Článek
Ještě před svým odjezdem do Tyrol Karel vydal důkladné poučení o korunovačním obřadu, neboť chtěl, aby se jeho nástupci řídili pevně stanoveným řádem. Inspirován korunovací francouzského krále Filipa VI. v Remeši, jejíž slavnostní okamžiky spatřil na vlastní oči jako dvanáctiletý. Přenesl podstatné prvky i do českého ceremoniálu. Nový korunovační řád, sepsaný v latině i češtině, ustanoven jako závazná norma pro všechny budoucí české krále. Kromě nádherné svatováclavské koruny, kterou nechal zhotovit již roku 1345, zajistil Karel i nové královské klenoty. Říšské jablko, žezlo, prsten a královský ornát, aby jejich lesk a majestát odpovídaly vznešenosti českého trůnu.
Karel IV. byl vůbec první český panovník, který královskou korunu nepovažoval za soukromý majetek, za součást královského oděvu a majestátu, ale za nadčasový symbol státnosti, ovšem hlavně za vnější výraz existence Koruny království V duchu osobní úcty k přemyslovským tradicím, učinil Karel symbolickým a věčným držitelem české koruny knížete Václava, přemyslovského světce a patrona našeho národa. Tím, že koruna patřila mučedníkovi, nabývala zároveň přímo posvátné hodnoty a moci. Karel to kouzlo umocnil ještě rituálně: přikázal, aby diadém spočíval na hlavě tepané busty, v níž byla ukryta Václavova lebka. Odsud si ji čeští králové směli brát jenom pro okamžiky korunovací, navíc za vysoký poplatek, za 200 hřiven neboli 300 kop, což bylo asi 50 kilogramů stříbra, kteroužto sumu skládali svatovítské katedrále (ta svatováclavskou korunu ochraňovala). Bylo stanoveno, že ještě týž den musel král korunu vrátit zpět, „a to pod trestem vyobcování z církve, který by pro to vynesl pan papež,“ aby tak provždy spočívala na Václavově hlavě.
Praha pulzovala přípravami na slavnost, hemžila se vzácnými hosty, jejichž přítomnost dodávala korunovaci nebývalý lesk. Všechny stavy českého království se dostavily v hojném počtu a mezi významnými osobnostmi nechyběl arcibiskup, pět biskupů, deset knížat, kurfiřt Rudolf, saský vévoda, četní němečtí šlechtici a všichni přední páni z Čech, Moravy i Slezska.
Obřady měly být slavnostně zahájeny na Vyšehradě, symbolickém místě české státnosti, a samotné korunování mělo proběhnout na Pražském hradě pod dohledem arcibiskupa a významných hodnostářů.
Den před korunovací, prvního září, se k slavnostnímu shromáždění dostavili nejvyšší duchovní hodnostáři, arcibiskup Arnošt z Pardubic, biskup Jan VIII. Volek Olomoucký, Předslav Vratislavský a Jan I. Litomyšlský. Po jejich boku stáli knížata Jan Jindřich, králův bratr, Mikuláš mladší Opavský, Bolek Opolský a další slezská knížata. Po jejich boku zaujali svá místa také přední zemští páni, mezi nimi Jošt z Rožmberka, Vilém z Landštejna, Bertolt, Čeněk a Jindřich z Lipé, Hynek Berka z Dubé, Vaněk a Beneš z Vartenberka, Ješek z Michalovic a další vlivné osobnosti.
Před Karla předstoupili s prosbou, aby přijal českou korunu, a zároveň aby jako římský král stvrdil papežské právo udělené Pražskému arcibiskupovi právo korunovat českého krále namísto arcibiskupa mohučského. Karel této žádosti vyhověl a vydal císařský list pod zlatou bulou, slavnostně podepsaný všemi přítomnými říšskými knížaty, čímž bylo korunovační právo pevně ustanoveno.
