Článek
Byl nejstarším synem alsaského lankrabího Albrechta IV. Habsburského. Ten se v roce 1217 oženil s Hedvigou, dcerou hraběte Oldřicha z Kiburgu. S ní měl pravděpodobně šest dětí, tři syny a tři dcery. Rudolf byl jeho prvorozeným. Albrecht udržoval úzké styky s císařským dvorem, působil jako válečný hejtman ve Štrasburku, účastnil se křížové výpravy do Svaté země. Zde u Askalonu roku 1239 zemřel a Rudolf se v mladém věku ujímá habsburského dědictví, a to hrabství Aargau – dnešní část Švýcarska a Horní Alsasko. Rudolf byl na Habsburky poměrně šetrný a dobrou správou svého majetku nahromadil prostředky, za které skupoval majetky ve svém okolí. Když to nešlo po dobrém, tak se svými sousedy vedl drobné války. Sňatkem s Gertrudou z Hohenbergu roku 1253 získal Schlettstadsko, území přímo sousedící s jeho alsaskými državami. Ale získal v ní především velmi plodnou manželku, která mu povila deset dětí.
Po vymření Kiburgů po meči v roce 1264 svedl úspěšnou válku o dědictví a ovládl tzv. Alemanii, území na jihovýchodě dnešního Německa. V 60. letech se Rudolf začal výrazněji angažovat v říšské politice, udržoval úzké vztahy s mohučským arcibiskupem, bavorským vévodou Ludvíkem i goricko-tyrolským hrabětem Meinhardem. V roce 1267 se účastnil i první fáze Konrádova tažení do Itálie. V roce 1273 zaútočil na basilejské biskupství, jehož zisk by umožnil scelit habsburské državy. Obléhal město právě v době, kdy se v říši rozhodovalo o volbě nového krále a možná ani netušil, že i on je zvažovaným kandidátem trůnu.
Svatá říše římská procházela od roku 1250 dlouhodobou politickou i hospodářskou krizí, neboť na říšském trůně se střídali slabí panovníci, kteří si nezískali dostatečnou podporu kurfiřtů a kteří ani neměli o říšskou politiku zájem. Proto kurfiřti i papež Řehoř X. hledali vhodného kandidáta na uprázdněný trůn. V úvahu přicházel vnuk Frichricha II. Fridrich Durynský nebo český král Přemysl II. Otakar, jejich kandidaturu ale papež odmítl a z Přemysla měli kurfiřtové strach. Mohučský arcibiskup Werner von Eppenstein a norimberský purkrabí Fridrich z Hohenzollernu, oba kurfiřti, navrhli jako dalšího kandidáta Rudolfa Habsburského, a ten byl 1. října 1273 ve Frankfurtu, přes protesty zástupců českého krále, zvolen římským králem. Kurfiřtům vyhovoval pro svou vážnost, válečné zkušenosti i průměrnou územní moc. Byl přijatelný i pro papeže, nasliboval mu křížovou výpravu do Svaté země. Rudolf se zprávu o svém zvolení dozvěděl před Basilejí. Basilejský biskup ji prý komentoval slovy „Milý Bože, drž si pevně svůj trůn, sic ti ho tenhle Rudolf vezme“, ukončil obléhání města a vydal se do Cách, kde byl již 24. října korunován králem římským. Dle legendy, když měl zvolený král Rudolf I. přijmout hold německých knížat a potvrdit jim jejich léna, chybělo mu říšské žezlo. Tu prý sejmul ze zdi kříž a prohlásil „Toto znamení vykoupilo svět, bude proto naším žezlem“ Habsburkové vždy svoji zbožnost kladli na obdiv.
