Článek
Tento text jsem vytvořil v roce 2025 při čtení knihy o procesu s Jozefem Tisem. Právě jeden nenápadný odstavec z této knihy mě přiměl tuto úvahu napsat.
…Přísedící Struhárik se zeptal, zda Dr. Tiso věděl o mobilizaci. Obžalovaný o mobilizaci věděl, ale v podstatě musel dát za pravdu těm, s nimiž mluvil a kteří mu tvrdili, že žádné nebezpečí nehrozí. Na situaci se díval tak, že spor Čechů s Němci se Slováků netýká, a proto se o něj ani nestarali…
Na první pohled historická poznámka.
Jenže není.
Je až děsivé, jak se podobný způsob uvažování přenáší napříč časem a generacemi. Nevím, jestli je to vlastnost lidské povahy nebo jen neochota učit se z minulosti, ale znovu a znovu slyšíme stejné věty.
„Nás se to netýká.“
„To se vyřeší samo.“
„Není důvod panikařit.“
Když jsem tento text psal, viděl jsem v něm paralelu s válkou na Ukrajině.
Dnes bych napsal spíš něco jiného.
Nejde jen o Ukrajinu.
Jde o jakoukoli situaci, kdy společnost odmítá včas vnímat varovné signály jen proto, že se zdánlivě odehrávají někde jinde.
Historie opakovaně ukazuje, že problémy ignorované dostatečně dlouho mají nepříjemný zvyk dorazit až k našim dveřím.
Jak to dopadlo se Slovenským státem, víme.
Jaké následky mělo přesvědčení, že „to není náš problém“, víme také.
Otázkou není minulost.
Otázkou je, jestli jsme se z ní něco naučili.
Nebo jsme jen vyměnili kulisy.
Vzpomněl jsem si při tom na slova svého přítele Jardy Mika, která podle mě vystihují podstatu problému lépe než dlouhé politologické analýzy.
„Člověk dokáže být moudrý, ale lidstvo jako celek nikoliv.“
Těžko s tím nesouhlasit.
Proto opakuji něco, co považuji za důležité.
Nebuďme ovce.
Přemýšlejme.
Analyzujme.
Ověřujme.
Nikdo po nás nechce, abychom byli odborníky na všechno.
Stačí nepřijímat hotové názory jen proto, že je někdo hlasitě opakuje.
Je ale ještě jedna věc, kterou bych dnes zdůraznil možná ještě víc než tehdy.
Měli bychom přestat považovat za samozřejmost, že se o nás musí vždy někdo postarat.
Stát.
Politická strana.
Firma.
Obec.
Rodina.
Jakmile se z osobní odpovědnosti stane očekávání, že řešení přinese někdo jiný, vytváříme ideální prostředí pro lidi, kteří slíbí cokoliv.
Ne proto, že to chtějí splnit.
Ale protože vědí, že to chceme slyšet.
Právě z tohoto prostředí vyrůstají diletanti, populisté i sobci. Často nejsou chytřejší než ostatní - často právě naopak. Jen lépe rozumějí tomu, jak fungují lidské emoce, strach a pohodlnost.
Proto k heslu „Nebuďme ovce“ přidávám ještě jedno.
Naučme se spoléhat sami na sebe.
Neznamená to odmítat solidaritu.
Neznamená to popírat význam fungujícího státu.
Znamená to jen nezapomínat, že první odpovědnost za náš život neleží na politicích ani institucích.
Leží na nás.
Držím nám palce.
