Článek
Jan Želivský býval řeholníkem řádu premonstrátů z kláštera v Želivi na Českomoravské vrchovině. Ten nejspíš opustil, možná byl vyhnán v době po Husově upálení a přišel do Prahy. V roce 1418 už kázal v novoměstském kostele svatého Štěpána na Rybníčku, odkud přešel do chrámu Panny Marie Sněžné. Vzhledem ke své rostoucí oblibě především u chudiny se brzy stal jedním z nejoblíbenějších kazatelů. Byl výborný rétor a pravděpodobně největší radikál v Praze po vypuzení Mikuláše z Husi králem Václavem IV.
Do popředí a k moci ho vynesly události z konce července 1419. Je neděle po svatém Jakubu, 30. července léta Páně 1419, a neklidné české království pod vládou slabého krále Václava IV., který se místo vládnutí věnuje pitkám, lovům a je obklopen pochlebníky, se řítí k tragédii, jež rozpoutá domácí válku, která bude pustošit české království téměř dalších 20 let.
Náboženské rozbroje mezi českými kališníky přijímajícími podobojí a katolíky přerůstají do krveprolití. Nepokoje cloumají Prahou a celým královstvím už od upálení mistra Jana Husa. Katoličtí kněží jsou vyháněni ze svých kostelů, které jsou obsazovány kališníky. Rozhádaná je česká šlechta, městský stav, právo bývá v rukách silnějšího, duchovní život v Praze je již tři roky paralyzován papežským interdiktem a králův bratr Zikmund hrozí intervencí.
Král Václav IV., unavený těmito rozbroji, v únoru nařizuje zpětné předání kostelů původním duchovním a přijímání podobojí povoluje pouze ve třech kostelech: na Novém Městě u svatého Ambrože a u Matky Boží Sněžné, a na Starém Městě ve farním kostele svatého Benedikta. 6. července jsou na králův příkaz odvoláni kališničtí konšelé Nového Města pražského a dosazeni noví, vesměs příznivci katolické strany. Purkmistrem je jmenován Jan Podvinský, který už purkmistroval v roce 1417 až do prosince 1418. Konšely se stávají Václav z Hrobky, Petr Šilhan, Petr Jirkovic, Henzl Slánský, písař a místorychtář Mikuláš zvaný Niklásek, Hodislav Jinoch, Jan Zuvač, Hanuš soukeník Mostský, jirchář Tomášek, Kliment Šťastník a valchář Řehák. Záhy začali konšelé vyhánět Husovy žáky ze škol, nahrazovat je žáky od katolických farářů, zakázali kališnická procesí a v městském vězení skončili tři kališníci, kteří brojili proti předávání kostelů zpět katolickým kněžím.
Popis dalších událostí se liší dle kronikářů, kteří o události psali, ať už Vavřinec z Březové, husitský kronikář, Eneáš Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., nebo popis událostí ve Starých letopisech českých a mnohé další. Nechávám na každém, aby posoudil, zda tato událost byla spontánním vzbouřením městské chudiny, bojem za svobodu vyznání, nebo připraveným pokusem o převzetí moci.
Nedělní ráno se kališničtí věřící scházejí v kostele u Matky Boží Sněžné, mnozí již ozbrojeni holemi, meči a sekerami. Plamenné kázání vede Jan Želivský. Ve svém kázání o Zjevení svatého Jana předpovídá trest a pomstu nepřátelům zákona Božího, přičemž poukazuje na nově dosazené, nenáviděné konšely Novoměstské.
Ukázka z přeložené přípravy jeho kázání, které si sepsal latinsky, hovoří o mnohém: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci poznáte je. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně.“
Poté se Jan Želivský postaví s posvátnou monstrancí do čela procesí, které se pravděpodobně přes Koňský trh a Štěpánskou ulici vydává ke kostelu svatého Štěpána na Rybníčku. Zde, za zavřenými dveřmi, aby kázání nenarušovaly osoby kacířské, vede pobožnost farář Václav z řádu křížovníků. Dveře kostela jsou však vyvráceny, školmistr (rektor) náboženské školy se svými žáky je vyhnán, vedlejší fara vyloupena a farář Václav údajně oběšen. To se však pravděpodobně nezakládá na pravdě, neboť podle jedné z pozdějších listin z roku 1428 byl kazatel Václav od sv. Štěpána svěcen v konventu menších bratří v Jihlavě. Důvod, proč procesí mířilo právě k tomuto kostelu, je nasnadě – v tomto kostele předtím kázal Jan Želivský, než mu byl odebrán. Mohla v tom hrát roli uražená ješitnost a s tím spojená pohana?
