Článek
Představ si, že by existovaly brýle, které ti nezkreslují obraz. Naopak. Měl bys pocit, že přes ně konečně vidíš svět takový, jaký opravdu je.
Jenže ve skutečnosti by měnily význam věcí. Něco by najednou působilo jako obrovský problém, jiné bys úplně přehlédl.
Přesně takové brýle nasadil Jan Amos Komenský svému poutníkovi v Labyrintu světa a ráje srdce. A překvapivě tím popsal něco, co zažíváme každý den.
Brýle neměly skla ze skla. Byla z domněnek. A jejich obroučky byly ze zvyku.
Komenský tím říká jednoduchou, ale nepříjemnou věc.
Nevidíme svět takový, jaký je. Vidíme ho takový, jaký jsme se naučili vidět.
Přebíráme názory od rodičů, školy, přátel i médií. Dnes možná hlavně od algoritmů sociálních sítí. A po čase už ani nepoznáme, které názory jsou skutečně naše.
Možná právě proto působí čtyři sta let stará kniha až nepříjemně současně.
Protože otázka, kterou Komenský pokládá, není historická. Je velmi osobní.
Jsi si opravdu jistý, že svět vidíš bez vlastních brýlí?
📚 Pokračování na RE:ČTENÍ
Tento článek je zkrácenou verzí textu publikovaného v projektu RE:ČTENÍ, kde převádím fascinující myšlenky ukryté ve starých knihách do současného jazyka.
Pokud tě zajímá celý článek, moderní převod Labyrintu světa a ráje srdce i další objevy ze starých knih, najdeš je na:
➡️ RE:ČTENÍ
--------------------------
Zdroj: Jan Amos Komenský – Labyrint světa a ráj srdce (1623), moderní interpretace v projektu RE:ČTENÍ.
