Článek
Ano, od chvíle, kdy Jan z Husince napsal své De Ecclesia, uplynulo již 594 let. Doufám, že tento text neskončí stejně jako jeho autor. Mým cílem totiž rozhodně není kritizovat církev postavenou na několika nesporných historických omylech. Jak říkají moji oblíbení zenoví mistři – minulost neexistuje.
Navíc církev tvoří jednotlivci. A chybují jednotlivci, nikoli „církev“ jako taková, přestože se obojí velmi často zaměňuje. Bohužel ve chvíli, kdy mají jednotlivci TAKOVÝ vliv na miliony lidí, stávají se jejich omyly velmi bolestivými.
Otázku bych ale rád položil jinak.
Potřebuje člověk ke své víře vůbec církev jako instituci?
Použiji příměr.
Církev je de facto obrovská nadnárodní společnost s miliony zaměstnanců a mimořádně rozsáhlou organizační strukturou. V jejím čele stojí generální ředitel, který na základě doporučení nejvyššího vedení určuje pravidla a etické normy.
Existuje centrální etický kodex.
Problém je v tom, že je napsán natolik dobře, že umožňuje téměř nekonečné množství výkladů. A každý z nich může být správný.
Nebo také nemusí.
A právě tady je podle mě zakopaný pes.
Jak poznat, který výklad je ten správný?
Komu věřit?
Samozřejmě tomu původnímu.
Jenže… právě tady se kruh uzavírá.
Když si to celé promítnete ještě jednou, nemáte pocit, že tomu něco chybí?
Zůstává v tak složitém systému ještě místo pro obyčejnou, čistou víru?
Před časem jsem znovu četl knihu o filozofii severoamerických Indiánů. Dovolím si ocitovat několik vět, které mě tehdy velmi oslovily:
Uctívání Velkého Tajemství probíhalo v tichu, o samotě a bez jakéhokoli sobectví. Probíhalo v tichu, protože každá řeč je slabá a nedokonalá. Probíhalo o samotě, protože jsme věřili, že tehdy je nám Stvořitel nejblíže. Nebyli zde žádní kněží, kteří by stáli mezi člověkem a jeho Tvůrcem. Nikdo nekázal, nezpovídal ani jinak nezasahoval do duchovní zkušenosti druhého člověka. Neměli jsme kostely ani svatyně kromě těch, které vytvořila sama příroda… Ten, který se odívá průsvitnými závoji mraků tam na okraji viditelného světa, kde náš pradědeček Slunce rozdělává svůj večerní oheň… ten nepotřebuje žádnou skromnější katedrálu. — Ohiyesa (Santee Sioux)
Když jsem ten text četl poprvé, položil jsem si jednoduchou otázku.
Není právě TOHLE skutečná víra?
Samozřejmě – sto lidí, sto názorů.
Jenže podobnou představu nenajdeme pouze u severoamerických Indiánů.
Objevuje se u původních obyvatel ruského Dálného východu, v Africe, v japonském šintoismu i v dalších kulturách.
A právě tito lidé během dějin – alespoň pokud vím – nikdy nezpůsobili tolik katastrof, kolik jsme jich dokázali způsobit my Evropané, schovaní za svou jedinou „pravou“ vírou.
Nikdy nevyhlazovali celé národy v globálním měřítku.
Nikdy nezpůsobili celosvětové ekologické katastrofy.
Nikdy nevyhubili tolik živočišných a rostlinných druhů.
A tak dále.
Když nad tím přemýšlím čistě selským rozumem, nemůže být chyba alespoň zčásti na naší straně??!
Poznámka autora: Tento text vychází z úvahy, kterou jsem napsal v roce 2007. Nejde o její doslovný přepis. Dnes bych některé formulace možná napsal jinak, samotná otázka, kterou si kladu, však podle mě neztratila nic ze své aktuálnosti.