Odtud se procesí vydává jinou cestou zpět, přes Novoměstský rynk k radnici. Zde Jan Želivský předkládá konšelům žádost o propuštění vězňů, kteří byli v poslední době uvězněni za vyvolávání náboženských nepokojů. František Palacký, na základě textů Letopisů českých, líčí události takto: „Tú procesí zastavili u rathúzu, mluvíce, aby ti, kteříž přijímají těla a krve pána Ježíše Krista, byli puštěni. Ale purkmistr, konšelé a podrychtáři to nechtěli učiniti, a v tom že by někdo s rathúzu kamenem lúčil na kněze, kterýž monstranci nesl, a skrze to a proto všecko procesí se zbúřilo.“
Další popis událostí přináší historik Václav Vladivoj Tomek: „Tím rozvzteklila chudina a počal útok na radnici. Jeden z dvořenínů krále Václava, stavu zemanského, jednooký Jan Žižka z Trocnova, propůjčil se přitom, jak se podobá, za vůdce. Tu, jsa vypáčena vrata, chátra vedrala se do domu a do síní, popadla koho stihla z osob nenáviděných a jala se shazovat je z vysokých oken dolů na náměstí. Dole stojící napichovali je v letu na oštípy, na sudlice, na meče a na kordy. Kdo se tak neproklál, toho dobyli na místě, a ještě do těl mrtvých a do hlav tloukli vztekle cepy a sekerami i bodali dýkami, tak že zohavena jsou k nepoznání.“
Kolik již takovýchto násilných akcí a pogromů začalo z nařknutí z hození kamene po knězi
Určitě zajímavý je popis událostí od Eneáše Sylvia Piccolominiho: „Avšak 30. června se sešli kacíři v kostele karmelitánů, ozbrojeni obešli s nejsvětější svátostí mnoho ulic a kostelů až ke kostelu svatého Štěpána, kde vydrancovali dům kněze, který nesouhlasil s jejich bludy, a rozzuřeni zamířili s mohutným křikem k radnici. Jedenáct konšelů zachvácených strachem se spasilo útěkem, sedm, kteří zůstali, a s nimi městský rychtář a několik jiných měšťanů bylo okamžitě polapeno a vyhozeno z nejvyšších oken na náměstí; nabodli se na kopí a sudlice rozezleného lidu a poskytli roztrháni hroznou podívanou. Mnich Jan stál při tom na náměstí a ukazoval svaté Kristovo tělo davu dychtícímu po krvi. Když královský komoří, který přispěchal se třemi sty jezdci, aby uklidnil vzpouru, spatřil zuřící dav, dal se v obavě o svůj život na útěk.“
Počet obětí se udává mezi deseti až čtrnácti. Asi nejpřesnější svědectví poskytuje minorita (františkán) Beneš, který jako jediný všechny oběti vyjmenovává. Deset osob bylo svrženo z oken: purkmistr Jan Podvinský, dva konšelé Kliment Šťastník a jirchář Tomášek, místorychtář Mikuláš a jeho pacholek Sasín, dále pět sousedů (měšťanů), kteří drželi s konšely – Čeněk Patriarchův, vorař Řehla z Podskalí, Jan Humpolec, Václav Barbořin a Jan Kábův. Jedenáctou obětí byl konšel Řehák valchář, který byl zabit v mučírně na radnici. Celkem tedy jedenáct.
Jan Želivský před Kutnou Horou
Po těchto krvavých událostech se Jan Želivský prohlásil „duchovním správcem vojska“ a vytáhl v čele pražských husitů na Český Brod, kam utekla spousta pražských katolíků. Město bylo dobyto ztečí a na ulicích zůstalo ležet na dvě stovky mrtvých. Následovala další města: Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, Kutná Hora a Jaroměř. Pod dojmem krveprolití v Českém Brodě se vzdávalo jedno město za druhým.
Začátkem června 1421 začal sněm v Čáslavi, který potvrdil převahu umírněných husitů, a ustanovil prozatímní dvacetičlennou vládu, která měla zemi spravovat do volby nového krále. V této vládě zasedl také rytíř Jan Sádlo ze Smilkova, jenž se netajil názorem, že kněží nemají řídit světské záležitosti. Ani neskrýval, kterého konkrétního kněze tím má na mysli.
Želivský na výsledky sněmu reagoval tím, co se mu osvědčilo už v minulosti – vyvolal v Praze povstání. Dne 30. června 1421 jeho přívrženci obsadili Staroměstskou radnici a rozprášili radu. Poté Želivský spojil Nové a Staré Město v jeden správní celek, do jehož vedení dosadil své přívržence. Zahájil také radikální změny: zakázal hraní karet a jiného hazardu, provozování nevěstinců, ženy měly chodit skromně – bez šperků a nákladných účesů. Zakázal také zpěv s výjimkou náboženských písní.
