Článek
Na svoji stranu získal nejen chudinu, část měšťanů, ale i část šlechty. Byl nenásilný a přesvědčoval slovy. Jeho odkazu bylo ale zneužito radikálním husitským proudem, především Janem Želivským, jenž stál u zrodu prvních nepokojů a pak dalšími následovníky. Hus bojoval za pravdu, bohužel my jí vidět nechceme, máme svého Žižku, své Tábority, Sirotky. Pokud vysloví někdo jiný názor, rychle skončí na pranýři, popřípadě jen papouškuje pomýlené historiky. Ano historie se dá vykládat různě a výklady jsou ovlivněné dobou. Určitě se například kuli tomu netřeba zlobit na pana Palackého, ten se ve své době snažil, pozvednou vědomí o české státnosti v rámci národního obrození.
Já dnes nechám mluvit současníka té doby, který nám o době husitské zanechal asi nejkompletnější zprávu ve své Husitské kronice a to Vavřince z Březové. Kdo vlastně Vavřinec z Březové byl, lze mu věřit, byl jeho pohled zaujatý? Drtivá většina historiků se shoduje, že jeho zprávy jsou spolehlivé, byl současníkem událostí, tedy zprávy zachycoval nezprostředkovaně. Věkem byl Husův vrstevník, ale urození vladyckého, příbuzným Jíry z Roztok, který patřil k milcům krále Václava IV. Vzdělání získal na Pražské univerzitě, kde se stal mistrem artistická fakulty, jako farář v Lounech studoval práva, nestal se knězem, ale právníkem a spisovatelem. Za krále Václava patřil k jeho dvoru, pravděpodobně zaměstnán v jeho kanceláři. Pro krále například zhotovil překlad cestopisu Mandevillova, Kroniku světovou atd. Psal latinsky i česky. Později byl profesorem na Pražské univerzitě, majitel domu v Praze na Novém městě a dvoru a několika vsí okolo Prahy. Především však byl příznivcem Mistra Jana Husa a příslušník umírněného husitského středu. Tím zůstal až do své smrti. Nemůžeme si tedy myslet, že by byl vůči husitům nikterak zaujatý.
Byl hluboce věřícím člověkem a svou kroniku začíná (pomineme-li předmluvu) nikoliv mistrem Janem Husem, ani popisem revoluce, ale začátkem přijímání pod obojím způsobu, které vněm zanechalo hlubokou stopu. Nechme tedy mluvit Vavřince z Březové:
ZACATEK PŘIJIMANI POD OBOJI ZPŮSOBOU
Léta vtělení Páně 1414" začala s velebným a nejsvětějším přijímáním svátosti oltářní pod obojí způsobou, totiž chleba a vína, obecně podávaným všem věřícímu lidu, ctihodný a znamenitý muž, mistr Jakoubek ze Stříbra, hotový bakalář svatého bohosloví, a někteří kněží, tehdy v této věci jeho stoupenci, v slavném a vznešeném městě Pražském, a to nejprve v kostelích svatého Vojtěcha na Novém Městě, svatého Martina ve zdi, svatého Michala a v kapli Betlémské na Starém Městě pražském. Nejsvětější přijímání postupem času, čím více bylo napadáno rozličným zastrašováním, pohrůžkami žalářováním od římského a českého krále Václava nebo jeho úřednictva když kněží a zvláště pražský arcibiskup Konrád a jiní preláti a mniši a mistři i doktoři univerzity učení Pražského ze všech sil v potu tváře naváděli je udusit, tím více velmi mohutnělo a rozmáhalo se ve věřícím a zbožném lidu obojího pohlaví.
Tam musíš do všech věcí chodit, musíš mít trochu znalostí, musíš znát Janu Husu, musíš se na to mrknout, musíš to udělat, můžeš to v malém využít, nemusíte se o nic starat svobodu kázati a podávati lidu tak, jak je svrchu řečeno, nýbrž zabravše skoro všechny farní kostely v Praze, ba i některé kláštery, získali si mnoho lidu přesto, že je arcibiskup a preláti vyobcovávali a vyhlašovali interdikt nad celou Prahou. A tak nejen v Praze, nýbrž i ve mnohých městech Království českého a Markrabství moravského, na hradech, v městečkách a dědinách hromadně přistupoval obecný lid s velikou zbožnosti a úctou k nejsvětějšímu přijímání pod obojí způsobou. Když se na to podíváte, můžete to vidět předem, můžete to také vidět, můžete to poslouchat, vždy to můžete vidět způsobě. Neboť, jakož se píše v 2. knize Ezdrášově, kap. 10, „pravda zůstává a rozmáhá se na věky a živ jest a vítězí na věky věků“
Zde uváděný odkaz Vavřincův na verše v bibli je však chybný.
