Článek
Bylo mi něco přes dvacet, když jsem poprvé stál na břehu druhého největšího švédského jezera. Nejvíc mě ale nepřekvapila jeho velikost ani průzračná voda.
Nejsilnější byl pocit ticha. Ne takového, kdy jen nikdo nemluví, ale ticha, které člověka na chvíli zastaví.
Jezero Vättern je hluboké, studené a někdy i zrádné. Přesto jsem tehdy měl pocit, že se na jeho hladině všechno zpomalilo.
Možná právě proto Mark Twain kdysi napsal, že západ slunce nad Vätternem patřil k nejkrásnějším, jaké kdy viděl. Když jsem tam stál, začal jsem chápat proč.
Na jih od jezera leží kraj Småland – kraj lesů, skal, jezer a malých měst, která si dodnes uchovala svůj klid.
Jönköping, Huskvarna nebo Gränna nejsou místa, kam lidé jezdí kvůli jediné slavné památce. Jsou to místa, kde je radost jen tak se toulat, dát si kávu, projít se přístavem nebo sledovat, jak se v Gränně dodnes ručně vyrábějí tradiční červeno-bílé polkagris.
Po letech už si nepamatuji všechny ulice ani názvy většiny restaurací. Ale ten pocit si pamatuji dodnes.
Občas člověk necestuje proto, aby něco viděl. Občas cestuje proto, aby si připomněl, jak vypadá svět, když nikam nespěchá.
A právě to pro mě dodnes znamená krajina kolem jezera Vättern.
Poznámka autora: Tento text vychází z článku, který jsem napsal po své první cestě do Švédska před více než dvaceti lety. Nejde o jeho doslovný přepis. Dnes se na podobná místa dívám jinýma očima, ale pocit, který jsem si odtud tenkrát odnesl, zůstává stejný.
