Článek
Původní slovanské osídlení Chebska, jehož součástí je i Ašsko, se soustředilo převážně v povodí Ohře. Šlo o kmen „Sorbů“, předků dnešních Lužických Srbů, kteří přišli od horního toku Labe a zabydleli značnou část Bavorska a Saska. Dlouho si drželi samostatnost, a to až cca do poloviny 10. století. Za Jindřicha I. Ptáčníka, východofranského krále dochází roku 924 k vpádu maďarských kmenů do Saska. Jindřichovi se podaří zajmout jednoho z náčelníků a s maďarskými kmeny za tribut sjedná devítiletý mír. Následně začne s expanzí na území polabských Slovanů. Po něm v tom pokračuje i jeho syn Ota I. Veliký. Nechává zakládat osady, opevněné dvory, později i města jako základ větší bezpečnosti. Do těchto oblastí pak dosazoval za věrné služby šlechtice, a to jako markrabata. Chebsko a Loketsko tak dostávají Diepoltové z Vohburgu, markrabí Severní marky (Norgau).
Na Chebsko se tak začnou řítit horší časy. Král římský a pozdější císař Jindřich IV., jež se jako šestiletý ujímá vlády, po náhlé smrti svého otce, který ho však nechává o dva roky dříve korunovat. Je však vláčen svými regenty a vysoká šlechta vyvolává v říši spory. Usurpují si skutečnou moc. Situace se nezlepší, ani když je v roce 1065 prohlášen za dospělého. Spojuje se tak s nižší šlechtou a s městy a musí si zpět vybojovat svojí autoritu. Chebsko utrpí dle kronik v letech 1070 a 1071 boji velké škody a město Cheb dokonce z velké části lehne popelem. Diepoltové stojí na straně Jindřicha IV., tak i oni nesou tíhu sporů uvnitř říše. Aby toho nebylo málo i papež Řehoř VII. využívá situace a pokusí se vymanit církev z područí světské moci. Papež jmenoval bez souhlasu císaře milánského arcibiskupa a své stanovisko pak podpořil spisem Dictatus papae, kde mimo jiné stanovil právo papeže nejen korunovat císaře, ale i odvolávat a osvobodit poddané z přísahy císaři. Jindřich se nemohl vzdát pravomoci obsazování klášterů a biskupství, protože ty často vykonávaly správu říšských území a prosazovaly císařova nařízení. S pomocí věrných biskupů zbavil na synodu ve Wormsu roku 1076 papeže pontifikátu. Řehoř jako odplatu uvrhl Jindřicha do klatby a zbavil jeho poddané poslušnosti jejich přísaze. Navíc si v březnu 1077 odbojná šlechta podporovaná papežem Řehořem VII. zvolila vzdorokrálem Rudolfa z Rheinfeldenu. S odbojnou šlechtou se postupně spojují i oba jeho synové. Nejdříve Konrád III. a později i Jindřich V. To už bylo na Jindřicha IV. moc, ale svůj boj rozhodně nevzdává. Mohl se celý život spoléhat nejen na podporu Diepolticů a mnohých dalších nižších říšských šlechticů, ale i na podporu českého knížete Vratislava II., který mu zůstal po boku celý svůj život. S velkou výpravou dobyl po několika marných pokusech v roce 1084 Řím. Zde nechal zvolit nového papeže, tedy spíše vzdoropapeže Klementa III. Řehoř VII. se uchýlil pod ochranu sicilských Normanů, kde v roce 1085 umírá. Po úspěšném italském tažení odměnil Jindřich v roce 1085 českého knížete Vratislava II., jenž se tažení zúčastnil, za věrné služby královským titulem, byť nedědičným. České knížectví mělo svojí první korunovanou hlavu. Město Cheb se v roce 1095 rozrůstá a je již částečně opevněno. Syn Jindřich V. nepřestává s bojem proti svému císařskému otci a na popud papeže Urban II. se opět vzbouří a roku 1105 se zmocní císařských insignií a otce zajme. Ten o rok později umírá a jeho smrtí končí též boj o římskou korunu a vlády se ujímá definitivně Jindřich V. Císař Jindřich IV. neměl klid ani po smrti. Rakev s jeho ostatky stála pět let v boční kapli špýrské baziliky, než papež sňal stále platící klatbu a Jindřich tak mohl být definitivně pohřben. V souvislosti s boji roku 1105 velká část Chebu vyhořela, což souviselo s odvetnou akcí Jindřicha V., Když knížetství Vohburgů napadl „ohněm a mečem“, jak píše kronikář.
