Článek
Nedávno jsem v Deníku N četl esej Dannyho Hillise Vzestup a pád „přízemních tyranů“. Jedna pasáž o Napoleonovi III. mi přišla až nepříjemně současná.
Ne proto, že bych chtěl přirovnávat dnešní českou vládu k francouzskému císařství. Nežijeme v diktatuře, opozice nekončí ve vězení a vládu můžeme ve volbách poslat domů.
Zajímavá je jiná podobnost.
Napoleon III. si postupně vytvořil svět, ve kterém bylo stále důležitější, jak věci vypadají, než jaké skutečně jsou.
Budoval obraz úspěšné a sebevědomé země. Obklopoval se lidmi, kteří pochopili, co chce slyšet. Kritika se stávala nepřátelstvím a nepříjemná fakta bylo potřeba vhodně interpretovat.
Hillis to vystihuje téměř dokonale: Napoleonovi ministři se naučili balit špatné zprávy do lichotek.
A právě tady mi začíná být historie povědomá.
Nejde jen o sebeklam. Někdy je to obyčejná hloupost
Slovo hloupost používám schválně. Nemyslím tím nízké IQ ani nedostatek vzdělání.
Naopak. Jeden z nejnebezpečnějších druhů politické hlouposti může postihnout právě inteligentní a úspěšné lidi.
Je to přesvědčení, že protože rozumím jedné věci, dokážu správně rozhodovat téměř o všem.
Politik dostane funkci, aparát, poradce, služební auto a mikrofony před dveřmi. A někdy spolu s tím získá podivuhodnou jistotu, že právě on ví, co je správné pro veřejné finance, energetiku, zemědělství, armádu, průmysl nebo životní prostředí.
Přitom řídit ministerstvo by nemělo primárně znamenat být nejchytřejším člověkem v budově.
Možná právě naopak.
Dobrý ministr by měl především vědět, čemu nerozumí. Měl by kolem sebe mít lidi, kteří dané problematice rozumějí lépe než on, a měl by být schopen vyslechnout i názor, který se mu nelíbí.
Skutečně nebezpečný politik není ten, který něco neví.
Nebezpečný je ten, který neví, že něco neví.
A právě tady se hloupost začíná potkávat se sebeklamem.
Když se z úřadu stane osobní mise
Existuje ale ještě jiný problém.
Politik může být schopný, může svému oboru dokonce rozumět – a přesto ve své funkci napáchat škodu.
Stačí, když se v ní příliš zhlédne.
Ministr není aktivista dosazený do čela ministerstva proto, aby konečně prosadil svou oblíbenou věc. Neměl by být ani reprezentantem jedné profesní, podnikatelské, ekologické, sociální nebo jiné zájmové skupiny.
Dostal do správy celý rezort.
Ministerstvo zemědělství není ministerstvem jedné skupiny zemědělců. Ministerstvo životního prostředí není ministerstvem ekologických aktivistů. Ministerstvo obrany není ministerstvem armády a ministerstvo financí není účetním oddělením státu.
Každé z nich spravuje složitý systém protichůdných zájmů, jehož důsledky dopadají na miliony lidí.
Jenže moc nabízí lákavou možnost: zaměnit správu celku za prosazování vlastní představy o tom, jak by měl celek vypadat.
A čím déle člověk sedí ve své funkci, tím snazší je zapomenout, že mu ten úřad nepatří.
A pak jsou tu ti, kteří prostě poznají, odkud vítr vane
Třetí skupina je možná nejméně zajímavá – a přesto může být pro každou vládu mimořádně nebezpečná.
Jsou to lidé, kteří se nepotřebují mýlit nebo mít pravdu.
Potřebují se udržet.
Velmi rychle poznají, která myšlenka je právě správná, který názor je žádoucí a kterému člověku je výhodné přitakat. Naučí se mluvit jazykem momentální moci a vézt se na vlně jejího úspěchu.
Dokud vlna stoupá, vypadají často velmi schopně.
Problém nastane později.
Politické rozhodnutí totiž nemusí ukázat své skutečné důsledky během jednoho volebního období. Některá rozhodnutí v energetice, obraně, veřejných financích, zemědělství nebo životním prostředí se projeví až za pět, deset nebo dvacet let.
Člověk, který je prosadil, už v té době může sedět úplně jinde. Nebo psát paměti o tom, jak dobře svou práci vykonával. Nebo nebýt.
