Článek
Prvním legislativním aktem, který na českém území zajišťoval právní ochranu Židům, byla statuta knížete Soběslava II. z let 1174–1178. Tato ustanovení zatím pouze začlenila Židy mezi skupinu privilegovaných obyvatel knížectví, jimž byla poskytována ochrana panovníka. Ačkoli byla statuta primárně určena německým osadníkům usazeným v pražském podhradí, konkrétně v osadě u kostela sv. Petra na Poříčí, poskytují cenné svědectví o existenci domácího zvykového práva Čechů. Z tohoto právního rámce byli němečtí kolonisté výslovně vyňati. Podle znění statut se stejná právní ustanovení měla vztahovat nejen na německé osadníky, ale rovněž na Židy a Romány – tedy osoby přicházející z jižní Evropy.
Soběslav II. dovoluje německým osadníkům bydlícím v pražském podhradí na Poříčí u sv. Petra, aby nadále užívali práv, jež jim byla dána za časů krále Vratislava. Svoluje, aby měli vlastního duchovního a soudce, a upravuje vztahy a práva Čechů a Němců ve sporech a svědectvích. Stejná ustanovení platí i pro Židy a Romány.
„Já, Soběslav, kníže Čechů, dávám na vědomí…, že přijímám do své přízně a ochrany Němce, kteří přebývají na pražském podhradí, v osadě u kostela sv. Petra na Poříčí. Udílím tedy těmto Němcům právo žíti podle zákona a spravedlnosti Němců, jakou měli již od dob mého děda Vratislava. Kněze (plebána), kterého si oni dobrovolně zvolí pro svůj kostel, jim povolím, a stejně tak soudce, kterého si sami určí…. Jestliže má Čech spor s Němcem, který se má dokazovat svědky, nechť má Čech proti Němci dva svědky Němce a jednoho Čecha, všichni věrohodní. Stejně, má-li Němec spor s Čechem, nechť má Němec proti Čechovi dva Čechy a jednoho Němce, ale všichni věrohodní. Totéž platí o Romány (rozuměj: cizincích z latinských zemí) a Židech….“
Originál listiny se nedochoval, text známe díky pozdější konfirmaci v listině Jana Lucemburského ze dne 27. července 1319 v Praze, která obsahuje starší konfirmaci Přemysla Otakara II. z 26. listopadu 1274, spolu s listinou Václava I. zhruba z roku 1231, do níž byla vložena listina Soběslava II. Tato konfirmace byla zapsána do Knihy pamětní přibližně roku 1407. V citovaném rukopise Národního muzea z roku 1448 se dochoval její pozdější opis.
Situace Židů v Evropě se začala zhoršovat i díky katolické církvi, která na koncilech vydávala další a další protižidovská rozhodnutí. Třetí lateránský koncil, svolaný papežem Alexandrem III., v roce 1179 v Lateránském paláci v Římě se výslovně v kanonu 26 zabývá otázkou židovské lichvy a jejím dopadem na křesťanskou společnost. Tento kánon představuje jeden z prvních oficiálních církevních dokumentů, který se negativně vymezuje vůči finančním praktikám židovských komunit ve středověké Evropě.
Zjistilo se, že Židé, když půjčují na úrok, těžce utlačují křesťany; proto rozhodujeme, že kdokoliv od nich přijme úroky, nebude připuštěn k přijímání, ani nebude pohřben jako křesťan, pokud nečiní pokání.
Židům i Saracénům nebude dovoleno mít v svých domovech křesťanské otroky / služebníky, ani pod záminkou, že by je živili, ani pro službu, ani z jiného důvodu. Nechť jsou exkomunikováni ti, kteří toto dovolí.
A rozhodujeme, že svědectví křesťanů má být přijímáno v soudním řízení proti Židům, protože Židé nasazují své vlastní svědky proti křesťanům; a kdo dává přednost židovským svědkům před křesťanskými, nechť podléhá anatématu, protože Židé by měli být podřízeni křesťanům, a podporováni od nich jen z lidské laskavosti.
