Článek
Nedávno jsem psal o Napoleonovi III. a o zvláštním mechanismu, kterým se může politická moc postupně uzavřít do vlastního světa. Vládce začne věřit vlastnímu obrazu, obklopí se lidmi, kteří mu říkají to, co chce slyšet, a nakonec přestane rozeznávat rozdíl mezi tím, jak země vypadá na tiskové konferenci, a tím, jak skutečně funguje.
Při čtení o diktátorech jsem ale narazil na odstavec o Franklinu D. Rooseveltovi, který mě zaujal možná ještě víc.
Jeho vedení Spojených států během druhé světové války totiž připomíná něco, na co dnes občas zapomínáme: demokratický stát může být mimořádně rozhodný a výkonný, aniž by se musel vzdát demokracie.
A to mě přivedlo k opačné otázce.
Možná není problém v tom, že demokracie vytváří příliš slabé lídry.
Možná jsme jen zapomněli, jak vypadá lídr skutečně silný.
Silný lídr není ten, kterému nikdo nepřekáží
Roosevelt rozhodně nebyl slabým prezidentem. Vedl Spojené státy během hospodářské krize a většiny druhé světové války, zásadně rozšířil roli federální vlády a jako jediný americký prezident byl zvolen čtyřikrát.
Přitom dál existoval Kongres. Existovaly soudy. Existovala opozice. Existovala kritická média. Konaly se volby.
A když se Roosevelt sám pokusil hranice systému posunout, zjistil, že ani prezident s obrovskou politickou převahou nemůže všechno.
V roce 1937, po konfliktech Nejvyššího soudu s částmi programu New Deal, předložil plán reorganizace federálního soudnictví, který by za určitých podmínek umožnil rozšířit Nejvyšší soud až o šest dalších soudců. Roosevelt měl za sebou drtivé volební vítězství a demokraté ovládali Kongres.
Přesto neuspěl. Proti plánu se postavila nejen republikánská opozice, ale také část jeho vlastních demokratů.
To je možná důležitější než představa Roosevelta jako prezidenta, který vždy pokorně respektoval instituce.
Nerespektoval.
Také on se pokusil změnit systém ve chvíli, kdy mu jedna z jeho institucí překážela.
Jenže systém byl dost silný na to, aby dokázal říct ne i Franklinu D. Rooseveltovi.
A nestalo se nic katastrofálního.
Roosevelt zůstal prezidentem. Vláda fungovala dál. Demokracie přežila.
Možná právě tak poznáme zdravý demokratický systém. Ne podle toho, že jeho politici nikdy nezkoušejí překročit hranice, ale podle toho, že hranice dokážou zatlačit zpátky.
Demokracie je schválně trochu nepraktická
Na demokracii je jedna nesmírně otravná věc.
Pořád někdo někomu překáží.
Parlament vládě. Opozice vládnoucí většině. Soudy politikům. Novináři ministrům. Úředníci někdy ministrům také. Kontrolní instituce chtějí vysvětlení, dokumenty a zdůvodnění.
Člověk má někdy chuť říct: proboha, vždyť se takhle nedá nic pořádně udělat.
Jenže možná právě v tom je ten trik.
Brzda je také nesmírně nepraktické zařízení, pokud jediným smyslem automobilu má být jet co nejrychleji.
Její význam pochopíme ve chvíli, kdy potřebujeme zastavit.
Demokratické instituce jsou podobné.
Dělba moci, nezávislé soudy, opozice, kontrolní úřady, profesionální státní správa a svobodná média vládu skutečně zpomalují.
Mají ji zpomalovat.
Ne proto, aby jí znemožnily vládnout, ale aby bylo obtížnější zaměnit dočasně svěřenou politickou moc za osobní vlastnictví státu.
Vítěz voleb dostává právo vládnout.
Nedostává stát darem.
Instituce je vždy nad jednotlivcem
Tohle stojí za připomenutí právě dnes.
Nejen v Americe.
Když soud zruší rozhodnutí vlády, snadno slyšíme, že soudci brání vůli voličů. Když parlament zablokuje návrh, začne překážet parlament. Když odborníci upozorní na problém, překážejí experti. Když novináři kladou nepříjemné otázky, problémem se stávají média.
A někdy může být jednotlivá výtka oprávněná.
Úřady mohou být zkostnatělé. Soud může rozhodnout špatně. Novinář může být zaujatý. Expert se může mýlit. Opozice může blokovat něco jen proto, že to navrhla vláda.
Instituce nejsou neomylné.
Jenže odpovědí na nedokonalé instituce nemůže být neomezená důvěra v úsudek jednoho člověka.
Instituce totiž mají proti politikům jednu obrovskou výhodu.
Přežívají je.
