Článek
V tu chvíli se na královském hradě rozezněl smutný hlas zvonu, aby oznámil ztichlé Praze a všem jejím obyvatelům, že skončil svou životní pouť jeden z největších panovníků českého státu, neúnavný rozmnožitel jeho slávy, český král Karel I., římský císař jménem Čtvrtý.
Noc byla pro pražské obyvatelstvo žalostivá nejen touto příhodou. Hodinu po smrti slavného Otce vlasti vypukl požár ve špitále křížovníků na Starém Městě u mostu, který celý vyhořel, kromě pivovaru a chlévů. Uhořelo i několik nemocných. Pražané museli vynaložit značné úsilí, aby se oheň nerozšířil. Hašení komplikoval velký mráz. Od smrti krále Rudolfa Habsburského před více než sedmdesáti lety neviděla města pražská královský pohřeb. Nyní probíhaly přípravy s takovými náklady a účastí všech společenských tříd, jaké odpovídaly prokázání poslední cti panovníkovi, jakého země předtím ani potom neměla rovného. Císaře se ujali balzamovači, a podle Karlova přání bylo jeho tělo oděno do šatu minoritského mnicha. Po jedenáct dnů bylo vystaveno v síni královského paláce na Pražském hradě. Mrtvý císař ležel na márách na zlatém suknu a zlatých polštářích v celé své majestátní velebnosti. U jeho hlavy spočívaly tři koruny – na pravé straně koruna milánská, nad hlavou koruna Svaté říše římské a na levé straně koruna české říše. Po levé straně leželo jablko s křížem a holý meč, zatímco na pravé straně spočívalo říšské žezlo. Na rukou měl bílé rukavice a množství prstenů, byl oděn do zlatých a purpurových nohavic, purpurového pláště a na hlavě měl korunu svého majestátu.
Pohřební průvod Karla IV.
Popis průvodu se nám dochoval díky Václavu Vladivoji Tomkovi, který čerpal z původních záznamů: „Dvanáctého dne odpoledne, tedy v sobotu 11. prosince, započal slavný pohřební průvod. Před rakví šlo 564 mužů se svícemi, všichni černě odění. Král Václav vyslal 114 osob, dále bylo přítomno 150 mistrů řemeslnického stavu a zástupci rady Starého a Nového Města, jejichž účast byla hrazená z obecních prostředků. Připojilo se také 28 litkupníků, úředníků na tržišti, rovněž zřízených radou Starého a Nového Města, všichni v černých oděvech. Dále šli kanovníci pražské katedrály, jejich žáci a školníci ze všech osmnácti farních škol Starého i Nového Města.
Doprovod tvořili také mniši ze všech klášterů a studenti i mistři obou pražských univerzit – právnické a artistické – jejichž počet činil přibližně 7000. Za nimi byly neseny korouhve všech zemí panství Karla IV., celkem deset, každá s namalovaným znakem. První korouhev patřila zemi budišínské, následovaly korouhve zemí zhořelecké, lucemburské, dolní lužické, brandeburské, moravské, svídnické, vratislavské, království českého a nakonec Svaté římskoněmecké říše. Za každou korouhví jeli tři jezdci, odění v kostýmech a na koních pokrytých stejnými znaky.
Za nimi následoval rytíř, který nesl císařovu helmu a zlatou korunu, zatímco v ruce držel meč s hrotem obráceným k zemi. Císař byl položen na márách dlouhých 14 loket, širokých 4 lokte a vysokých 5 loket. Márami byly pokryty látkami ze zlatohlavu, a nad nimi dvanáct rytířů drželo roztažená zlatá nebesa. Za márami pravděpodobně šel mladý král Václav s dalšími členy královské rodiny, kteří byli přítomni v Praze. Současný kronikář se o nich bohužel nezmínil. Dále následovala ovdovělá císařovna Alžběta, mladá královna Johanna, manželka Václava, a markrabina moravská Anežka, choť markraběte Jošta, všechny doprovázené početným komonstvem. Mezi nimi bylo asi 100 dvorských panen na dvaceti vozech, všechny oděné v černém. Za nimi jely měšťanky na 26 vozech. Poté byly neseny další slavné korouhve, následované zástupem českých i moravských pánů a zemanů, jejichž počet činil zhruba 500 osob, všechny černě oděné.“
Slavný tento průvod vyšel z paláce královského na Pražském hradě a kráčel ulicemi Menšího, Starého i Nového Města pražského až na Vyšehrad. Ze zámku až k pražskému mostu nesli máry páni korouhevní. Od mostu je převzali staroměstští a novoměstští konšelé, jichž bylo třicet, a nesli tělo až k novoměstské radnici. Odtud pak až ke slovanskému klášteru neslo máry třicet nejvýznamnějších měšťanů, všichni černě oděni.
Na Vyšehradě bylo tělo přes noc vystaveno v kostele. Nazítří, v neděli 12. prosince, byla sloužena mše, po níž pohřební průvod pokračoval a tělo bylo doneseno do kostela sv. Jakuba na Starém Městě. Zde zůstalo opět přes noc na bohatě vystrojeném lešení, nazývaném „nebem“, na kterém hořelo přibližně 500 svící.
V pondělí 13. prosince byla sloužena mše a průvod se vydal odtud do kostela svaté Maří u mostu rytířů svatojanských. V úterý 14. prosince byla v tomto kostele opět sloužena mše a tělo bylo neseno stovkou pánů zpět na hrad, do hlavního chrámu svatého Víta. Tam zůstalo přes noc na „nebi“ osvětleném 500 svícemi.