Kdo křesťanské víry přijde (obrátí se ke křesťanství) pod Božím inspirováním, nesmí být nijak zbaven svých majetků; neboť podmínka obrácení má být lepší, než jaká byla před přijetím víry.
Pokud se toto neprovádí, provincijní (zemští) panovníci a králové v těchto místech musí, pod hrozbou exkomunikace, donutit tyto povinnosti, aby plně obnovili díl dědictví a majetky konvertitů.
Tento kánon odráží dobovou snahu církve omezit ekonomický vliv židovských věřitelů a zároveň posílit morální autoritu křesťanského společenství. Zákaz přijímání úroků od Židů byl vnímán nejen jako ochrana věřících před finančním vykořisťováním, ale i jako prostředek k upevnění náboženské identity a disciplíny. Zároveň zakazovali Židům vlastnit otroky a služebníky křesťanské víry.
Další lateránský koncil v pořadí už IV. se konal roku 1215 za pontifikátu papeže Innocence III. Poprvé kodifikoval segregaci Židů a muslimů a zavádí povinnost nosit zvláštní označení a žít odděleně. Je to zásadní moment v dějinách středověkého antisemitismu, protože zde se z morálního odstupu stává institucionalizovaná právní diskriminace.
Kánon 68 O rozlišení oděvu Židů a Saracénů
„V některých provinciích se oděv křesťanů, Židů a Saracénů zaměňuje, takže se stává, že křesťané omylem mají pohlavní styk s židovskými nebo saracénskými ženami a naopak.
Aby se takovým nebezpečím záměny napříště zabránilo, nařizujeme, aby Židé i Saracéni obojího pohlaví byli veřejně odlišeni od ostatních národů zvláštním oděvem, neboť i Mojžíš přikázal podobné rozlišení. Pokud by však v některých krajích panovala taková směsice obyvatel, že by se tímto rozlišením dalo těžko vyhnout nebezpečí, má církevní provincie sama moudře stanovit, jak tomu zamezit, aby z toho nevznikla pohoršení nebo duchovní nebezpečí křesťanů.“
Kánon 69 – O úřadech a podřízení Židů
„Židé, kteří mají být podle Božího ustanovení podřízeni jhu křesťanské služby, se natolik opovážlivě povýšili, že si dovolují zavazovat křesťany ke službě sobě a vykonávat veřejné úřady proti křesťanům. Aby se taková opovážlivost dále nerozšiřovala ke zneuctění křesťanského jména, ustanovujeme, že jim nesmí být přiznávány žádné veřejné důstojnosti (úřady), neboť by se tím křesťané dostávali pod moc židovského jha.“
Listiny nevídával pouze papež, ale i moc světská konkrétně císař Fridrich II. Štaufský.
Jedním z nejvýznamnějších právních dokumentů středověké Evropy, který se výlučně věnoval postavení židovských komunit, je tzv. Fridericiana, známá také pod oficiálním názvem Constitutio pro Iudaeis. Tento právní akt je považován za nejstarší systematický kodex upravující vztah mezi Židy a křesťanskou většinou v rámci Svaté říše římské.