Klenby v Chebském hradu
Roku 1147 se Adéla z Vohburgu (dcera markrabího Děpolta III. z Vohburgu) roku 1147 bere pozdějšího císaře Fridricha Barbarossu, a tak se Chebsko dostává do rukou Štaufského rodu. Fridrich Barbadossa si Cheb oblíbil a vytvořil z Chebského hradu roku 1179 císařskou falc a Cheb je povýšen na město. První doložený pobyt císaře v Chebu je z roku 1179, kdy zde císař svolává říšský sněm. Roku 1213 je v hradní kapli vydána Zlatá bula chebská, ve které je zaručena svoboda volby biskupů a svobodné dovolání k papežské stolici v otázkách církve. Štaufové také rozšiřovali síť obraných hradů na Chebsku. Například roku 1199 nechali vystavět hrad v Plesné, roku 1224 v Hazlově a Skalné. Na území Chebska se tedy vytvořila rozsáhlá síť obraných hradů, která měla nejen roli obranou, ale také správní a politickou. Tyto hrady spravovali ministerialové, přičemž na vrcholu ministeriální správy stál zemský soudce, který byl nejvyšším soudním a správním úředníkem a v Chebu také velitelem vojsk. Konkrétně zajišťoval veškeré soudnictví, staral se o císařské důchody, určoval tržní pravidla, zodpovídal za infrastrukturu a také za obranu a bezpečí obyvatelstva, klášterů a kostelů. Prvním písemně doloženým soudcem byl Jindřich z Liebensteina, a to v listině z roku 1215.
A to už se dostáváme do doby, kdy čeští panovníci začínají promlouvat do místní historie. Roku 1206, římský král Filip Švábský slibuje Chebsko Václavovi I. jako věno za svojí dceru Kunhutu. Václav v té době neměl ještě ani tři roky. Filip Švábský je však o dva roky později na římském sněmu v Bamberku zákeřně zavražděn. Ota VIII. z Wittelsbachu mu podřízne hrdlo při odpolední siestě a podaří se mu ze sněmu prchnout. Spravedlnost ho dostihne v březnu následujícího roku, kdy je zabit, hlava odříznuta a hozena do Dunaje a tělo zůstává nepohřbeno v sudu dalších osm let. Kunhutu Štaufskou si bere Václav I. roku 1224, ale podstoupení věna se nedočká. Toho se vehementně začne domáhat až jeho syn Přemysl Otakar II a v roce 1266 na základě plné moci římského krále Richarda Cornwallského. Přemysl osobně navštíví Chebsko, měšťanům potvrzuje všechny privilegia a svobody. Zruší německého zemského soudce a dosadí svého správce s titulem purkrabí. Prvním se stal Jaroš z Fuchsberku, a po té Jarek z Waldenberka. Roku 1270 vypukl požár a velká část města lehla popelem, poničen byl také klášter minoritů s kostelem. Následná výstavba dotvořila historické centrum Chebu, jak jej z většiny známe dnes.
Chebský Špalíček
Roku 1273 nabídli říšští kurfiřti královskou korunu Rudolfu I. Habsburskému, neb se bály mocného Přemysla Otakara II. Ten korunu přijal, čímž vstoupil do střetu s českým králem, který jeho volbu neuznal, neboť o říšskou korunu sám usiloval. Se stvrzením Rudolfa I. za římského krále váhal i papež Řehoř X., jehož zájmy Přemysl dlouhodobě podporoval. Záleželo mu na smíření obou kandidátů, jež měla následovat nová křížová výprava. Rudolf proto dával papežské kurii najevo svoji ochotu tažení do Svaté země uskutečnit. Zahrnoval papeže projevy oddanosti a úcty a dokonce rezignoval na stará říšská práva na území papežského státu. Koncem roku 1274 Řehoř X. jeho volbu potvrdil. Netrvalo dlouho a Rudolf I. začal uplatňovat říšská práva.
Cheb obsadil svým vojskem roku 1275. Vídeňským mírem z roku 1276 se Přemysl Otakar musel Chebska právně vzdát, ale fakticky si nikdy nepřestal dělat nárok na toto území. Roku 1271 přišel do Chebu řád křížovníků s červenou hvězdou a na žádost Přemysla Otakara II., a také chebských měšťanů získává chebský špitál. Ovšem k navrácení se k předchozím poměrům již nebylo možné, protože Štaufové již nehráli v evropské politice žádnou roli. Roku 1279 se vypravila delegace chebských k císaři, aby mu vzdali hold. Císař na oplátku vydal listu, kde stvrzoval všechna dosavadní městská práva a navyšoval je. Například zbavil město povinnosti platit clo a mýto. Roku 1285 se zde sešel říšský sněm a také se vysvětil nově postavený kostel minoritů. Při této příležitosti se zde konala svatba Václava II. s dcerou říšského krále Rudolfa, Jitkou.
