Článek
Poslední dobou si říkám, že možná právě tohle měli staří Mayové na mysli, když mluvili o konci světa. Ne katastrofu v hollywoodském stylu, ale stav, kdy člověk sleduje dění kolem sebe a začíná pochybovat, jestli zdravý rozum ještě vůbec sedí v parlamentních lavicích.
Když sleduji šaškárny, které se v posledních dnech a hodinách odehrávají v Parlamentu, začínám si myslet, že adekvátní odpovědí na dosebezahleděné, mimorealitu žijící a někdy vyloženě hloupé poslance by byla všeobecná občanská neposlušnost.
Maně jsem si vzpomněl na román Tma od Ondřeje Neffa. Kdyby se jeho děj překlopil do pozitivna, věru by se nám lépe dýchalo. Kdyby se stát jako instituce se všemi svými mocipány a ouředníčky, kteří si myslí, že bez nich by se svět zhroutil, alespoň na chvíli stáhl do pozadí, možná bychom zjistili zajímavou věc.
Daně by se mohly spotřebovávat účelně a lokálně. Putovaly by bez desítek mezičlánků přímo na účty škol, nemocnic nebo vědeckých ústavů. A kdyby se z nich ještě nemusely živit stovky a tisíce vyžírků a příživníků, možná bychom se divili, kolik prostředků by nakonec zůstalo na věci, které mají skutečný smysl.
Stejně tak by nebylo od věci, kdyby začala existovat osobní odpovědnost.
Poslanci se dnes hádají o každou korunu státního rozpočtu, zatímco se mezitím miliardy doslova splachují do záchodu.
NĚKDO podepsal špatnou smlouvu a stát prohrál arbitráž.
NĚKDO schválil špatný zákon a následky platíme všichni.
NĚKDO nakoupil techniku, která se ukázala jako zbytečná nebo předražená.
A kdo je vlastně ten NĚKDO?
To je právě to kouzlo.
Nikdo neví.
Není koho potrestat.
Smlouvy jsou podepsané, zákony schválené a škody se prostě zaplatí z veřejných peněz.
Je opravdu tak překvapivé, že člověk začne koketovat s myšlenkou občanské neposlušnosti?
Jak jinak dát našim vládcům najevo, že jsou vedle a že je pro občany utrpením sledovat jejich kvazijednání a katastrofální výsledky?
Představte si čistě jako myšlenkový experiment, že by se lidé domluvili a najednou na měsíc vypověděli poslušnost přebujelému státnímu aparátu.
Opravdu by se stát zhroutil?
Nebo by se naopak na chvíli nadechl?
Možná by se ukázalo, že tím, kdo mu škodí nejvíc, nejsou občané, ale nemocný systém, který se postupně stal sám sobě cílem.
Léčba?
Podle mé tehdejší představy byla jednoduchá.
Většinu současných politiků vyhodit. My, občané, jsme přece jejich zaměstnavatelé. Proč se tak nechováme?
Radikálně zeštíhlit státní aparát.
A na vedoucí místa vybírat odborníky místo stranických nominantů.
A žije utopie.
Poznámka na závěr:
Tento text vznikl v roce 2011. Nechávám jej záměrně téměř beze změn jako dobový komentář. Ne proto, že bych tvrdil, že se od té doby nic nezměnilo, ale proto, že některé otázky zůstávají překvapivě živé i po více než deseti letech.