Kněžská diktatura se Pražanům pochopitelně nelíbila, dokonce ani těm, kteří přijímali podobojí. Prahu ovládl strach, a ten byl zcela oprávněný. Želivský vyvolal další převrat, a aby mu nikdo nemohl mluvit do správy města, v říjnu 1421 znovu vyměnil všechny konšely. Většinu pravomocí však svěřil jedinému člověku – svému stoupenci Janovi Hvězdovi z Vícemilic, nelichotivě zvanému Bzdinka, tedy Prdeček. Ten byl dalším radikálem, který se jako nový pražský hejtman stal téměř neomezeným vládcem obou pražských měst. Kdo s ním nesouhlasil, stal se veřejným nepřítelem. Jako první přišel na řadu již zmíněný Jan Sádlo, oblíbený husitský zeman, jenž – slovy kronikáře Vavřince z Březové – „vytrvale stál s Pražany za evangelickou pravdou,“ ale patřil k umírněnému husitskému křídlu. Nahlas upozorňoval, že světské panování kněží je v rozporu s třetím artikulem pražským. Jako záminka pro jeho likvidaci posloužilo to, že navzdory výzvě nedorazil v září 1421 se svými oddíly ke Slanému, kde se měla sejít husitská vojska na obranu Žatce proti Zikmundově kruciátě.
Zmíněný převrat a dosazení Jana Hvězdy proběhly cíleně jen pár hodin před Sádlovým příchodem na Staroměstskou radnici, kde se měl obhájit před nařčením ze zrady. Protože se oprávněně obával Želivského zášti, vyžádal si glejt zaručující bezpečnost. Ani ten však Želivský nerespektoval. Jak popisuje Vavřinec z Březové: „Vstoupil skoro o nešporní hodině na radnici, aby se ospravedlnil, byl od konšelů zajat a téhož dne o druhé hodině noční sťat, aniž se mu dostalo svátostné posily věřících, ač se jí horlivě domáhal. A jeho tělo bylo nazítří bez jakéhokoli obřadu u svatého Mikuláše pochováno.“
Porušení všech existujících právních principů bez prokazatelného důkazu viny však odradilo i většinu těch, kteří dosud Jana Želivského respektovali. Pochopili, že pošlape jakýkoli slib a bude se odpůrcům mstít. Nechuť vůči „krvavému knězi,“ jak ho nazval univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra, rostla. Na počátku roku 1422 vyhnalo táborské husitské vojsko Zikmunda z Kutné Hory. Vzápětí u Německého Brodu rozdrtilo pozůstatky druhé křížové výpravy. A poté se vítězní Boží bojovníci vrátili do Prahy, aby nastolili jednotu mezi husity. Radikální kazatel začínal být na obtíž a nad jeho hlavou se stahovala mračna.
Komise, jejímž členem byl i Jan Žižka, sesadila v únoru 1422 Jana Hvězdu – Bzdinku, a namísto něj jmenovala pražským hejtmanem umírněného Haška Ostrovského z Valdštejna. Kněží dostali zákaz vstupu na radnici s výjimkou případů, kdy budou požádáni o radu. „Tehdy kněz radu svou tu učiní, aneb k otázce ze zákona Božího odpovídá a ihned aby pryč šel,“ dali noví radní jasně na vědomí, kde vidí Želivského místo.
Když mezi Želivského stoupenci opět propukly nepokoje, univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra ho obvinil z úmyslného způsobování rozbrojů. „Ty jsi vinen všemi těmi bouřemi a tím vším krveprolitím; a zavedl jsi českou a moravskou zemi!“ vmetl mu do tváře.
Dne 9. března pozvali noví radní Jana Želivského a jedenáct jeho přívrženců – dostavilo se jich jen devět, dva byli zřejmě včas varováni – na Staroměstskou radnici k běžné poradě. Zpočátku purkmistr protahoval smírnou řeč, ale jakmile bylo jasné, že více mužů už nedorazí, „počal rychtář biřické pacholky palcátem bíti, aby je chutě svláčili a svázali,“ jak popisuje autor Kroniky starého kolegiáta pražského. „Probůh, rozmyslete se o to! O mou smrt by nic nebylo, ale sám neumřu. Vizte, co ještě z toho přijde!“ varoval Želivský konšely před hněvem svých přívrženců. Varování bylo však marné. Na rozdíl od Jana Sádla dostal alespoň možnost se před smrtí vyzpovídat a sepsat závěť. Následně byl spolu se svými souvěrci sťat přímo na Staroměstské radnici. A tak Jan Želivský skončil stejným proradným způsobem, jakým nechával sprovodit ze světa své odpůrce.
Gaudeámus ukazuje useknutou hlavu Jana Želivského
Z knih: Václava Vladivoje Tomka -Dějiny města Prahy
Josef Pekař - Jan Žižka a jeho doby
Z knihy za památkami staré Prahy
Vavřinec z Březové – Husitská kronika
