Článek
„V útrobách úctyhodného Kozího úřadu, který s kamennou tváří bdí nad dodržováním pravidel podnikatelů, se odehrává tiché drama na čtyřech kolech. Služební vůz, který by měl sloužit spravedlnosti a efektivnosti státní správy, vyráží každé páteční odpoledne na velmi důležitou misi – ochranu víkendového klidu vedoucího oddělení na jeho chalupě.
Podle svědectví kolemjdoucích vozidlo pravidelně míjí ceduli s nápisem „Město končí“ ve velmi neslužební náladě, často s grilem v kufru a papučemi na palubní desce. Úřad se hájí, že jde o „monitoring terénu“, neboť i na odlehlých loukách se mohou vyskytovat nepoctiví výrobci a prodejci.
Přímý nadřízený provinilce? Ten situaci pečlivě zhodnotil a dospěl k závěru, že vše je v pořádku – kolega prý pouze „sjednává respekt k právu v regionech“. Skutečnost, že se sám vozí druhým autem na sousední chatu, považuje za pouhou náhodu. Ostatně – sdílená ekonomika je moderním trendem. A tak se zatímco podnikatelé vyplňují stohy formulářů a bojí se každé razítkové kontroly, v garážích Kozího úřadu dál startují auta za svatou misí: chránit víkendová práva státní elity.“
V prostředí státní správy, kde jsou veřejné prostředky spravovány jménem občanů, je důvěra základní stavební kámen. Jedním z často diskutovaných témat je zneužívání služebních vozidel.
ilustrační foto
Služební vůz, má jednoznačně sloužit pro potřeby pracovní činnosti, například pro služební cesty, kontroly v terénu či přepravu mezi úřady. Bohužel není výjimkou, že někteří zaměstnanci státní správy využívají tato vozidla i pro osobní potřeby – ať už jde o cesty na víkendovou chalupu, nákupy či rozvoz členů rodiny a na cesty z a do zaměstnání. Tento jev je o to problematičtější, že v některých případech bývá zlehčován nebo dokonce neformálně tolerován jako součást „výhod“ plynoucích z vyšší pracovní pozice. Ještě větším problémem je vzájemné vědomé krytí vedoucích pracovníků a jejich pocit neodvolatelnosti ze své funkce.
Tito vedoucí pracovníci bývají velmi často ve služebním poměru podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, včetně poslední novely účinné od ledna letošního roku 448/2024 Sb., který původní zákon nahrazuje. Na tyto osoby se zákoník práce nevztahuje přímo, a jejich kárné postihy jsou proto poměrně složité. Prohřešky totiž zpravidla řeší jejich přímý nadřízený, často jejich kolega, což může v praxi vést k situacím, kdy dochází ke vzájemné shovívavosti či dokonce k zametání problémů pod koberec. Zákon o státní službě stanoví obecnou povinnost státních zaměstnanců řádně hospodařit se svěřeným majetkem (§ 77 písm. o), ale konkrétní pravidla pro služební vozidla stanovují jiné právní předpisy a interní směrnice.
Co tedy platí pro služební auta státních zaměstnanců?
- Vnitřní předpisy služebního úřadu – např. směrnice o provozu vozidel, evidence jízd, pravidla pro soukromé užití, pokud je v rámci služebního poměru sjednáno.
- Zákon o daních z příjmů (§ 6 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb.) – pokud je vozidlo poskytováno i k soukromým účelům, vzniká zaměstnanci zdanitelný nepeněžitý příjem.
- Zákon o majetku státu (č. 219/2000 Sb.) – stanoví obecné zásady hospodaření s majetkem státu, včetně odpovědnosti za jeho zneužití.
- Trestní zákoník – v případě zneužití může jít o trestný čin (např. zneužití pravomoci, podvod, porušení povinnosti při správě cizího majetku).
Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, neřeší přímo zneužívání služebních vozidel, ale stanovuje obecné principy hospodaření s majetkem státu, které se na tuto oblast vztahují. Klíčové jsou zejména tyto body:
- Majetek státu musí být využíván účelně, hospodárně a efektivně (§ 8 odst. 1).
- Organizační složky státu (např. ministerstva, úřady) jsou povinny nakládat s majetkem státu pouze v rozsahu své působnosti a v souladu s účelem, ke kterému byl majetek svěřen (§ 9).
- Vedoucí organizační složky odpovídá za řádné hospodaření s majetkem a může být volán k odpovědnosti, pokud dojde k jeho zneužití nebo nehospodárnému využití.
Pokud je služební automobil využíván k jinému než služebnímu účelu bez souhlasu a bez řádného zdanění, je nesporné že jde o hrubé úmyslné porušení povinností při hospodaření s majetkem státu.
Například: Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 22. ledna 2020, sp. zn. 21 Cdo 4045/2019. V tomto případě zaměstnanec opakovaně půjčoval služební automobil své manželce, která jej užívala k soukromým cestám k nemovitosti vlastněné zaměstnancem. Zaměstnanec tyto cesty neoprávněně (a nepravdivě) evidoval jako cesty služební. Tímto jednáním zaměstnanec porušil pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, což vedlo zaměstnavatele k okamžitému zrušení pracovního poměru. Nejvyšší soud ČR jednání kvalifikoval jako nepřímý útok na majetek zaměstnavatele, jelikož zaměstnanec s cílem obohacení úmyslně vykázal soukromou cestu jako pracovní.