„Ještě před korunováním potvrdil Karel, co král český, zvláštním zápisem privilegia stavů Království českého a Markrabství moravského, a mezi nimi zvláště ta práva, že mu neslušelo požadovati od země jakékoli berně, leda za příčinou svatby v domě královském, že na úřady v Čechách jen Čechové, na Moravě jen Moravané dosazováni býti měli, že právo dědičnosti vztahovati se mělo na příbuzné obojího pohlaví až do čtvrtého pokolení a proto že královské odúmrtí potud ani nemělo bráno býti, a konečně že Čechové ani Moravané nebyli povinni konati služby válečné kromě hranic království.“ Privilegii a právy pamatoval král nejenom na Čechy a Moravany, ale i na Slezany a Lužičany. A celá ta sláva mohla vypuknout
Ve společnosti nejvyšších hodnostářů země i vzácných hostů se Karel vydal na památný Vyšehrad, místo opředené legendami, dlouho vnímané jako prastaré sídlo Přemyslovců. Že tomu tak ve skutečnosti nebylo, tehdy netušil. V kapitulním chrámu vykonal pobožnost a pak přijal posvátné relikvie: lýkové střevíce Přemysla Oráče, které se jakoby zázrakem objevily, a jeho prostou rolnickou mošnu. Obřad měl hluboký význam, Karel jím veřejně vyjadřoval své spojení s dávnými českými tradicemi a s lidovým původem přemyslovské dynastie.
Když shromážděné davy vzdaly hold, jak už to při takových příležitostech bývá, Karel se vyhoupl na urostlého bělouše a v čele slavnostního jezdeckého průvodu vyrazil Prahou, kde ho nadšeně zdravili její obyvatelé. Jeho cesta vedla ke Svatovítskému chrámu, kde se v posvátném šeru zaposlouchal do nešpor a pomodlil se před blížícím se dnem korunovace. Jakmile modlitby utichly, duchovní i dvořané jej doprovodili až k loži, kde měl spočinout před okamžikem, jenž navždy zpečetí jeho královskou vládu.
Arnošt z Pardubic, první Pražský arcibiskup
Druhého dne, se arcibiskup, oba biskupové jak olomoucký, tak litomyšlský, spolu s biskupy a dalšími preláty sešli v hlavním chrámu na Pražském hradě. Oděli se do svých slavnostních ornátů, uchopili královské roucho, meč svatého Václava, kříž, kadidelnici a svěcenou vodu, aby Karla uvedli do chrámu. Král je očekával na skvostném loži, obklopen nejvyššími zemskými úředníky: Joštem z Rožmberka, Ondřejem z Dubé, Jindřichem z Lipé, Hynkem z Waldštejna, Hynkem Berkou z Dubé a dalšími pány. Nejvyšší komoří pan Jošt z Rožmberka vykonal svou čestnou službu: oblékl jedenatřicetiletého krále do nádherného roucha a uložil ho zpátky do lůžka.
Arcibiskup vystoupil kupředu, zahalil krále do vonného oblaku kadidla, pokropil jej svěcenou vodou a pozdvihl ho z lože. Dva biskupové jej uchopili pod paždí a vedli jej slavnostním průvodem do hlavního chrámu svatého Víta, ještě starého, jehož zvony zněly nad Prahou slavnostní ozvěnou. Před Karlem kráčeli nejvyšší zemští úředníci, nesoucí korunu, žezlo, říšské jablko a meč svatého Václava. Komorník šel v čele, v ruce svíraje hůl, za králem pak následovali knížata a významní zemští páni.