Constitutio pro Iudaeis vydal císař Fridrich II. Štaufský (Fredericus II imperator Romanorum) kolem roku 1236, přičemž některé prameny uvádějí rok 1238. Místem vydání byl pravděpodobně Regensburg (dnešní Řezno) nebo Cremona. Text je součástí širší císařské legislativní činnosti Constitutiones imperiales, která zahrnuje i známý Liber Augustalis (zákoník) určený pro Sicílii. Označení „Fridericiana“ pochází až z novodobé historiografie a slouží k odlišení tohoto dokumentu od jiných právních aktů. Na rozdíl od koncilních dekretů se jedná o císařský zákon s platností pro celé území říše, jehož některé části byli později uplatňovány i u nás. Fridericiana představuje komplexní právní rámec, který upravuje různé aspekty života Židů v říši: Císař je uznává za servi camerae regis, tedy „služebníky císařské komory“, čímž jim zajišťuje přímou panovnickou ochranu. Židé jsou povinni odvádět zvláštní poplatky císaři, avšak zároveň jim náleží právní ochrana před útoky a bezprávím. Spory mezi Židy a křesťany mají být v židovských záležitostech rozhodovány podle židovského práva, v ostatních případech podle práva zemského, aby se předešlo svévolnému násilí. Císař Fridrich II. výslovně odmítá pověru o tzv. rituálních vraždách křesťanských dětí, kterou označuje za „nesmyslnou a nepravdivou“. Zakazuje se také nucené obracení Židů na křesťanství. Židům není zakazován pobyt, mohou vlastnit majetek a obchodovat, avšak zůstávají právně odděleni od většinové společnosti. Dále platí, že Židé nesmí být soudně voláni o sobotě (šabat), pokud to není nezbytně nutné.
Slavení svátku Sukot
Jedním z nejradostnějších a nejstarších židovských svátků je Sukot tedy Svátek stánků. Připomíná jak historickou zkušenost Izraelitů na poušti, tak i zemědělský cyklus sklizně v Izraeli. Je to svátek vděčnosti, radosti a spojení s Bohem i přírodou. Slaví se 7 dní v Izraeli, v diaspoře (Židovská obec, nebo komunita mimo Izrael) 8 dní, na rozhraní září a října.
Svátek je přikázán přímo v Tóře: „Sedm dní budete bydlet ve stáncích, aby vaše pokolení věděla, že jsem dal Izraelcům bydlet ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země.“
— Leviticus (3. Mojžíšova) 23:42–43 A také: „Sklidíš plody své práce z pole a budeš slavit svátek Hospodinův sedm dní.“ — Deuteronomium 16:13–15
Tóra zde spojuje dva rozměry. Historický:připomínka čtyřicetiletého putování Izraelitů pouští, kdy žili v provizorních přístřešcích. Zemědělský:svátek sklizně (chag ha’asif), kdy se děkovalo za úrodu. Každá židovská rodina staví dočasný přístřešek (sukku), pokrytý větvemi, palmovými listy či rákosím. Suka má připomínat Boží ochranu na poušti i lidskou zranitelnost. Jí se, a pokud možno i spí, v sukce po dobu sedmi dnů. Suka musí mít minimálně tři stěny, střechu z přírodního materiálu (sechach), přes den propouštět trochu světla, v noci by měli být pod ní vidět hvězdy.
Tóra přikazuje, aby se během Sukotu braly do rukou čtyři rostlinné druhy (Leviticus 23:40): Lulav – palmový list, Etrog – citronovitý plod (cedrát), Hadassim – větvičky myrty, Aravot – větvičky vrby. Tyto čtyři druhy se drží pohromadě a mává se jimi na čtyři světové strany, nahoru i dolů — jako symbol Boží přítomnosti všude. Biblický text též výslovně přikazuje: „Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem.“
— Dt 16:14 To je velmi výjimečné — žádný jiný svátek nemá v Tóře tak důrazně přikázanou radost.
V době chrámu v Jeruzalémě se během Sukotu konal obřad nisuch ha-majim – „vylévání vody“. Kněží přinášeli vodu z pramene Siloe, vylévali ji na oltář a modlili se za déšť pro příští rok. Tato tradice přetrvává v liturgii — Sukot je i začátkem období modliteb za déšť.
