Článek
Najdeme je i v pověstích, které nám zanechal náš nejstarší kronikář Kosmas ve své latinsky psané kronice.
Nakonec i bible tomu dokonce věnuje dvě svá přikázání. Šesté – nesesmilníš a deváté – nepožádáš manželky bližního svého. Jak je vidno, jen z tohoto krátkého výtažku zaslouží bible z hlediska rovnosti pohlaví zatracení. Chybí tam pro ženy, nepožádáš manžela bližního svého. Nebo že by toto povoleno bylo? Rozhodně ať tak nebo tak, je to genderově nevyvážené.
Kosmas ve své kronice popisuje, jak za Krokovou dcerou Libuší přijde lid a žádá jí o radu, kde by našli svého knížete, který by je vedl. A ona praví: „hle, za oněmi horami je neveliká řeka Bielina a na jejím břehu je viděti vesnici, jež slove Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž ku podivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží к žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké slušejí knížeti, jeďte vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž má jméno Přemysl, ten na vaše hrdla a hlavy přimyslí mnohá práva. Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovati na věky věkův.“ Muži jsou zaraženi a pochybují, že by Přemysla našli, ale Libuše dál praví: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.“ Šíři se pověst a zároveň mínění křivá, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam koná a před kuropěním se vracívala. Na pověsti asi ale něco bude. Libuše asi jen tak nejezdila do Stadic s Přemyslem rozprávět za měsíčních nocí….
Libušino poselstvo u Přemysla Oráče
Příchod křesťanské víry do Čech rozhodně neznamenal, že všichni začali žít dle přikázání. Obyčejní lidé a lid venkovský ještě po mnoho set let žil dle pohanských zvyků. Představa, že za Filipojakubské noci švarní mládenci a lepé děvy jen cudně seděli kolem ohňů, by byla velmi úsměvná. Ale ani šlechtické kruhy kolem knížete se tak nechovaly. Dle stručné zmínky z letopisů Fuldských bylo dne 13. ledna roku 845 v Řezně pokřtěno čtrnáct českých knížat. Kníže Bořivoj se svou manželkou přijal křest kolem roku 878 od arcibiskupa Metoděje. Zpět do Čech sebou Bořivoj z Moravy přivedl i skupinu kněží a na Levém Hradci založil první křesťanský svatostánek v Čechách, rotundu svatého Klimenta, ale křesťanství se šířilo opravdu jen pomalu. Došlo ke vzpouře pohanských Čechů. Bořivoj musel uprchnout na Moravu a až s pomocí Svatopluka povstání potlačil. Do nové víry se nikomu moc nechtělo.
A ani o téměř sto let později to nebylo o mnoho lepší. Popisují to paměti diecéze Pražské. Biskupem pražským byl Vojtěch, pozdější mučedník a patron českého království. „Leč tu se upřímná snaha apoštolského muže potkala s mnohostranným odporem. Bohatcům a vznešeným pánům protivila se přísná kázeň mravní, kterouž učení křesťanské od nich vyžadovalo, obzvláště posvátného svazku manželského málo sobě váženo. Nejeden křesťan měl u sebe vícero žen, anebo zapudiv od sebe choť, jinou pojal. Mnozí také proti zápovědi církevní brali sobě blízké pokrevence za manžely. Z těch příčin odhodlal se biskup Vojtěch v roce 989, že půjde do Říma a břímě úřadu biskupského složí.“
Za času sv. Vojtěcha, druhého biskupa Pražského, dopustila se manželka jednoho Vršovce, úhlavních nepřátel Slavníkův a tím i sv. Vojtěcha, jenž z téhož rodu pocházel, cizoložství dopustila. Dle starého slovanského práva měla býti nešťastnice rukou zlehčeného chotě zavražděna. Tu se provinilá nešťastnice v smrtelných úzkostech utekla к sv. Vojtěchu, a prosila o pomoc, připovídajíc pokání. Sv. Vojtěch, smilovav se, ukryl ji u klášterních panen u svatého Jiří, na hradě pražském. Než brzy se dopídili Vršovci skrýše nešťastné ženy, vyvlékli ji z kostela, kde se zoufale oltáře chytala, a sťali jí hlavu.
