pasáž o Lee Kuan Yewovi a otázka, co se stane, když autoritářská moc skutečně funguje.
***
Další články z této volné trilogie o moci
Když vláda začne věřit vlastnímu představení
Napoleon III. a nebezpečí moci, která postupně přestane slyšet pravdu.
→ [odkaz]
Demokracie nepotřebuje slabé lídry
Franklin D. Roosevelt a otázka, proč silný politik potřebuje ještě silnější instituce.
→ [odkaz]
