Proč raději vyměňujeme svobodu za falešný pocit pohodlí

Proč raději vyměňujeme svobodu za falešný pocit pohodlí

Ve jménu pohodlí často obětujeme svobodu – aniž si to uvědomujeme. Proč dáváme přednost jistotám před volností? A jak nás falešný pocit bezpečí pomalu zbavuje schopnosti rozhodovat sami za sebe?

Když se dívám na staré fotografie z roku 1968, vidím v očích lidí něco, co dnes často chybí – odvahu. Odvahu postavit se za svobodu, i když to znamená riskovat. Odvahu říct „ne“ mocnosti, která se rozhodla umlčet hlas národa. Odvahu stát na náměstí, i když se blížily tanky.

Dnes máme plné obchody, plné žaludky, ale prázdné postoje. Žijeme v době, kdy se svoboda bere jako samozřejmost – jako něco, co tu prostě je. A když se objeví hrozba, neodpovídáme odhodláním, ale pohodlným ústupem. Raději mlčíme, než bychom se hádali. Raději zůstaneme doma, než bychom se postavili za hodnoty, které tvoří základ naší společnosti.

A právě v tom je největší nebezpečí. Svoboda není stav, který trvá bez úsilí. Je to živý organismus, který potřebuje péči, odvahu a ochotu ho bránit. Pokud ji vyměníme za falešný pocit klidu, riskujeme, že ji ztratíme – a s ní i důstojnost, identitu a budoucnost.

Pohodlí jako nová ideologie

Moderní společnost je posedlá pohodlím. Chceme mít vše rychle, bez námahy, bez rizika. Politici, kteří slibují „klid na práci“, „levnější energie“ nebo „mírové řešení bez konfliktu“, sklízí úspěch. Lidé nechtějí slyšet o obraně, o nutnosti obětí, o odpovědnosti. Chtějí mít v kapse pár korun navíc – i kdyby to znamenalo, že se vzdají části své svobody.

Tento postoj je nebezpečný. Svoboda není samozřejmost. Je to stav, který vyžaduje neustálou péči, bdělost a ochotu ji bránit. Pokud ji vyměníme za pohodlí, riskujeme, že ji ztratíme – a s ní i důstojnost, identitu a budoucnost.

Populismus jako nástroj poroby

V posledních letech se v české politice objevují strany, které otevřeně či skrytě tíhnou k Rusku. Využívají frustraci lidí, jejich strach z války, ekonomické nejistoty a nedůvěru v elity. Nabízejí jednoduchá řešení: „Nepomáhejme Ukrajině“, „Zůstaňme neutrální“, „Zrušme sankce“. Pod rouškou míru šíří proruskou propagandu, která oslabuje naši obranyschopnost – nejen vojensky, ale i mentálně.

Tito politici často mluví o „národních zájmech“, ale ve skutečnosti podkopávají naši svobodu. Mír bez svobody není mír. Je to kapitulace. A historie nás učí, že kapitulace vůči agresorovi nikdy nevede k bezpečí – vede k porobě.

Ztráta historické paměti

Jedním z důvodů, proč se společnost nechce bránit, je ztráta historické paměti. Mladší generace nezažily válku, totalitu ani okupaci. Svobodu berou jako samozřejmost, jako něco, co tu vždy bylo. Ale svoboda je výjimka, ne pravidlo. Většina dějin lidstva je příběhem útlaku, násilí a boje o základní práva.

Naši předkové za svobodu krváceli. Bojovali v odboji, trpěli v lágrech, vzdorovali režimu. Dnes, když přijde hrozba, mnozí raději zalezou do sklepa než by se postavili na obranu hodnot, které nám tito lidé zanechali.

Falešný pacifismus

Jedním z nejnebezpečnějších postojů dneška je tzv. falešný pacifismus. Je to názor, že jakákoli obrana je provokace, že zbrojení je zbytečné, že pomoc napadené zemi je „vměšování“. Tento postoj legitimizuje agresi – protože agresor ví, že se nikdo nepostaví na odpor.

Falešný pacifismus není o míru. Je to o strachu. O neochotě čelit realitě. O pohodlném ústupu, který se tváří jako morální nadřazenost. Ale jak řekl Jean Jacques Rousseau:

„Dávám přednost svobodě s nebezpečím než míru s otroctvím.“

Co s tím?

Je čas si připomenout, že svoboda není zadarmo. A že její obrana není jen úkolem armády, ale každého občana. Můžeme začít tím, že:

„Svoboda je jako sval – pokud ji necvičíme, ochabne. A pokud ji nebráníme, zmizí.“

Rok 1968 nám ukázal, jak rychle může být svoboda ztracena. Dnes čelíme jiné formě hrozby – ne tankům, ale slovům, lžím a pohodlné apatii. Pokud se neprobudíme, může se historie opakovat. A tentokrát už nebude stačit jen doufat, že „to nějak dopadne“.

„Svoboda není levná. Ale její ztráta je mnohem dražší.“

Vlastní text