Kozí úřad
Vraťme se do našeho „Kozího úřadu“.
Paradoxně se jedná o úřad, který sám vykonává dohled nad výrobci a obchodníky s určitou komoditou, aby plnili své zákonné povinnosti. Jinými slovy: instituce, která má vymáhat dodržování pravidel a práva, zatímco její vedoucí pracovník tato pravidla hrubě porušuje. Podle vedení jde o vysoce erudovaného odborníka, znalého práva – říkejme mu třeba pan K. Je tedy zřejmé, že nejde o žádné opomenutí, ale o úmyslné zneužívání.
Svědek oznámil tyto skutečnosti nadřízenému orgánu, tedy ministerstvu, a doložil jak dokumenty potvrzující, že pan K nemá oprávnění k soukromým jízdám, tak zcela prokazatelně zadokumentované zneužívání automobilu. Správným postupem by bylo nahlásit věc přímo vedoucímu pracovníkovi úřadu – tedy přímému nadřízenému. Vzhledem k předchozím zkušenostem, kdy byly všechny podněty na ředitele systematicky ignorovány, však šlo o logický krok.
Ministerstvu nakonec nezbylo než věc postoupit zpět vedoucímu pracovníkovi úřadu.
A světe div se – úřad se do vyšetřování pustil s nebývalou vervou. Konzultuje s externími právníky, vyhlašuje hloubkový audit, jako by šlo o státní převrat. Pokud byste očekávali, že se budou skutečně kontrolovat stazky – tedy záznamy o provozu vozidla, tankování, porovnání vykázaných cest se zadanými úkoly a dietami, nebo snad to, zda služební cesty záhadně nezačínají či nekončí pravidelně u chaty pana K – musím vás zklamat.
O tohle totiž vůbec nejde.
Jediným skutečným cílem bylo zjistit, kdo to práskl. Kdo si dovolil vynést informaci z úřadu ven. Vyslýchali se zaměstnanci, kteří mohli mít přístup k dokumentům, zjišťovalo se, kdo měl klíče od kanceláří, a právníci horečně hledali způsob, jak to celé právně zakamuflovat jako „v mezích zákona“. Proběhli nepřímé výhružky policií ČR a oznámením na Úřad Ochrany Osobních Údajů, že tím došlo k porušení GDPR.
A trest? Těžko říct. Ale pokud čekáte odpovědnost, sankce nebo snad vyvození důsledků, připravte se na zklamání. V nejlepším případě to skončí tím, že někdo zaplatí pár litrů benzínu – a jede se dál. Přitom z pravidelnosti je jasné, že šlo o věc dlouhodobou a pravidelnou.
Nepochybně ale úřadu vznikla škoda mnohem vyšší!
Opotřebení vozidla: Neoprávněné jízdy zvyšují náklady na údržbu, servis a snižují životnost vozu.
Náklady na pojištění: V případě nehody mimo služební účely může být problém s plněním z havarijního pojištění.
Nevratné poškození jména úřadu: Pokud se zneužití dostane na veřejnost, může to poškodit důvěru klientů, partnerů i zaměstnanců.
Mediální dopad: V některých případech může jít o veřejně sledovanou kauzu, zejména právě u veřejných institucí.
Podle § 6 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, se soukromé využití služebního auta považuje za nepeněžní příjem zaměstnance, který podléhá zdanění. Tedy zaměstnanec se dopustil daňového úniku, opět tedy škoda na straně státu. Tento nepeněžní příjem se vypočítává jako vstupní cena vozidla ve výši – bezemisní automobil 0,25%, nízko emisní 0,5%, ostatní 1%. A to za každý měsíc užívání, byť by vozidlo bylo užito jen jednou.
„Ach, služební auta. Ta kouzelná vozidla, která se přes týden plíží mezi úřady a o víkendu sviští k chalupám, lyžařským střediskům nebo nákupním centrům. Jak praktické! Kdo by odolal pohodlí, když volant státního vozu tak krásně padne do ruky – a nádrž se plní sama, tedy z veřejného rozpočtu.“
Zneužívání služebních vozidel státními úředníky není jen drobná nepoctivost. Je to rituál moci, tichá dohoda, že „když už tu práci dělám, tak si zasloužím trochu komfortu“. Jenže komfort na úkor důvěry veřejnosti je luxus, který si stát nemůže dovolit – i když si ho někteří úředníci pravidelně dopřávají.
Ale nezoufejme. Jednou možná přijde den, kdy služební auto bude skutečně sloužit úřadu – a ne vozit děti do školy, psy k veterináři nebo úředníky na víkendový wellness. Do té doby si alespoň můžeme říct, že jsme přispěli. Na benzín. Na gumy. Na pohodlí. A hlavně – na tu iluzi, že stát je tu pro nás.
