Článek
Naše nejstarší dějiny se poznávají ze střípků vědomostí z nejrůznějších oborů. Hmatatelným základem jsou archeologické nálezy přinášející nám hmotné důkazy, jako jsou artefakty, stavby, pohřebiště nebo nástroje, které nám poskytují informace o životě a kultuře našich předků. Nezastupitelnou hodnotu ale mají písemné prameny, a to především kroniky a legendy. Ne málo informací se lze dočíst i v cizích kronikách a dalších písemných pramenech. Samozřejmě zdaleka to nejsou jen kroniky, ale všechny dochované listiny, privilegia, účetní knihy, knihy z klášterů atd.
Ale za pozornost stojí i samotní kronikáři. Většinou nám něco řeknou jejich jména, ale co vlastně byli zač? A u některých kronik se dokonce o autorství můžeme jen domnívat nebo známe jen jejich, mnohdy jen údajné, jméno, někdy ani to.
A záhadou je hned naše nejstarší legenda, a to latinsky psaná Kristiánova legenda (latinsky Vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae avae eius). Tato legenda, která popisuje život a mučednictví svatého Václava a svaté Ludmily je jedním z nejstarších písemných pramenů o počátcích křesťanství v Čechách. Kristiánova identita však zůstává nejasná a je předmětem dlouhodobých vědeckých debat a je záhadnou postavou české historie. O autorovi existují tři hlavní teorie, kdo by jím mohl být. Někteří historikové jako například Josef Pekař ztotožňují Kristiána se Strachkvasem synem knížete Boleslava I. a synovcem svatého Václava. Strachkvas byl vzdělaný mnich, což by odpovídalo autorství legendy, ale jde jen o dohad. Jiní badatelé jako Oldřich Králík tvrdí, že Kristián mohl být příslušníkem rodu Slavníkovců, což by vysvětlovalo jeho blízkost k biskupu Vojtěchovi, kterému je též legenda věnována. Někteří historikové považují Kristiána za anonymního autora, který si zvolil pseudonym „Christianus“ (latinsky „křesťan“), aby zdůraznil svou pokoru. Můžeme si vybrat čemu věřit.
Jedním z nejznámějších našich kronikářů je nepochybně Kosmas (asi 1045–1125). Byl první autor Kroniky české (Chronica Boemorum), která je považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl českého středověku. Narodil se pravděpodobně v zámožné kněžské rodině, ale bližší informaci neznáme. Místo narození pravděpodobně Zdice u Berouna. Kosmas byl děkanem pražské kapituly při svatém Vítu a na svou dobu velmi vzdělaným mužem, který studoval na prestižních školách v Lutychu. Jeho kronika byla napsána latinsky mezi lety 1119 a 1125. Byl aktivní v církevních i politických záležitostech. Kosmas byl ženatý s Božetěchou, což bylo na tehdejší dobu neobvyklé pro tak vysokého duchovního hodnostáře ale ne nemožné. V českém státě bylo manželství kněží a obsazování církevních úřadů jejich syny doloženo ještě za Přemysla I. Otakara. Závaznost celibátu vyhlásil teprve 2. lateránský koncil v roce 1139, tedy 14 let po Kosmově smrti. Jeho syn Jindřich se stal biskupem v Olomouci. Samotná kronika je rozdělena do tří částí. První popisuje legendární počátky českých dějin včetně příběhu praotce Čecha a pověsti o Přemyslu Oráčovi. Druhá část se zaměřuje na historické události od 9. do 11. století. Třetí popisuje události Kosmovy doby a obsahuje i jeho osobní pohledy. Několikrát se zmiňuje o sobě a své rodině, což je v tehdejší literatuře neobvyklé.
Kodex vyšehradský, známý také jako Korunovační evangelistář, je jedním z nejvýznamnějších a nejcennějších rukopisů českého středověku a je považován za vrchol románského knižního umění. Tento luxusní iluminovaný evangelistář vznikl pravděpodobně kolem roku 1085–1086 při příležitosti korunovace Vratislava II. na českého krále. Kodex je psán latinsky a obsahuje bohatou výzdobu, která zahrnuje celostránkové iluminace a iniciály. Kodex má rozměry 415 × 340 mm a obsahuje 108 pergamenových listů vyrobených z 55 telecích kůží. Na 26 stranách jsou vyobrazeni evangelisté, rodina Kristova, čtyři předobrazy ze Starého zákona a christologický cyklus s 29 výjevy. Kodex byl pravděpodobně předán Vratislavu II. při jeho korunovaci dne 15. června 1086. Kodex byl pravděpodobně vytvořen v prostředí bavorské klášterní školy, konkrétně v Řezně, a jeho výzdoba navazuje na tamní výtvarnou tradici. Předpokládá se, že na jeho vzniku pracoval jeden hlavní písař, ale přesné informace o jeho identitě nebo o dalších umělcích, kteří se podíleli na iluminacích, nejsou dochovány. Zcela jednoznačně je naším nejvzácnějším rukopisem.
