Článek
Politik, který opravdu naslouchá, nevychází jen vstříc hlasům davu, ale dokáže z těch hlasů vyčíst hlubší smysl a říct i nepříjemnou pravdu s odvahou a respektem. Takoví prakticky vymřeli, protože říkat lidem to, co chtějí slyšet, je zárukou výnosného korýtka.
Politická funkce – ať už vládní, krajská nebo zastupitelská – by měla být službou veřejnosti. Nemělo by jít o moc, prestiž či osobní prospěch, ale o snahu porozumět lidem a zlepšovat jejich život. Naslouchat potřebám společnosti neznamená opakovat, co chce slyšet, ale rozumět tomu, co opravdu potřebuje.
Jenže v praxi často sledujeme jiný příběh. Politici nemluví proto, aby naslouchali, ale aby získali souhlas, souhlas se svojí „pravdou“, se svým zájmem, který nám podsunou. A nejlépe bez odporu. Podsouvají nám svou verzi pravdy zabalenou do líbivých frází. Místo odvahy řešit skutečné problémy hledají tu správnou rétoriku pro titulky a sociální sítě. A co děláme my? Obdivně tleskáme.
Tleskáme i tam, kde bychom měli klást otázky. Politika ale není o očerňování druhých, bezbřehém pomlouvání a lhaní o tom, co kdo zavinil, když je zjevné, že to tak není. Zapomínáme na opravdové skutky. A pomalu přestáváme rozlišovat mezi pravdou a marketingem. Možná je načase přestat hledat „ideálního politika“ a začít přemýšlet nad tím, jakého voliče z nás vychovala doba.
V naší společnosti jsme si zvykli vnímat politiku jako svět, do kterého obyčejný člověk nevidí a nad kterým nemá kontrolu. Jenže politika není jen o těch „na vrcholu“. Je hlavně o nás. O tom, koho volíme, čemu věříme a kolik prostoru necháváme pohodlí místo pravdy. Tleskáme lídrům, kteří nám mazlí ego, ale přehlížíme ty, kteří nás burcují k zamyšlení.Z pohodlnosti tak ztrácíme náročnost a hlavně soudnost. A čím více politik ví, že mu odpustíme lež, pokud zní dostatečně hezky, tím víc se z politiky stává marketingová hra — nikoliv veřejná služba.
Musíme si přestat lhát. Především sami sobě. Politika dnes často vypadá jako reality show s předem napsanými scénáři a sliby, o kterých všichni – včetně samotných politiků – vědí, že jsou neuskutečnitelné. Přesto je přijímáme. A čím bombastičtější slib, tím větší potlesk. Přestali jsme vyžadovat pravdu. A to je začátek každého selhání.
Není normální, že věříme politikům, kteří tvrdí, že všechno bude lepší, rychlejší, levnější – a hlavně bezbolestné. Ne, nebude. Skutečná změna bolí. Je nepohodlná, pomalá, často nevděčná. Ale je možná – pokud o ni stojíme.
Žádný politik za nás nic nevyřeší, pokud budeme dál důvěřivě přikyvovat jejich pohádkám. Demokracie není autoservis, kde si objednáme opravu společnosti, zatímco čekáme s kávou. Je to spoluzodpovědnost. Pokud dnes netestujeme sliby politiků selským rozumem, čeká nás zítra kocovina ze zklamání. Zasloužená.
Možná je čas být méně nadšeným fanouškem a více náročným občanem. Protože kdybychom za sliby požadovali skutky, nezbyl by mnohým politikům prostor pro lži. Soudila by je jen skutečně odvedená práce.
Nejsme přeci pouze loutky, v divadle, co demokracií se nazývá!
Vlastní názor.