Po příchodu do chrámu byly korunovační klenoty vznešeně položeny na velký oltář. Král usedl na trůn, obklopen duchovenstvem, knížaty a šlechtou. Po krátkých modlitbách zazněla dvě kázání, jedno pro duchovní, druhé pro světské panstvo. Poté arcibiskup povstal a oslovil Karla: „Chceš-li svatou víru, od křesťanských mužů danou, zachovat a spravedlivými skutky ji potvrzovat?“ Karel pronesl pevně: „Chci.“Arcibiskup pokračoval: „Chceš-li království, které ti Bůh propůjčil, spravovat podle práva otců a chránit jej?“ Král odpověděl slavnostně: „Slibuji věrně, že tak učiním, jako že mne Bůh silou svou posilňovati a moji věrní svou pomocí přispívati budou.“ Poté arcibiskup obrátil svou otázku k lidu: „Chcete knížete Karla za svého krále a budete mu poslušni?“ V odpověď na jeho slova se celým chrámem neslo mohutné: „Rádi, rádi, rádi!“
Biskupové padli před oltářem na zem a pomodlili se. Arcibiskup pak započal litanii ke všem svatým, v níž zaznělo: „Pane, prosíme tě, vyslyš nás, aby na důstojnost královskou byl povýšen.“ Následovala slavnostní mše. Mezi zpěvem epištoly dva opatové se zlatými infulemi na hlavách přinesli ze Svatováclavské kaple svatý olej v kalichu a podali jej arcibiskupovi. Ten pomazal krále na hlavě, prsou a ramenou slovy: „Maži tě svatým olejem za krále ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Amen. Pokoj s tebou.“ Král odpověděl: „A s duchem tvým.“ Arcibiskup vykonal závěrečnou modlitbu, požehnal královské roucho, oblékl Karla do slavnostního hermelínového pláště a pomazal mu ruce svatým olejem. Opásal jej mečem prsten na prst, žezlo a říšské jablko do rukou. Vysvěcený meč byl důkaz síly a vlády nad lidmi a statky pozemskými. Meč ale hned nato symbolicky obětuje Bohu. Aby dal najevo, že jej míní používat ve smyslu hesla o spojenectví meče a kříže, že vždy bude chránit a šířit křesťanství, pokládá meč na oltář. Kterýsi z předních šlechticů meč „vykupuje,“ tedy přijímá zbraň jménem krále a nese ji pak před ním. Konečně vzata jest koruna z oltáře, a arcibiskup Arnošt vložil ji králi na hlavu řka při tom: „Vezmi korunu království“. Po každém tom obřadu odříkávaly se vždy krátké modlitby. Teď Karla obklopují biskupové a za střídavého liturgického zpěvu ho vznešeně pomalým krokem doprovázejí od oltáře k trůnu. Na vladařské křeslo usazuje krále římského, a teď i korunovaného krále českého arcibiskup Arnošt z Pardubic. Než od svého pána poodstupuje, vtiskne mu polibek míru. Tím okamžikem je Karel nastolen. A veškerý lid vysokým hlasem zpíval: „Hospodine, pomiluj ny!“
A když dokonali, král hlasitě před lidem učinil vyznání a slib těmito slovy: „Já Karel, římský a český král, vyznávám a slibuji před Bohem a jeho anděly, nyní a v časech budoucích zákon, spravedlnost a mír svaté Boží církvi a národu mně poddanému podle vší své možnosti a svého svědomí hájiti a zachovávati, ke všem milostivě se míti, jakž to s radou věrných svých nejlépe vyhledati budu moci, biskupům kostelů Božích všechnu povinnou úctu prokazovati, a co kostelům jim poručeným od císařů a králů dáno neb navráceno jest, bez porušení zachovati. Slibuji také, že k opatům, pánům, rytířům a vladykám v milosti své se zachovám, tak jak mně k tomu moji věrní raditi budou. Amen.“
tesaná podobizna Karla IV. z chrámu svatého Víta
Potom přivedena jest dvěma biskupy královna Blanka z Valois, prostovlasá s přikrytou hlavou před oltář, klekla a modlila se zároveň s arcibiskupem, kterýž potom k ní přistoupiv, mazal ji na kříž svatým olejem na hlavě, na prsou i na plecích, řka: „Ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého, proto tobě toto mazání svatého oleje ke cti a k potvrzení na věky věků. Amen.“ Potom dal královně žezlo a vloživ jí prsten na prst, vstavil jí korunu na hlavu, kteroužto vstavenou ze všech stran drželi páni zemští. Arcibiskup pak řekl: „Vezmi korunu chvály a cti vesele, abys zářící zářila a věčným radováním korunována byla. Amen.“ Po modlitbách páni, kteří korunu drželi, dovedli ji k trůnu vedle krále, skvostně připravenému, a tam ji posadili. Abatyše kláštera Benediktinek u sv. Jiří, Anežka z Vřešťova, vždy byla po boku královny, již obklopoval její dvůr, složený z pánů a paní z nejpřednějších rodů.