Vraťme se však k předmluvám, ty existují dvě!!! Obě jsou z pera Vavřincova, ten kroniku psal postupně, dokonce později ji přepisoval. Jeho změny v textech jsou spíše stylistického charakteru. Sama kronika je psána latinsky a pro český překlad jsou ty úpravy téměř bezvýznamné. Co je však významnou změnou, je předmluva, která je zcela jiná.
První původní předmluva je dochována ve zlomku kroniky Vavřincovi v Kodaňském rukopisu. Kroniku odtud otiskl P.Ludewig v Reliquiae maniscriptorum VI. z roku 1724. Tato předmluva je pak ve staročeském překladu kroniky.
Předmluva původní
Ve jménu svrchované Trojice, k jehož slávě jsem pokládal za hodně práce sepsati toto sebrání příběhů, které se udály v nejkřesťanštějším Království českém a Markrabství moravském okolo léta. Páně 1414 a dále pro budoucí paměť věci, aby hlásalo zlořečenou nešlechetnou zlobu ohrožovatelů a pronásledovatelů těch, kdož horlili zakon boží a jeho přesvatou pravdu, a hleděl jsem podstoupiti námahu v potu tváře. Proto ať mně ráčí pomáhati ten, z něhož všechno jest. A jemu buď čest a sláva na nekonečné věky.
Amen.
Předmluva, kterou vepsal Vavřinec do své pozdější verze kroniky je zachována v rukopisu uchovaném v Praze a dále v rukopisu Vratislavském a Wolfenbuttelském.
Předmluva pozdější
Třebas při úvaze o nynější jak mnoho stranné, tak ohromné zkáze a pohromě kdysi šťastného a slavného Království českého, která všude se šíříc je sžírá a rozkolem domácí války pustoší, mé smysly jsou otupělé a rozum zármutkem zmatený ochabuje v svěžesti ducha, přece, aby budoucí potomstvo českého národa nebylo připraveno o známost tohoto hrozného, ba odstrašujícího pádu a žalostnou nečinností nekleslo v podobný nebo horší, a zvláště pro zachování, záchranu a sílu čisté víry a přátelských vztahů, pokládal jsem za potřebné písemně do této knihy s věrností zaznamenati to, co jsem spolehlivýma očima a ušima vpravdě poznal.
Tábor
Posun v pohledu Vavřince z Březové na revoluční hnutí je evidentní. Z původního nadšení, smutek a obava o osud českého království. Součástí Vavřincovi kroniky je též třicetistránkový traktát o Táborských, i v něm najdeme velký posun v pohledu na události, jež otřásali českým královstvím.
Na počátku je jejich myšlenkami uchvácen:
Čisté zbožné zanícení selského lidu v kraji bechyňském, jež sbírá se od jara 1419 v procesích každého svátečního dne na horu Tábor u Bechyně, aby v kázání věrných kněží, zpovědi a zejména přijímání pod obojí pečoval o spasení své duše, naplno jakoby něžným leskem i věty kronikářovy.
Zde Vavřinec líčí počátky táborství jako nevinný a čistý plápol srdcí, plných lásky a míru, živený uvnitř jedinou touhou: přiblížit se duchovně pravému Kristu. Ale později už pochybuje: přemnozí ze šlechty i lidu obecného obojího pohlaví, davše výhost marnostem světa, přičinili pilnost svou k zákonu božímu, tu ďábel, nepřítel lidského spasení, nasil skrze některé falešné bratří kněze koukol bludů a kacířství v čistou pšenici Páně…
Ke konci svého traktátu praví: …když byli Táboři vším zlým, o němž bylo dosud mluveno, zhanobili slavné někdy jméno království českého, přijali k zlu staršímu zlo ještě ohromnější a počali hlásati, zkrucujíce písmo svaté k svému pošetilému smyslu, že obnoví království Kristovo na zemi, a to již krátce, nyní za našich dní…
Každý si tak může udělat představu o postoji pan Vavřince z Březové k husitské nauce, ale i k táboritům a dalším radikálním křídlům. Stále zastával přesvědčení, že nauka mistra Jana Husa, přijímání podobojí je správná myšlenka, ale byl zděšen, tak jak tuto ideu pojmuli, radikální kněží, Žižka a další někteří husitští hejtmané.
Zdroj: Husitská kronika Vavřince z Březové