Eduard von Engerth - Korunovace Rudolfa I. Habsburského ve Frankfurtu, 1846
K překvapení volitelů i další říšské šlechty nový římský král nevyčkával, co mu poradí jiní, ale hned začal prosazovat vlastní vizi říšské politiky zaměřenou především na posílení pozic vlastní osoby a habsburského rodu. Samozřejmě si nemohl dovolit pokračovat ve válkách, v rámci říše římské, ale chovat se jako rozmnožitel říše, jak se rádi římští králové titulovali. Zaměřil se v první řadě na nejsilnějšího protivníka, a to českého krále Přemysla II. Otakara, neboť zde viděl možnost územního obohacení i posílení osobní politické moci na úkor českého krále. Krátce po korunovaci vydal rozhodnutí, že říši musí být vráceny všechny statky, jež držel Fridrich II. před svým sesazením papežem Inocencem IV. v roce 1245, tedy i babenberské a korutanské dědictví, které ovládl Přemysl II. Otakar. Český král ale příkaz ani následnou výzvu ke slyšení nerespektoval. Rudolf na to reagoval zabráním Rakous, Štýrska, Korutan, Kraňska i Chebska a českého krále stihl říšskou klatbou na říšském sněmu v Ausburgu. Současně se, prozíravěji než Přemysl, začal připravovat na vojenské měření sil. Získal na svou stranu dolnobavorského vévodu Heinricha, tyrolského hraběte Meinharda i uherského krále Ladislava IV. a pak vtrhl do Rakous - cestu přes své území mu umožnil dosavadní spojenec Přemyslovců bavorský vévoda Jindřich z Wittelsbachu. Od Přemysla II. Otakara se mezitím odvrátila část rakouské, štýrské, korutanské i české šlechty, která mohla v souvislosti s klatbou proti králi beztrestně vystoupit. Situace byla pro českého krále bezvýchodná. Rudolfovo vojsko stálo před Vídní. Ta jediná v Rakousích zachovala Přemyslu Otakarovi věrnost, a pokud chtěl Přemysl udržet alespoň český trůn, byl nucen kapitulovat a s Rudolfem uzavřít roku 1276 Vídeňský mír, na jehož základě „vrátil“ císaři sedm říšských lén. Ponechány mu byly pouze Čechy a Morava. Dolní a Horní Rakousy a Štýrsko si Rudolf ponechal. Vlády se zde ujal nejprve sám, později roku 1282 země udělil jako léna se souhlasem kurfiřtů svým synům Albrechtovi a Rudolfovi. Korutany a Kraňsko svěřil císař do správy svému spojenci Meinhardovi, otci Jindřicha Korutanského. A v roce 1286 mu je rovněž udělil v léno.
S novou situací se nehodlal smířit nejen český král. Nelíbila se ani říšským knížatům, která se obávala narůstající Rudolfovy moci a zároveň s nevolí snášela jeho sebevědomé Rudolfovo vystupování. Někteří z nich, například Jindřich z Wittelsbachu, Kueringové (Anežka z Kueringu, byla dvorní dámou Přemyslovy první manželky Markéty Babemberské a jeho dlouholetou milenkou, které se pro její účes říkalo Paceřík), vídeňští měšťané se sbližovali s Přemyslem II. Otakarem. Rudolf si však uvědomoval narůstající nebezpečí, již v roce 1277 prý prohlásil, že českého krále zničí. K rozhodujícímu střetnutí obou rivalů došlo 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli u Dürnkrut (Suché Kruty). Přemysl II. Otakar v bitvě padl. Rudolfovi se otevřela cesta k českému trůnu. Přestože jej někteří čeští historikové viní z toho, že po vítězství bezprávně zasahoval do českých záležitostí, je třeba konstatovat, že v dané chvíli se císař zachoval velmi prozíravě. Na pět let sice obsadil Moravu jako náhradu za válečné škody, ale v Čechách uznal nástupnictví malého prince Václava II. Na základě dohod s vdovou Kunhutou s ním zasnoubil svou dceru Gutu. Syn Rudolf se stal snoubencem české princezny Anežky. Svatba obou párů byla realizována v roce 1285 v Chebu, poté císař udělil Václavu II. Čechy i Moravu v léno a s mladým králem velmi dobře vycházel.
Po zisku Rakous se Rudolf věnoval především zajištění pořádku v této oblasti. Své sídlo přesunul do Vídně, svým synům uděloval bohatá církevní léna v Rakousku i ve Štýrsku. V roce 1284 ovládl Duryňsko, o ostatní říšská území neusiloval. Říšská města zatížil vysokými daněmi. Ty byly ale tak vysoké, že mnohdy přesahovaly výši všech příjmů města a nejednou se proto staly důvodem ke vzpouře proti Rudolfovi.