Politická odměna je okamžitá. Účet ale někdy přijde až příští generaci.
A to vytváří mimořádně nebezpečnou kombinaci: politik získává body dnes za rozhodnutí, jehož cenu bude platit někdo jiný zítra.
Nejnebezpečnější je, když se to všechno spojí
Každá vláda potřebuje vysvětlovat svá rozhodnutí. Každá se snaží své úspěchy zdůraznit a neúspěchy zasadit do příznivějšího kontextu. To je politika.
Problém začíná ve chvíli, kdy se komunikace reality začne zaměňovat za realitu samotnou.
A ještě horší je, když se současně potkají všechny tři věci.
Politik přesvědčený o vlastní kompetenci.
Politik, který si z veřejné funkce udělal osobní misi.
A lidé kolem něj, kteří pochopili, že kariéře prospívá přitakávat.
Pak vzniká prostředí, ve kterém se špatné zprávy skutečně začnou – řečeno s Hillisem – balit do lichotek.
Kritika není důvodem k zamyšlení, ale důkazem, že kritik ničemu nerozumí, naletěl dezinformacím nebo hraje ve prospěch protivníka.
Pochybnost se stává slabostí.
Nesouhlas neloajalitou.
A kompetence postupně ustupuje přesvědčení.
V takové chvíli není největším problémem propaganda směrem ven.
Mnohem nebezpečnější je propaganda směrem dovnitř.
Politici totiž nakonec mohou začít věřit tomu, co původně říkali jen voličům.
Císař měl také skvělý příběh
Napoleon III. nebyl od začátku neúspěšný vládce. Francie za jeho vlády prošla významnými změnami a režim měl skutečné úspěchy.
Jenže postupně vznikala stále větší propast mezi obrazem síly a skutečným stavem země.
Když přišla krize, už ji nebylo možné vyřešit lepší komunikací.
Napoleon se nechal zatáhnout do války s Pruskem. Lidé kolem něj věděli, že armáda není dostatečně připravena, logistika má problémy a finance jsou vyčerpané. Jenže pochybnosti se v prostředí vybudovaném na obrazu síly snadno mění v defétismus.
V září 1870 přišel Sedan, porážka a kapitulace.
Režim, který ještě krátce předtím působil monumentálně, se zhroutil během několika hodin.
Ne proto, že by jednoho dne přestal fungovat marketing.
Přestala fungovat skutečnost, kterou marketing zakrýval.
A co s tím má společného Česko?
Nechci tvrdit, že současná česká vláda směřuje k Sedanu. To by byla absurdní historická paralela.
A nejde mi ani o tvrzení, že konkrétní český ministr je hloupý, neschopný nebo zlý člověk.
Jde mi o mechanismus.
Když sleduji některá rozhodnutí ministerstev financí, životního prostředí, obrany nebo zemědělství, stále častěji si kladu otázku, zda za nimi skutečně stojí vědomí složitosti spravovaného systému – anebo přesvědčení, že my přece víme, co je správné a hlavně pro koho to děláme.
A právě to je otázka, kterou bychom měli klást každé vládě. Té současné, té předchozí i té příští.
Demokratická vláda totiž potřebuje kritiku možná ještě více než vláda autoritářská. Právě možnost říct mocným, že se mýlí, je jednou z největších výhod demokracie.
Politik, který slyší nepříjemnou zprávu, má dvě možnosti.
Může se ptát, zda na ní něco není.
Nebo může hledat důvod, proč člověk, který ji přinesl, nemá pravdu.
Druhá možnost je příjemnější. A čím déle je člověk u moci, tím více lidí kolem něj mu ji bude ochotno nabídnout.
Proto mě nakonec méně děsí politici, kteří udělají chybu, než politici naprosto přesvědčení o tom, že vědí, co dělají.
Chybu lze napravit.
Sebeklam se napravuje mnohem hůř. A hloupost přesvědčená o vlastní moudrosti někdy vůbec.
Země není firma. A vláda není její majitel
Historie opakovaně ukazuje, že největší problém nastává ve chvíli, kdy vláda přestane rozlišovat mezi zemí, kterou skutečně spravuje, a zemí, o které vypráví na tiskových konferencích.
A možná ještě o něco dříve: když zapomene, že je pouze dočasným správcem země, která patří jejím obyvatelům.