Ve středu 15. prosince sloužil kardinál-arcibiskup Jan Očko slavnou pohřební mši v metropolitním chrámu. Při ní mu u oltáře asistovalo sedm biskupů: míšeňský, jeho synovec Jan z Jenštejna (ustanovený za jeho nástupce), bamberský Lamprecht z Brunnu, řezenský Konrád VI. z Haimbergu, olomoucký Jan IX. ze Středy, litomyšlský Albrecht Aleš ze Šternberka a dva světící biskupové pražský Matyáš, titulární biskup z Trebinje a litomyšlský Hynek Kluka z Klučova. Byla to velká a slavná ofěra. Jak bylo tehdy zvykem, věci použité k ozdobení pohřbu byly darovány kostelu. Byly obětovány korouhve zemí spolu s 26 koni, kteří kráčeli za nimi, štít císařův nesený dvěma pány korouhevními, přilbice ozdobená korunou nesená markrabětem Joštem moravským. Na posledním koni jel rytíř oděný pod nebem, které dříve nesli nad márami, a obětoval sám sebe i s koněm. Poté se k ofěře připojil král Václav s dalšími knížaty a pány, následováni císařovnou, paními a pannami, a nakonec měšťany a měšťankami. Císařovna měla v celé slávě položit svou císařskou korunu na oltář, ale z důvodu hlubokého žalu to nedokázala a korunu předala mladé královně Johanně.
Po skončení mše bylo tělo císařské, oděné v drahém oděvu s korunou, jablkem, žezlem a mečem, uloženo do zdobené cínové rakve. Byla k němu přiložena korouhev říšská a štít s orlem říšským. Císař byl pohřben ve vybrané kobce prostřed kůru Panny Marie, místě, které si sám zvolil. Při pohřbu zavládl velký pláč a nářek mezi přítomnými. Arcibiskup a následně mistr Vojtěch, pražský scholasticus, pronesli pohřební řeči. Velké bláto ve městě, způsobené mrazy a následným oteplením, činilo čtyřdenní pohřební průvod značně obtížným.
Světská pouť císaře a krále skončila. Tělo bylo uloženo do hrobky k poslednímu spánku.
Královská dvoukomorová hrobka se nacházela uprostřed kněžského chóru Svatovítského chrámu. Budovatel katedrály tu byl pochován jako první, po něm následovali skoro všichni panovníci až do 16. století i s příslušníky rodin.
Z Lucemburků pak v této hrobce byly uloženy jeho čtyři manželky a někteří jejich potomci, zemřelí v dětském věku. Například kralevic Karel, první syn císaře, dále novorozenec, po jehož porodu zemřela císařovna Anna Svídnická, a malí princové Karel a Jindřich, kteří přišli na svět v posledních šesti letech otcova života. Do hrobky byl převezen i Václav IV. se svou první manželkou Johannou a také pozůstatky Karlova mladšího syna Jana Zhořeleckého. V hrobce českých králů našli poslední útočiště předčasně zemřelý král Ladislav Pohrobek a první volený český král Jiří z Poděbrad. Z Habsburků odpočívají v chrámu svatého Víta císař Ferdinand I. s manželkou Annou Jagellonskou, Maxmilián II. a ještě několik dalších osob, které se nepodařilo identifikovat.
Pozůstatky všech zde zůstaly až do roku 1589, kdy byly přeneseny do nové hrobky, zřízené před stupni do presbytáře pod úrovní podlahy kostela. Později tam přibyl i císař Rudolf II. Ani během 18. a 19. století neměly pozůstatky Karla IV. a dalších králů v hrobce klid: roku 1851 se dokonce stěhovaly do nových rakví z dubového dřeva, opatřených železnými a cínovými rukojeťmi. Postaral se o to čerstvý panovník na habsburském trůně, sotva 21letý František Josef I. Poslední úpravy královské hrobky proběhly v roce 1928, v době, kdy architekt Kamil Hilbert dokončoval dostavbu katedrály.
V kronikách a starých zprávách budeme marně hledat příčinu úmrtí císaře Karla IV.
Na tuto otázku nám odpověděly až Karlovy kosterní pozůstatky, konkrétně jejich výzkum, a to až po šesti stech letech. Poslední úraz, který císař utrpěl, byla zlomenina krčku levé stehenní kosti. Zlomenina probíhala 1–3 cm pod okrajem hlavice kosti. Zlomená kost byla pravděpodobně zaklíněná. Rentgen zjistil, že kostní tkáň prořídla, což bylo pravděpodobně způsobeno poúrazovým znehybněním končetiny. Tato čerstvá zlomenina stehenního krčku přinutila Karla ulehnout, což následně vedlo k rozvoji zápalu plic. „Z lékařského hlediska vyplývá, že nešťastný pád – nevíme přesně kdy, ale jistě po 2. listopadu 1377 (toho dne Karel, jak víme, podepsal zákon o opravě mince) – vedl k úrazu kyčle, který byl následován zápalem plic.
Tento pád předčasně ukončil život Karla IV. Na tomto místě můžeme odpovědět otázku, kterou si kladli mnozí historici. Karel umírá v podstatě na následky úrazu, nikoliv na nemoci stáří.“
Z knihy: Dějepisné obrazy autor Frumar Adolf, 1880
Z Knihy Dějepis města Prahy autor Václav Vladivoj Tomek 1892
