Článek
„Copak jsem otrokem své země?“
U téhle věty jsem se zarazil.
Zazněla ve videu ruskojazyčné protirežimní komentátorky vystupující pod názvem Честная депутатка („Čestná poslankyně“). Z Ruska odešla a ve svých videích současný ruský režim otevřeně kritizuje. V tomhle konkrétním mluvila o lidech, kteří z Ruska odcházejí, a o tom, jak snadno dostávají nálepku zrádců.
Nešlo tedy o hlas ruské státní propagandy. Právě naopak – o pohled člověka, který se vůči dnešnímu ruskému státu vymezuje i svou vlastní životní zkušeností.
A přesto mě na tom videu nakonec nejméně zajímalo samotné Rusko.
Čím déle jsem ji poslouchal, tím víc mi připadalo, že mluví o něčem mnohem obecnějším.
Komu vlastně člověk "patří"?
Talent, nebo loajalita?
V jednu chvíli říká něco, co mi připadá možná ještě důležitější než úvodní otázka: země, která nedokáže vystát nezávislé lidi, nakonec nezačne vybírat mezi schopnými a neschopnými. Začne vybírat mezi loajálními a neloajálními.
A to není totéž.
Schopný člověk totiž může klást nepříjemné otázky. Může pochybovat. Může odmítnout souhlasit. Může se rozhodnout, že bude žít jinde.
Loajální člověk nic z toho dělat nemusí.
Pro moc je proto někdy pohodlnější průměrný člověk, který přikyvuje, než mimořádně schopný člověk, kterého nelze ovládat.
Důsledkem není jen nesvoboda. Je jím i ztráta.
Když odejde vědec, neodešel „jeden občan“. Odešla část budoucí laboratoře. Když odejde podnikatel, možná s ním odešla firma, která mohla vzniknout. Když odejde spisovatel, lékař, inženýr nebo student, odchází něco, co se možná nikdy nedá spočítat.
A stát může udělat dvě věci.
Může se zeptat: Proč od nás tito lidé odcházejí?
Nebo může říct: Zrádci.
Ta druhá možnost je podstatně pohodlnější. Není při ní potřeba měnit instituce, přiznávat chyby ani přemýšlet o tom, zda problém náhodou není doma.
Jenže opravdu své zemi nic nedlužíme?
Tady bych se ale od autorky videa trochu vzdálil.
Myšlenka, že člověk není majetkem státu, je mi blízká. Z toho ale ještě neplyne, že své zemi nedluží vůbec nic.
Narodíme se do světa, který jsme nepostavili. Někdo před námi vybudoval školy, nemocnice, silnice a instituce. Někdo vytvořil jazyk a kulturu, ve kterých přemýšlíme. Někdo platil daně v době, kdy jsme byli děti a sami jsme společnosti nedávali téměř nic.
Žádný z nás nezačíná od nuly.
Možná proto existuje něco jako závazek vůči společnosti, do které jsme se narodili.
Jen nevím, kde přesně končí.
Znamená povinnost dodržovat její zákony? Přispívat na její fungování? Pomoci jí, když je ohrožena?
Pravděpodobně ano.
Znamená ale také povinnost souhlasit s její vládou? Mlčet, když se podle nás vydává špatným směrem? Zůstat, když v ní už nechceme žít?
Tady už si jistý nejsem.
Země totiž není stát
Možná část problému vzniká tím, že zaměňujeme několik různých věcí.
Země není vláda.
Stát není režim.
A kritika vlády není automaticky nenávistí k zemi.
Člověk může mít rád místo, odkud pochází, jeho jazyk, krajinu, lidi a kulturu – a současně odmítat stát, který nad nimi právě vykonává moc.
Dokonce může odejít právě proto, že rozdíl mezi zemí, kterou považuje za svou, a státem, ve kterém musí žít, už nedokáže překlenout.
Nazvat takového člověka zrádcem je jednoduché.
Mnohem těžší je položit si otázku, zda ho nejdřív nezradil jeho stát.
Nejsilnější věta přišla až téměř na konci
Čestná poslankyně celý svůj monolog nakonec shrnula velmi jednoduše:
„Stát existuje pro člověka, ne člověk pro stát.“
Zní to skoro samozřejmě - je to téměř klišé.
Jenže možná právě samozřejmé věci stojí za občasné připomenutí.
Demokratický stát totiž nepotřebuje občana, který mu bezpodmínečně věří. Potřebuje občana, který respektuje pravidla, přijímá svůj díl odpovědnosti – a přitom si ponechává právo říct ne.
A silná země by možná neměla měřit oddanost podle toho, kolik lidí dokáže udržet uvnitř svých hranic.
Mnohem zajímavější měřítko je jiné:
Kolik lidí v ní chce zůstat, i když mohou odejít?
-----------------
K tomuto zamyšlení mě přivedlo video ruskojazyčné protirežimní komentátorky vystupující pod názvem Честная депутатка („Čestná poslankyně“), věnované ruské emigraci a opakujícímu se označování lidí odcházejících ze země za „zrádce“.