Premiéři odcházejí. Ministři se mění. Prezidentům končí mandát. Politické generace se střídají.
Stát musí pokračovat.
Možná bychom proto sílu demokracie neměli měřit tím, jak silného má právě lídra. Skutečně silná demokracie si může dovolit i mimořádně silného, schopného a populárního politika – a přesto na něm nezačne být závislá.
Stát musí umět fungovat před ním, s ním – a jednou také bez něj.
Výsledky místo rétoriky
Tady ale obrana demokracie často dělá chybu.
Nestačí říct: máme instituce, máme procedury, máme pravidla, takže je všechno v pořádku.
Není.
Demokratický stát musí také něco umět.
Musí být schopný zajistit bezpečnost, energii, infrastrukturu, vzdělávání a rozumně hospodařit s penězi, které mu lidé svěřili.
A tady se dostáváme k něčemu, co je možná ještě důležitější než politická rétorika.
K výsledku.
Zkusit řešení. Podívat se, zda funguje. Když nefunguje, změnit ho.
Zní to banálně.
Jenže kolikrát dnes místo výsledku měříme samotnou činnost?
Vyčlenili jsme tolik a tolik miliard.
Přijali jsme strategii.
Spustili jsme program.
Schválili jsme reformu.
Podepsali jsme memorandum.
Dobře.
Ale už během volebního období musí přijít mnohem nepříjemnější otázka:
Co se skutečně změnilo?
Jestli vydáváme stále více peněz na obranu, o kolik je země skutečně lépe schopná se bránit?
Jestli investujeme obrovské částky do proměny energetiky, máme díky tomu bezpečnější, dostupnější a dlouhodobě udržitelnější energetický systém?
Jestli reformujeme školství, umějí děti po reformě víc?
Jestli digitalizujeme stát, potřebuje občan k vyřízení stejné věci méně času?
A jestli nějaká politika měla zlepšit život lidí, zlepšila ho?
Ne kolik jsme utratili.
Ne kolik jsme přijali zákonů.
Ne kolik jsme uspořádali tiskových konferencí.
Co je výsledkem?
A tady podle mě narážíme ještě na jeden problém: odpovědnost musí mít jméno.
Politik dostává na několik let nejen moc rozhodovat, ale také čas ukázat, co jeho rozhodnutí způsobila. Velké změny samozřejmě nemusí být dokončeny během jediného volebního období. U energetiky, obrany, školství nebo infrastruktury by takový požadavek často ani nebyl rozumný a proveditelný.
Ale první měřitelné výsledky – dobré i špatné – by během něj vidět být měly.
Pokud politik prosadí zásadní reformu, měl by už při jejím zavádění umět říct, co se má během jeho funkčního období změnit a podle čeho poznáme, zda se to skutečně změnilo.
A její první výsledky by měl také osobně zakusit ještě ve funkci.
Když se rozhodnutí ukáže jako dobré, ať za něj sklidí uznání. Ať se jím chlubí. Ať mu pomůže vyhrát další volby.
Když se ukáže jako špatné, neměla by se odpovědnost rozpustit mezi ministerstvo, úředníky, poradce, předchozí vládu, Evropskou unii, nepříznivou situaci a nakonec nikoho.
Moc bez osobní odpovědnosti za její bezprostřední důsledky je příliš pohodlná.
Možná bychom proto u velkých politických rozhodnutí měli mnohem častěji chtít znát tři jednoduché věci:
Co konkrétně chcete změnit?
Co z toho má být měřitelně vidět ještě během vašeho mandátu?
A kdo za tento výsledek osobně politicky odpovídá?
Ne všechno se dá stihnout za čtyři roky.
Ale politika, jejíž úspěch lze poznat až za patnáct let, poskytuje svému autorovi až příliš pohodlnou možnost tvrdit celých patnáct let, že jednou určitě fungovat bude.
Politik by měl mít šanci pocítit následky svých rozhodnutí ještě ve chvíli, kdy za ně může nést odpovědnost – a také sklidit vavříny, pokud měl pravdu.
Země potřebuje správce, ne majitele
Tím se vracím k myšlence z předchozího textu.
Země není firma, kterou politik vyhraje ve volbách.
Politik je pouze jejím dočasným správcem.
A dobrý demokratický lídr proto musí zvládnout dvě věci, které se na první pohled trochu vylučují.
Mít odvahu rozhodnout.
A současně mít pokoru přijmout omezení vlastní moci.
Slabý politik se může za instituce schovávat, protože se bojí rozhodnout.
Nebezpečný politik na instituce útočí, protože mu brání rozhodovat bez omezení.
Silný demokratický politik musí zvládnout něco mnohem obtížnějšího.