Ač křest do zemí českých již dávno dorazil, je jasné, že málo kdo se křesťanskými zásadami řídil. Jinak by nadbytečným byl první zákoník vyhlášený knížetem Břetislavem I. v bazilice svaté Boží rodičky Marie věčné panny v Hnězdně roku 1039, kde k manželství mimo jiné uvádí: „Tedy toto ať jest hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od té chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži.“ A za nedodržení těchto zásad byl vyhlášen trest horší než tehdy obvyklé prodání do otroctví: „ten rušitel manželství, který by se nechtěl vrátiti k předešlému svazku právě uzavřenému, nebyl uváděn podle řádu naší země do otroctví, nýbrž spíše, jak neoblomně káže naše nezměnitelné rozhodnutí, budiž odveden, ať je to jakákoliv osoba, do Uher a nesmí se žádnými penězi vykoupiti nebo do naší země vrátiti, aby se hlízami jedné ovečky nenakazil celý ovčinec.“ Tehdy Uhry byly dnešní část Slovenska a Maďarska. Je obdivuhodné, jak před tisíci lety byli naši předci předvídaví, že nebylo horšího trestu než vyhnání do Uher…
Pokušení
S čistým štítem nezůstali ani králové. Milenku Přemysla II. Otakara zachycuje Přibík Pulkava s Radonína. Šlo o Anežku z Kuenringu, které se pro její účet přezdívalo Palceřík. Byla dvorní dámou první manželky Markéty Babenberské. „Protože byla (Markéta) neplodná, připisovala hanu neplodnosti manželovi. Když se to její manžel Přemysl dozvěděl, řekl jí: Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš mou potenci nebo impotenci. Ona souhlasila a dala mu jednu z dívek, kterou milovala více než ostatní, dceru pana z Kuenringu z Rakous. V prvním roce s ní zplodil syna Mikuláše, jehož později učinil vévodou opavským … Kromě toho s ní zplodil tři dcery, z nichž jednu dal panu ze Strakonic, druhou panu z Vartenberka, třetí konečně dal panu Vackovi z Kravař. A tak hana neplodnosti, přikládaná dříve manželovi, byla připsána manželce.“
Kronika Zbraslavská zachycuje skutky Jana Lucemburského roku 1319, kdy zapudil svou manželku na Mělník. „Potom král, jako by už přetrhal otěž rozumu a bylo zrušeno pouto manželské lásky, zcela propadne bezuzdnosti, podlehne požitkářství, řídí se zvrácenou chutí a shledává se na něm jednání dokonalého tyrana. Hraje v kostky a neplní povinnosti, hněvá se a při hře trpí sprostá slova. V noční době toulával se s jediným služebníkem po ulicích pražských, navštěvuje nevěstky a oddával se mrzkým rozkoším.“
Nejen králové, ale i jejich synci měli své cizoložnice. Roku 1492 skonal po dlouhém trápení na hradě poděbradském nejmladší syn krále Českého Jiřího z Poděbrad kníže Hynek mladší z Minsterberka, pozůstaviv vdovu Kateřinu, Saskou kněžnu a jedinou manželskou dceru Annu. „Se souložnici Kateřinou ze Strážnice a ze Štílar měl však několik dětí, z nichž nejstaršímu synu Bedřichovi poslední vůlí svou odkázal hrad svůj Kostomlaty.“
Markéta Pyskatá (Habsburská), zapudivši manžela svého Jana Jindřicha (Lucemburského), syna Jana, krále českého a bratra Karla IV., otce vlasti české, z Tyrol a prohlásivši sňatek ten skrze císaře Ludvíka za neplatný, zasnoubila se a dala oddáti s Ludvíkem, synem téhož císaře. A s jakým osudem potkala se Markéta Pyskatá a nový její manžel? Ludvík upadl za nějaký čas do těžké nezhojitelné nemoci kteráž mu až do smrti velkých bolestí působila. Jediný syn, jejž s Markétou zplodil, zemřel za nedlouho po něm. Markéta Pyskatá přišla konečně o svou tyrolskou zem a pak bídně zahynula.
Prostý lid a měšťané na tom se svojí věrností nebyli rozhodně lépe než hlavy pomazané a šlechta. Následky však byly mnohem horší. Pokud někdo vyvázl jen se zmalovanými zády a ostudou na pranýři byl na tom relativně dobře, hůře už ty co vyhnali z města, pocítili rozpálené železo nebo dokonce svoje záletnictví zaplatili hrdlem a mnohdy smrtí velmi krutou.
Zikmund Winter ve své knize Kulturní obraz českých měst zaznamenává: „V Českém
Brodě roku 1541 volali konšelé z obce ven ženu Machovu, aby se přiznala, že obtížena Vácslavem Píckou. Pan podkomoří, když žena se přiznala, hned Picku kázal zavříti.“ Pan Winter měl tyto zprávy v oblibě, tak jich pro nás zaznamenal hned několik.