Po dokonané korunovaci krále i královny pokračováno jest ve velké zpívané mši; při slovech evangelia: „Dejte králi, co jest královo, a Bohu, co Boží jest,“ byly sňaty koruny z hlav krále i královny a oba políbili evangelium, které jim podal arcibiskup. Po offertoriu (část eucharistické liturgie, při níž se na oltář přinášejí chléb a víno určené k proměnění. Tento obřad symbolizuje obětování darů Bohu a často je doprovázen zpěvem nebo modlitbami) šli král a královna obětovat, koruna a meč byly neseny před nimi. Král obětoval bílý chléb, stříbrnou konvici s vínem a kus zlata, královna totéž.
Na své trůny se zase posadili. Po skončené mši klekli král a královna opět před oltářem a přijali večeři Páně, kterou jim arcibiskup podával. Po odbytých obřadech v kostele se král, královna, všichni vznešení hosté a celý dvůr odebrali z Pražského hradu na Staré Město k slavným korunovačním hodům. Na prostranném Novém tržišti u sv. Havla, tam, kde později stály velké kotce, byl vystavěn velký palác ze dřeva, celý potažený drahými sukny a koberci a ozdobený korouhvemi. V tomto paláci se konala slavná hostina. Králi i královně při tabuli posluhovali královští dvorští úředníci, sedíce na vystrojených koních, každý dle povinností svého úřadu. Hody byly skvostné a bohaté pro všechny domácí i cizí hosty, které král zároveň obdaroval vzácnými dary.
Hudba, provozovaná na rozličné nástroje, obveselovala hlučné hodovníky. Po hostině následovaly turnaje a jiné rytířské hry, zatímco lid se jako obvykle veselil po celý zbytek dne.
V tomto roce, roku 1347, byly založeny klášter karmelitánů u Panny Marie Sněžné a slovanský klášter v pozdějším Novém Městě Pražském. Třetího dne, 3. září 1347, odebral se král Karel s královnou, se všemi svými hosty a zemskými pány z hradu Pražského zpět do Starého Města. Za Svatohavelskou branou, nynějším Můstkem, před městem na takzvaném Písku položil slavným obřadem první kámen k nynějšímu chrámu Panny Marie Sněžné a vedle něho k novému klášteru, do něhož uvedl mnichy karmelitány.
Dříví z královského paláce, vystavěného na Novém tržišti, v němž se předešlého dne hodovalo, daroval mnichům, aby si z něho vystavěli prozatímní obydlí a kapli, než bude dokončena stavba velkého chrámu. Zakládací list vydal Karel mnichům karmelitánům o půl třetího měsíce později, dne 19. listopadu 1347 v Norimberku, a daroval jim celé místo na Písku od hradeb Staroměstských u Svatohavelské brány až k Židovské zahradě, která tehdy před i po založení Nového Města Pražského sloužila jako všeobecné pohřebiště Židů z celého království českého.
Tak byl korunován budoucí císař Karel IV. českým králem Karlem I.
Z knihy: Dějiny panování Karla IV. Autor Zap, Karel Vladislav Friedrich, Gustav Černý, Věnceslav 1894
Z knihy: Česko-moravská kronika. Autor Zap, Karel Vladislav 1886 – též obrázek