Rozhodnout – a přitom přijmout, že jeho rozhodnutí může odmítnout parlament, přezkoumat soud, kritizovat novinář, zpochybnit odborník a nakonec potrestat volič.
To není slabost.
To je demokracie.
Ani Roosevelt nebyl svatý
Bylo by poněkud absurdní napsat článek proti kultu silných osobností a potom si z Roosevelta jednu takovou vyrobit.
Nebyl bezchybný.
V únoru 1942 podepsal Executive Order 9066, který otevřel cestu k nucenému vystěhování a věznění přibližně 120 tisíc lidí japonského původu, mezi nimi i amerických občanů.
A jeho pokus změnit složení Nejvyššího soudu ukazuje, že ani jemu nebylo příjemné, když instituce stála v cestě jeho politice.
Právě proto je jeho příklad zajímavý.
Demokracie totiž nemůže být založena na naději, že budeme mít štěstí a do čela státu se vždy dostanou dobří, moudří a skromní lidé.
Dobré instituce potřebujeme právě proto, že nic takového zaručit neumíme.
Každý politik je člověk.
Každý může podlehnout vlastnímu úspěchu. Každý může zaměnit popularitu za pravdu. Každý může začít považovat kritiku za překážku. Každý se může mýlit.
Proto systém nesmí být postaven tak, aby fungoval pouze tehdy, když je u moci dobrý člověk.
Musí vydržet i toho špatného.
Nejnebezpečnější je, když jsou to „ti naši“
A možná právě tady přestává být Roosevelt historickou postavou a začíná být nepříjemnou otázkou pro současnost.
Protože oslabování demokracie nemusí začínat okamžikem, kdy někdo zruší volby nebo zavře parlament.
Může začít mnohem nenápadněji.
Když nám přestane vadit, že politik obchází pravidla, protože tentokrát prosazuje něco, s čím souhlasíme.
Když považujeme útok na soud za oprávněný, protože se nám nelíbí jeho rozhodnutí.
Když omlouváme tlak na média, protože přece „všichni víme, komu slouží“.
Když nám nevadí politizace instituce, protože ji právě ovládají lidé, kterým věříme.
A především když začneme věřit, že dobrý cíl ospravedlňuje oslabení pravidel, která mají platit pro všechny.
To je možná jedna z nejtěžších zkoušek demokratického smýšlení.
Bránit instituce proti politikovi, kterého nemáme rádi, je snadné.
Mnohem těžší je trvat na jejich pravidlech i tehdy, když je porušuje politik, kterému fandíme.
Protože instituce, kterou dnes dovolíme oslabit „našim“, bude zítra stejně slabá, až ji převezmou „ti druzí“.
A tehdy už může být trochu pozdě litovat, že jsme jí kdysi dovolili ustoupit.
Možná jsme jen špatně pochopili sílu
Když dnes řekneme „silný lídr“, často si představíme člověka, který narazí na překážku a odstraní ji.
Parlament ho blokuje? Obejde parlament.
Soud rozhodne proti němu? Zaútočí na soud.
Úředníci odporují? Vymění úředníky.
Novináři kritizují? Zpochybní novináře.
Postupně vznikne lídr, kterému už nikdo nepřekáží.
Vypadá mimořádně silně.
Jenže možná to vůbec není důkaz jeho síly.
Možná je to jen důkaz slabosti všeho kolem něj.
Roosevelt vládl během hospodářské krize a světové války. Disponoval obrovskou mocí. Dělal chyby. Pokoušel se posouvat hranice. A systém mu někdy řekl ne.
Přesto Spojené státy dokázaly mobilizovat miliony vojáků, přestavět ekonomiku pro válku a bojovat na několika kontinentech, aniž by zrušily prezidentské a kongresové volby nebo rozpustily Kongres a soudy.
To je možná důležitější než jakýkoli kult jednoho prezidenta.
Demokracie nepotřebuje slabé lídry.
Potřebuje politiky schopné rozhodovat, vysvětlovat svá rozhodnutí, nést za ně odpovědnost – a nechat se nakonec soudit podle výsledků.
Ale potřebuje ještě něco důležitějšího.
Silné politiky uvnitř ještě silnějších institucí.
A možná také občany, kteří pochopí, že ty instituce nejsou překážkou jen pro politiky, které nemají rádi.
Jsou překážkou i pro ty, kterým věří.
A právě tehdy mají největší cenu.
Text vznikl jako úvaha nad esejí Dannyho Hillise „Vzestup a pád ‚přízemních tyranů‘“, publikovanou v českém překladu v Deníku N. Tentokrát mě k přemýšlení přivedla pasáž o Franklinu D. Rooseveltovi a o schopnosti demokracie spojit silné vedení se silnými institucemi.