Další kronikou je Letopis Kanovníka vyšehradského. Kanovník vyšehradský byl anonymní český kronikář 12. století, který je známý jako jeden z pokračovatelů Kosmovy kroniky. Navazuje přímo na Kosmovu kroniku a popisuje události z období vlády knížete Soběslava I. (1125–1140). Tento letopis je důležitým pramenem pro poznání českých dějin té doby. Kanovník vyšehradský byl pravděpodobně členem vyšehradské kapituly a měl blízký vztah ke knížeti Soběslavovi I., kterého ve svém díle oslavuje jako ideálního panovníka. Letopis obsahuje popisy významných událostí, jako je vítězství Čechů v bitvě u Chlumce (1126) a zaměřuje se na církevní, politické a společenské dění. Jeho kronika je především cenná svojí vypovídající hodnotou, protože Kanovník vyšehradský byl často přímým svědkem popisovaných událostí, což zvyšuje historickou hodnotu jeho záznamů. Zaznamenal přesná astronomická pozorování, což ukazuje na zájem o vědu a vzdělanost v této době. O jeho osobě toho však více nevíme.
Kronika Mnicha sázavského je dalším dílem, o jehož autorovi nevíme vůbec nic. Kronika doplňuje Kosmovu kroniku o události z let 1126–1162 a zaměřuje se na dějiny Sázavského kláštera, včetně jeho legendárního založení svatým Prokopem a účasti knížete Oldřicha. Mnich sázavský zůstává anonymní, ale byl pravděpodobně členem Sázavského kláštera, který byl založen svatým Prokopem. Klášter byl významným centrem slovanské liturgie, i když v době Mnicha sázavského již převládala latinská liturgie. V roce 1096/1097 kníže Břetislav II. vyhnal slovanské mnichy a nahradil je latinskými benediktiny z Břevnova. Od té doby se v klášteře praktikovala pouze latinská liturgie. Ve svém díle věnuje nejen klášterním záležitostem, ale také obecným českým dějinám. Jeho kronika obsahuje vlastenecké a protiněmecké prvky, což bylo v té době běžné. Kronika se dochovala ve dvou rukopisech – tzv. Drážďanském rukopise (zničeném během druhé světové války) a Vídeňském rukopise, který je uložen v Národní knihovně ve Vídni.
Obraz sv. Václava z Kodexu Vyšehradského
Dalimilova kronika, známá také jako Rýmovaná kronika česká, je první kronikou psanou v českém jazyce. Byla vytvořena na počátku 14. století. O jejím autorovi můžeme s jistotou říci jediné, a to že se nejmenoval Dalimil. Jméno „Dalimil“ bylo kronice přiřazeno až později, pravděpodobně omylem, a to na základě zmínky v kronice Václava Hájka z Libočan. Přesto se tento název ujal a je dodnes používán. Na základě analýzy textu se předpokládá, že autor byl vzdělaný šlechtic nebo duchovní nižšího svěcení. Některé teorie ho spojují s johanitským rytířem. Autor byl silně vlastenecky zaměřený a kritický vůči německému vlivu v českých zemích. Oslavoval české panovníky. Kronika je psaná ve verších a obsahuje 103 kapitol, které popisují české dějiny od mytických počátků až do doby vzniku kroniky (kolem roku 1314).
Kronika Františka Pražského je psaná latinsky a zahrnuje období od roku 1285 do roku 1353. František ji napsal na popud biskupa Jana IV. z Dražic, kterého v díle oslavuje. Později kroniku přepracoval a věnoval ji Karlu IV. Zaměřuje se především na české dějiny, včetně vlády Jana Lucemburského a Karla IV. Obsahuje také astronomická pozorování a popisy extrémních povětrnostních jevů. František se narodil kolem roku 1290. Vzdělání získal pravděpodobně v Praze nebo na Vyšehradě. Roku 1323 pobýval v Římě, kde se pravděpodobně věnoval dalším studiím. Působil jako kaplan a zpovědník biskupů Jana IV. z Dražic a Arnošta z Pardubic. Byl také správcem školy na Vyšehradě. Datum jeho úmrtí není přesně známo, ale tradičně se uvádí rok 1362.
Kroniky pražského kostela (Cronica ecclesiae Pragensis), která zaznamenává události z let 1283–1374. Jejím autorem je Beneš Krabice z Weitmile. Pocházel z rodu Krabiců z Weitmile, který měl původ v Durynsku a později se usadil v severních Čechách. Rod byl původně drobnou šlechtou, ale někteří jeho členové žili jako měšťané v České Lípě, kde se Beneš pravděpodobně narodil, přesné datum je neznámé. V roce 1355 byl jmenován třetím ředitelem stavby katedrály svatého Víta, kde spolupracoval s Petrem Parléřem. Jeho busta je umístěna v triforiu katedrály. Tento portrét z dílny Petra Parléře zdůrazňuje jeho významnou roli při řízení stavby katedrály. Byl nejen kronikářem, ale jeho práce přináší detaily o každodenním životě, stavbě pražské katedrály a politických událostech. To z něj dělá unikátního kronikáře, který zachytil dobu z různých perspektiv. Roku 1363 se stává arcijáhnem žateckým a kanovníkem svatovítské kapituly. Beneš dohlížel i na přenesení ostatků českých panovníků v roce 1373 a o rok později biskupů do nové katedrály. Sám byl pohřben před svatováclavskou kaplí, což svědčí o jeho významném postavení v církevní hierarchii.