Ve svých pamětech Mikuláš Dačický z Heslova uvádí k roku 1548. Stará čeština je poněkud nám již nesrozumitelná, tak doplňuji v závorkách„Dali po šilinku, pardusu (výprasku), u pranéře čtyřem osobám z Kaňku: Šimkovi Kytnarovi, purkmistru z Švábu I dolu, a ženě jeho Dorotě; též Lorencovi, havéři, a Kristině, ženě jeho, protože o ty své ženy spolu frejmarčili (kupčili, neb prodávali jako pasáci), a ony že к tomu svolily a Šimkovi cejch přiložen.(vypálen cejch rozpáleným železem)“
K roku 1618: „V Praze Mandalena, manželka Samuele Colinusa, prokurata, sťata jest mečem, jsouc k smrti ortelována (odsouzena), jsouc od téhož manžela svého obviněna, že se k němu nevěrně chovala a cizoložila, i otráviti jej že usilovala.“ Mnohdy to byla pravda, mnohdy způsob jak se manželky zbavit…
I v Horách Kutných se děly věci. „Leta páně 1596 biřic horský na Horách Kutných, maje svou ženu biřičku, vyloudil, dceru nebohého Martina bednáře a ušli spolu do Brandejsa. Tam jsou jati a zase do Hor Kutných dodáni, on sťat a ona vymrskána a cejch jí na tvář horkým rozpáleným železem vypálen a z města vyvedena ve středu na den svatého Kiliana.“
Hory Kutné, nebyli zrovna vzorem cnosti: „Anna Porybná, manželka Vácslava od Slonu Kulhavého od Porybných vyšpehována a nalezena jest r. 1584 na Horách Kutných v noci od rychtáře městského Cypriana Trnky, krejčího, v jedné komoře s Janem Kunovským, soukeníkem, a vzata i s týmž Kunovským do vězení šatlavního, pročež na ni tejž manžel její toužeji nastoupil právem a žádné milosti jí učiniti nechtěl, tak že jest k outrpnému právu podána, a vyznavši některé freje, jest k smrti ortelována (odsouzena), potom vyvedena a za živa zahrabána. Kunovský propuštěn, nebo se naň skutku nevztahovalo.“
Polyamorie taky není vynálezem doby moderní, jak nám zachytil pan Jan Beckovský zprávou z Nového města Pražského z roku 1650. „Dne 21. dubna žena vyvedena a sťata byla, že s dvěma muži oddávati se dala a s oběma bydlela i obcovala.“ Jak dopadli muži, zpráva neuvádí, ale asi vyvázli se zdravou kůží a jen řádnou ostudou.
A na závěr ještě pár zpráv od Václava Vladivoje Tomka a jeho Dějin města Prahy a ze Starých letopisů českých. „Roku 1500 Jakub, rybář na Malé Straně, postižen jsa v cizoložství, měl platiti 50 kop grošů, což mu prominuto na přímluvu podkomořího pana Albrechta Lekovce, ale musil se vystěhovati z města ve čtyřech nedělích.“ Nebylo nad to mít mocného přímluvce. Staroměstská svíčnice Pihavá roku 1504 též trestána jest na měšci, položila pokutu 50 kop grošů., ale pacholek, jenž s ní cizoložil, převlečen jsa za děvečku, byl odsouzen k bití. Dostal pod věncem pušpanovým tak hrubý pardus (výprask) ješto staří lidé praví, že takového pardusu jak živi neviděli.
Zpráv je spousta a spousta. Být nevěrníkem nebo nevěrnicí se v dřívějších dobách nevyplácelo. Dnes je to o poznání jednodušší. Nečeká nás za to peklo, pranýře už nejsou a i katovské řemeslo je minulostí.
Na závěr ještě jeden historický epigram:
Házelo se, jakož v bibli zní,
na cizoložnice kamení:
Římská církev trestá ještě více
kněžmi hází na cizoložnice.
Kniha – Kosmova kronika česká
Kniha - Dějiny diecéze Pražské, Dr. Klement Borový 1874
Kniha – Paměti Mikuláše Dačického z Heslova – Dr. Antal Rezek 1878
Kniha – Sbírka historických příkladův z dějin slovanských, zvláště pak českých – Jan Nepomucký Černohouz 1895
Kniha Zbraslavská kronika František Heřmanský 1975
Kniha Dějiny národa Českého, František Palacký