Po smrti Rudolfa I. se Václav dostal do sporu s bavorským vévodou Ludvíkem II. Přísným o Chebsko. Norimberský purkrabí zprostředkoval společnou schůzku, kde se domluvily obě strany, že rozhodnutí ponechají na jeho obyvatelích. Ti zvolili svým pánem Václava II. Toto území drží až do své smrti roku 1305. Během vlády Václava II. do Chebu přišli dominikáni a vystavěli zde klášter a kostel poblíž židovského ghetta. Roku 1304 se říšským králem stal Albrecht Habsburský, který žádal od Václava Chebsko, Míšeňsko a Horní Falc. Václav to odmítá, a proto se císař vydal na tažení do Čech. V rámci celého přemyslovského státu bylo tažení neúspěšné, ale i přesto se císaři podařilo získat Chebsko. Albrecht 7. března 1305 vydával listinu, ve které upravoval vztahy mezi Chebem a Norimberkem, a také odstranil cla a ostatní poplatky uvalené na kupecké zboží. Těsně před svou smrtí se Václav II. vzdal ve prospěch Albrechta svých nároků na Chebsko a Míšeňsko.
V červnu roku 1305 umírá na Starém městě Pražském Václav II. a v srpnu roku 1306 je v Olomouci zavražděn jeho syn Václav III. Jeho vraždou vymírá rod Přemyslovců. V roce 1310 se konal sněm ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se rozhodovalo o českém králi. Přijeli sem zástupci českých stavů, mezi kterými byl i zástupce města Chebu Wolfram Kornbühler, který před čtyřmi lety vystoupil proti Jindřichu Korutanskému. Na sněmu byl za krále přijat syn císaře Jan Lucemburský, ale Jindřich se nehodlal českého trůnu vzdát a se svým vojskem obsadil Prahu a Kutnou Horu. Jan vyráží do Čech se svou armádou a jak již bylo zvykem, vstupní branou se stal Cheb. V létě roku 1314 zemřel Jindřich VII. Lucemburský, což podmínilo zápas o říšskou korunu mezi dvěma kandidáty Ludvíkem IV. Bavorem a Fridřichem Habsburským. Český král Jan Lucemburský se přiklonil na stranu Ludvíka Bavora. Za tuto podporu očekával odměnu ve formě územních zisk. Dne 4. prosince 1314 v Kolíně nad Rýnem dal Ludvík Bavorský slib zástavy Chebska a dalších území Janu Lucemburskému. Oba dva muži se na Chebském hradě několikrát setkali u společného jednání – kvůli sporům českých pánů s králem nebo přípravě tažení Ludvíka proti Fridrichu Habsburskému. Osudovou bitvou pro Chebské se stala bitva u Mühldorfu, ve které zvítězil Ludvík Bavor s Janem Lucemburským nad Fridrichem Habsburským. Po této bitvě se oba vítězní muži setkali v Řezně 4. října 1322 a Jan Lucemburský dostal do zástavy dědičně Chebsko. V zástavní listině také bylo ustanoveno, že říšský král může kdykoli Chebsko zpět vykoupit za dvacet tisíc hřiven stříbra. Tuto sumu žádný z Ludvíkových nástupců nesložil, a proto se Chebsko stalo nedílnou součástí Zemí Koruny české.
Hned v říjnu vydal král Jan Lucemburský listinu, ve které ztvrzoval Chebu všechna dosavadní práva. Zaručil mu jeho nedělitelnost, vyjmul ho z moci královského podkomořího, zprostil ho celních poplatků a daňových povinností a zaručil nevměšování se do chebského soudnictví. Cheb se ocitl na strategické hranici mezi Čechami, Norimberkem, Trevírem a Lucemburskem, kde se často pohybovali příslušníci lucemburského rodu a s nimi také vyslanci a obchodníci. Chebsko, které získal Jan Lucemburský, bylo podstatně menší než Chebsko ve 12. – 13. století. Nepatřila sem oblast waldsassenská, mittelteichská, hohenberská, wunsidelská, lubská, ašská, amberská a selbská. Ašskou a selbskou oblast se podařilo Janu Lucemburskému znovu získat roku 1331 jako léno Koruny české.
Z knihy: In the Heart of Europe life in Czechoslovakia, autoři Druce Gerald 1936