Rozhodně jednou z nejvýznamnějších a literárně nejlépe zpracovaných kronik je Zbraslavská kronika (Chronicon Aulae Regiae) je perlou českého středověkého dějepisectví. Byla psána latinsky v letech 1305–1339 v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který byl založen králem Václavem II. Autory této kroniky byli dva významní opati kláštera. Prvním byl Ota Durynský. Byl původně mnich v Sedlci, který přišel do kláštera na Zbraslavi jako novic roku 1292. Byl později prvním opatem zbraslavského kláštera a jeho část kroniky se zaměřuje na oslavování krále Václava II., zakladatele kláštera. Ota psal kroniku v letech 1305–1314. Jeho část je hagiografická, což znamená, že se soustředí na idealizaci Václava II. a jeho vlády. Ota se snažil zachytit nejen historické události, ale také duchovní a morální hodnoty své doby. Po jeho smrti roku 1314 pokračuje v kronice Petr Žitavský. Původem Němec ze Žitavy, kde navštěvoval klášterní školu johanitů. V roce 1316 se stává třetím opatem Zbraslavského kláštera. Petr rozšířil kroniku o další události včetně mezinárodních záležitostí. Jeho část obsahuje více než 4000 veršů a oslavuje nástup Lucemburků na český trůn. Petr Žitavský byl blízký Elišce Přemyslovně a mladému markraběti Karlovi (pozdějšímu Karlu IV.), což ovlivnilo jeho pohled na dějiny.
Jeho popisy událostí byli velmi barvité. Jako jeho popis hladomoru: „V celém království nastal za těchto útrap nedostatek potravin. V zemi se rozmohl mor tak prudký, jaký žádný stařec nepamatoval. Když lidé neměli potravy, živili se rozličnými druhy bylin, aby vysíleni tísnivým hladem náhle nezahynuli, ale nikdy nemůže lidská přirozenost dlouho vydržet, živí-li se semeny a trávou. O neslýchaném soužení hladem svědčí i jedna matka, která zapomínajíc na mateřské city zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužit svůj bídný život. Většina lidí jedla mršiny koní a ostatních zvířat, ohryzující maso jako psi z kostí syrové a nesolené a tím rychleji hromadně umírali. Čím více byli souženi hladem, tím více se obraceli k nezvyklé stravě. Před očima synům hynou hladem rodiče, bezprostředně následujíc již zemřelé. Od zápachu mrtvol se kazí vzduch a ten, kdo snad mohl žít déle, nakažen smradlavým vzduchem náhle se zadusí. Bratr chystá pohřeb bratru a hned ho spěšně ve smrti následuje. Hřbitovy nestačí a pro pohřbívání jsou kopány velké jámy, do nichž neustále přivážejí na vozech mnoho mrtvol a shazují je tam. Stalo se, že byl jeden lékař domněle mrtvý vhozen do připravené jámy, tam nabyl trošku vědomí a po tři dny ohryzoval lidské maso, poté ho položivého vytáhli. Když tedy lidé schli strachem z hladu, část ztrápeného národa opustila rodnou půdu a přestěhovala se do okolních zemí, kde si vydělávala mezi neznámým lidem na životní potřeby způsobem, kterým dovedla.“
Poslední zpráva jeho kroniky se týká počátku roku 1338. Petr zemřel kolem roku 1339.
Autor Stručného spisku kroniky římské i české (Summula chronicae tam Romanae quam Bohemicae), který je psaný latinsky kolem roku 1360 je málo známý kronikář Jan Neplach. Narodil se v Hořiněvsi v roce 1322 v prosté rodině. V roce 1328 nastoupil do benediktinské školy v Opatovicích nad Labem a čtyři roky později vstoupil do benediktinského řádu a za další dva roky složil řeholní sliby. V roce 1340 byl poslán na boloňskou univerzitu, kde získal vzdělání v teologii a právu. Roku 1348 se stal opatem opatovického kláštera. Byl také diplomaticky činný a často cestoval ve službách Karla IV. a arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Doprovázel císaře Karla IV. roku 1355 na korunovační cestě do Říma. Velkou část kroniky tvoří prosté analistické zápisy obsahující chronologii římských císařů, papežů s doplňky o svatých, poněkud obsáhlejší je chronologie českých panovníků, speciálně je potom pojednáno o období Karla IV. Zemřel jako opat kláštera v roce 1371 V Opatovicích nad Labem.
Jistě toto nejsou všichni kronikáři, kteří psali o nejstarší historii naší země, ale snad ti nejdůležitější. Samostatnou kapitolou jsou pak kronikáři popisující husitské války, ty si určitě necháme na příště.
