Článek
V roce 1999 nebyly cestovatelské blogy, YouTube ani sociální sítě. Když jsme vyráželi na Svalbard, měli jsme mapy, pár knih, papírové poznámky a spoustu nadšení. Dnes, po více než čtvrt století, jsem znovu otevřel svůj tehdejší cestovní deník.
Rozhodl jsem se ho nepřepisovat jako klasický cestopis.
Spíš jako návrat do světa, který už v mnohém neexistuje…
Naše cesta vedla na souostroví Svalbard, ležící přibližně na půli cesty mezi severním Norskem a Severním pólem. Většina lidí mu dodnes říká Špicberky, ve skutečnosti jsou ale Špicberky jen největším ostrovem celého souostroví.
Už při příletu bylo jasné, že jsme se ocitli někde úplně jinde.
Kamkoli člověk pohlédl, dominovaly krajině hory, ledovce a moře. Led pokrýval většinu pevniny a lidských staveb bylo poskrovnu. Místo lesů jen kamení, sníh a nekonečný prostor.
Do Longyearbyenu jsme přiletěli z norského Tromsø. Tehdy to bylo malé hornické město sevřené mezi horami a fjordem. Domy stály na vysokých pilotách kvůli permafrostu a zimním závějím. V ulicích bylo mnohem víc sněžných skútrů než automobilů a jen pár kroků za posledními domy začínala opravdová divočina.
Právě tam ležel ledovec Longyearbreen.
U něj jsme postavili první tábor.
Bylo léto.
Jenže ne takové, jaké známe z domova.
Slunce nezapadalo.
Světlo nás provázelo čtyřiadvacet hodin denně a během několika dnů jsme úplně ztratili přirozený rytmus. Vstávali jsme kolem jedenácté dopoledne, usínali často až ve tři ráno a vůbec nám to nepřipadalo zvláštní. Když slunce odmítá zmizet za obzor, přestanou hodinky dávat smysl.
Teploty se pohybovaly mezi dvěma a deseti stupni nad nulou. Na slunci bylo příjemně, ale stačilo, aby se zatáhlo nebo se zvedl vítr od ledovce, a člověk si okamžitě uvědomil, že je jen několik stovek kilometrů od Severního pólu.
Před námi bylo několik dní pochodu napříč krajinou bez cest.
Tehdy jsme ještě netušili, že největším nepřítelem nebude zima.
Ale terén.
Pokračování příště…
Jak je to dnes?
Longyearbyen je dodnes správním centrem Svalbardu, ale za posledních více než dvacet let se výrazně změnil. Přibylo turistů, moderní infrastruktury i vědeckých projektů. Jedna věc se ale nezměnila – jakmile opustíte poslední dům, během několika minut jste zpátky v opravdové arktické divočině.