Symbolika svátku Sukot má několik významových rovin, které se vzájemně prolínají a obohacují duchovní i společenský rozměr tohoto svátku. V historické vrstvě připomíná Sukot putování Izraelitů pouští a Boží ochranu, kterou jim Bůh poskytoval během jejich cesty z Egypta. Zemědělská rovina odkazuje na konec sklizně a vyjadřuje vděčnost za úrodu, což činí ze Sukotu také svátek díkůvzdání. Teologicky svátek zdůrazňuje závislost člověka na Bohu – dočasné obydlí (suka) symbolizuje pomíjivost lidského zabezpečení a potřebu důvěry v Boží přítomnost. Etická rovina pak připomíná pokoru, neboť během Sukotu bydlí v chatrči každý – i král, čímž se stírají společenské rozdíly. Eschatologická vrstva nese naději na příchod mesiášských časů, kdy bude nastolen „stánek míru“ a svět dosáhne harmonie.
Malá náboženská škola v domě rabína
Podle židovských kronik, například Sefer ha-Kabbalah a dalších pozdějších pramenů ze 14. století, existovala v Praze již kolem roku 1200 malá ješiva – židovská náboženská škola. Výuka probíhala v domě rabína, označovaném jako beth midraš, tedy „dům studia“. Studovalo se především z Mišny a Talmudu, přičemž se využívaly rukopisy pocházející z francouzsko-rýnského kulturního okruhu. Zaměření výuky bylo praktické, orientované na halachu – židovské náboženské právo. Filozofické texty se v této době ještě neuplatňovaly; jejich vliv se začal projevovat až později, ve 13. století, zejména díky dílu Maimonida.
Ve 12. a 13. století působilo v českých zemích několik významných židovských učenců, jejichž vliv přesahoval hranice regionu a zanechal stopy v rabínské literatuře střední Evropy. Jedním z nich byl Jicchak ben Jákob ha-Lavan, známý také jako Itzhak Halevi ha-Lavan, přezdívaný „Bílý“. Působil na přelomu 12. a 13. století v Praze a v některých pramenech je uváděn jako „rabbi Jicchak z Prahy“. Patrně byl žákem rabi Jicchaka ben Meira (Ri ha-Zaken), který sám studoval u slavného Rašiho. Jicchak ha-Lavan vedl v Praze vlastní talmudickou školu, která vyučovala podle rýnské tradice. Některé jeho výklady byly později citovány v tosafot – dodatečných komentářích k Talmudu. Pocházel z rodiny levitů, což naznačuje i jeho příjmení ha-Lavan, běžné hebrejské označení.
K dalším učencům patřil Abraham ben Azriel, který žil přibližně mezi lety 1200–1250. Byl autorem komentáře k modlitbám Arugat ha-Bosem („Zahrada vůní“). Působil patrně v Praze nebo v Uhrách, kam se dostal po vyhnání Židů z Moravy. Jeho jazyk a citace ukazují vliv jak rýnské, tak české tradice. Abraham ben Azriel je citován i v pozdějších kabalistických a liturgických dílech.
Posledním z této skupiny je Isaak z Čech (Isaac de Bohemia), který je připomínán v několika německých responsách z 12. století. Byl žákem školy v Regensburgu (Ratisbona), která tehdy fungovala jako významné centrum židovského vzdělání pro střední Evropu. Ačkoli se z jeho pera nedochovalo žádné samostatné dílo, je zmiňován jako autorita ve věcech kalendáře a halachy. Tito učenci představují důležité články ve vývoji židovského vzdělání na přelomu 12. a 13. století v českých zemích a jejich vliv sahal daleko za hranice regionu.
Zdroje:
Z knih: K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku 906 až 1620 – František Dvorský
Kosmova kronika česká – Kosmas
Židé v zemích českých – Řezníček Václav
Encyclopaedia Judaica (vol. 5, s.v. Bohemia)
H. H. Ben-Sasson (ed.), A History of the Jewish People (Cambridge, 1976)
Gershom Scholem, Major Trends in Jewish Mysticism (1938)
Alexander Putík, Židovské osídlení v Praze do roku 1250
H. Beinart, The Jews in Medieval Central Europe