Se západoevropskými mocnostmi se Rudolf snažil vycházet v míru. Francouzskému králi Karlovi z Anjou dokonce dobrovolně postoupil malé říšské léno Provenci, svého syna Hartmana chtěl oženit s dcerou anglického krále Eduarda I. Rudolf usiloval také o obnovu štaufských pozic v Itálii. V rámci plánované korunovační jízdy chtěl pro říši získat především severoitalské državy, ale jeho plány ztroskotaly především kvůli neochotě říšské šlechty projekt financovat. Navíc v roce 1287 proti sobě Rudolf popudil samotného papeže, když zatížil říšskou církev vysokou daní. Poslední sen, císařskou korunovaci a zajištění nástupnictví pro svého syna, si již stárnoucí Habsburk nesplnil. Zemřel ve Špýru 15. července 1291 a v místním dómu je i pohřben.
Rudolf Habsburský byl dvakrát ženat. S Gertrudou z Hohenbergu (1225 - 1281), jež přijala po volbě manžela římským králem jméno Anna, měl deset dětí, jichž využil k uzavření výhodných dynastických sňatků. Nejstarší dcera Matylda (asi 1251 - 1304) byla provdána za falckého kurfiřta Ludvíka II. Přísného a stala se matkou pozdějšího císaře Ludvíka Bavora. Druhorozený syn Albrecht (1255 - 1308) byl oženěn s goricko-tyrolskou princeznou, dcera Kateřina (1256 - 1282) byla provdána za Otu Bavorského. Další dcera Anežka (1257 - 1322) se stala manželkou saského kurfiřta Albrechta II. a saskou vévodkyní, Hedvika (? - 1286) byla provdána za Otu VI. Braniborského. Klemencie (1262 - 1293) se stala manželkou neapolského prince Karla Martela, její syn Karel Robert se stal uherským králem a dcera Klemencie jako druhá manželka Ludvíka X. francouzskou královnou. Syn Hartmann (asi 1263 - 1281) měl být oženěn s českou princeznou Kunhutou, později s anglickou Johanou, ale před sňatkem utonul. Rudolf II. (1270 - 1290), švábský vévoda, se stal manželem Přemyslovny Anežky, ve dvaceti letech ale nečekaně zemřel v Praze. Jeho syn se narodil jako pohrobek prý v den otcovy smrti (Jan Parricida). Nejmladší dcera Guta (1271 - 1297) byla českou královnou, první manželkou Václava II. Poslední syn Karel (1281) zemřel spolu s matkou při porodu.
Druhou manželkou císaře Rudolfa I. se v roce 1284 stala čtrnáctiletá Isabela Burgundská (1270 - 1323). Rudolf doufal, že sňatkem posílí své postavení ve Švýcarsku, ale to se nepodařilo. Manželství bylo bezdětné. Po Rudolfově smrti se Isabela provdala za Petra IX. ze Chambly.
Rudolfova osobnost byla již ve své době pro mnohé neproniknutelná, potíže s charakteristikou císaře mají i současní historici. Při volbě jej kurfiřti představili papeži jako „pravověrného, přítele církve, dbajícího na spravedlnost. Je chytrý v rozhodnutích a je vzorem zbožnosti, ač sám dosti silný, je spřízněn s mnoha mocnými, je Bohu milý, zjevu příjemného, mocného těla a úspěšný v boji proti nevěřícím“. Podle dobových vyobrazení byl Rudolf skutečně vysoký, ale hubený. Nesporně byl velmi chytrý, dobrý vojenský taktik a ambiciózní politik. Měl pravděpodobně svárlivou povahu. Dokázal být ale i družný a srdečný, miloval humor, peníze a městský život. Byl analfabetem, neměl žádný kulturní rozhled, respektoval však požadavky rytířského životního stylu.
Jeho osobností Habsburkové vystrčili růžky a začali se stávat rodem, který svými ambicemi chtěl ovládat celou Evropu a později roztahoval svá křídla ještě mnohem dál. Vedl nejen výbojnou politiku do svého okolí, ale dynastickými sňatky se snažil vytvořit podmínky, které by vedly k zisku dalších držav.
Zdroje:
kniha Osud trůnu Habsburského, Jan Galandauer, Miroslav Honzík 1982
publikace Habsburkové I., PaedDr. Jaroslava Šiftová, Liberec 2013
Ottův slovník naučný, 10 díl, J.Otto 1896
Eduard von Engerth - Korunovace Rudolfa I. Habsburského ve Frankfurtu, 1846
V roce 1273 přinesl norimberský purkrabí Fridrich III. Rudolfu von Habsburg zprávu o svém zvolení králem (obraz Hermanna Knackfuße 1891)