Stát není firma, kterou politik vyhrál ve volbách. Ministerstvo není jeho oddělení a státní rozpočet nejsou jeho peníze. Moc, kterou dostal, je pouze dočasně svěřená pravomoc spravovat společnou věc podle svého nejlepšího vědomí a schopností – a jednou ji zase předat dál.
Dobrý správce přitom nemusí dělat jen populární rozhodnutí. Právě naopak. Někdy musí přijmout rozhodnutí nepříjemná, bolestivá a taková, jejichž výsledek se projeví až dlouho poté, co sám odejde z funkce.
Rozdíl je v něčem jiném.
Musí být schopen vysvětlit, proč je takové rozhodnutí nutné, kam má vést, co bude stát a podle čeho jednou poznáme, zda bylo správné. Ne přesvědčovat občany, že tomu nerozumějí. Ne umlčovat pochybnosti. Ale získat je pro cestu, jejíž smysl dokážou pochopit.
Pak mu mohou pomoci nést i její nepříjemné důsledky – protože vědí proč.
A pokud se cesta podaří, mohou se z výsledku radovat všichni. Nejen správce a jeho patolízalové.
Proč to ale dovolujeme znovu?
Tady bych mohl skončit a svalit všechno na politiky.
Jenže tím bychom si trochu lhali do kapsy.
Mnohem zajímavější otázka totiž zní: Proč se podobné příběhy v různých podobách opakují?
Proč znovu a znovu přicházejí lidé přesvědčení o vlastní neomylnosti? Proč jim znovu uvěříme? Proč jsme ochotni přijmout jednoduché vysvětlení složitého problému, pokud nám ho někdo podá dostatečně sebevědomě?
Odpověď asi není příjemná.
Protože problém není jen v politicích. Politici nevznikají ve vakuu. Vybírá je společnost, jejíž jsou součástí.
A právě tady se dostáváme ke vzdělanosti občanské společnosti. Nemyslím počet vysokoškolských titulů. Člověk může mít tři tituly před jménem a přesto bez přemýšlení přijímat každou informaci, která potvrzuje jeho pohled na svět. A člověk bez maturity může celý život pochybovat, číst, porovnávat a přemýšlet.
Vzdělaná občanská společnost je podle mě především společnost, která chce vědět.
Která nehledá jen informace potvrzující to, čemu už věří. Dokáže rozlišovat mezi faktem a názorem. Ptá se, odkud informace pochází. Je ochotná přečíst si argument člověka, s nímž nesouhlasí. A především dokáže připustit tu možná nejtěžší větu ze všech:
Možná se mýlím.
Právě tahle schopnost je nejlepší obranou proti politikům, kteří ji sami ztratili.
Historie se neopakuje sama
Často se různými slovy opakuje známá myšlenka, že kdo nezná historii, je odsouzen ji opakovat.
Jenže samotná znalost historie nestačí.
Můžeme znát data bitev, jména panovníků i výsledky voleb a přesto vůbec nepochopit, proč se to stalo.
Podstatnější je rozpoznávat mechanismy.
Jak se z kritiky stane nepřátelství. Jak se z loajality stane důležitější kvalifikace než schopnost. Jak se kolem mocného člověka postupně vytvoří prostředí, ve kterém už nikdo nechce přinášet špatné zprávy. Jak snadno zaměníme sebevědomí za kompetenci. A jak ochotně uvěříme jednoduchému příběhu, pokud potvrzuje to, čemu jsme věřit chtěli už předtím.
Napoleon III. je dávno mrtvý.
Mechanismus, který Hillis popisuje, nikoli.
A možná právě proto není nejdůležitější otázkou, proč máme pořád takové politiky.
Mnohem nepříjemnější otázka zní:
Proč jim to pořád dovolujeme?
Protože dokud bude větší část společnosti chtít především slyšet příběh, který se jí líbí, vždycky se najde někdo ochotný jí ho vyprávět.
A ti, kteří vidí, že příběh a skutečnost se začínají nebezpečně rozcházet?
Těm někdy nezbývá než se skřípěním zubů přihlížet.
A snažit se, aby jich příště bylo o něco víc.
Text vznikl jako úvaha nad esejí Dannyho Hillise „Vzestup a pád ‚přízemních tyranů‘“, publikovanou v českém překladu v Deníku N.
