Článek
Jeho nádherné průčelí a štíhlé věže se hrdě vypínají k nebi a dodávají Staroměstskému náměstí jedinečný charakter. Každý, kdo na něj poprvé pohlédne, okamžitě vnímá jeho důstojnost a tuší, že tato posvátná šedá stavba ukrývá příběhy dávných věků.
Pražané k tomuto chrámu chovají hlubokou úctu a od nepaměti si vyprávějí pověst, že právě na jeho místě kdysi stával nejstarší kostel Panny Marie v Praze, postavený prvním křesťanským knížetem Čechů, Bořivojem. Říká se také, že svatá Ludmila pobývala v sousedním Týně, který měl být knížecím sídlem. Tato pověst je však mylná. Nejstarší kostel Panny Marie v Praze stál na Pražském hradě a Týn nikdy nebyl knížecím sídlem ani obydlím svaté Ludmily. Přesto se chrám Matky Boží před Týnem může hrdě pyšnit svou úctyhodnou historií a tajemstvím, které už po staletí fascinují každého, kdo vstoupí do jeho majestátního prostoru.
Jako v jiných významných obchodních městech Evropy vznikl již v 10. století v podhradí Pražském, tedy v dnešním Starém Městě, kupecký dvůr. Cizí kupci byli povinni se do něj uchýlit ihned po svém příjezdu do Prahy, kde podléhali předepsaným pravidlům a odváděli clo zvané ungelt. Právě zde se nacházela úřední váha i míra loketní a nádobová.
Staří Čechové nazývali tento kupecký dvůr Týn jakožto otýněné, ohrazené místo. Často mu říkali i veselý, hlučný dvůr, jelikož v něm panoval neustálý obchodní ruch. Později bylo toto místo nazýváno německy Ungelt dle cla vybíraného od obchodníků a tento název se dochoval dodnes. V Týně se nacházela i hlučná hospoda sloužící unaveným kupcům. Kníže Bořivoj II. v letech 1100 až 1107 věnoval příjmy z Týnského dvora kapitule pražské u svatého Víta. U Týna vznikl rovněž špitál Panny Marie, jehož účelem bylo poskytovat útočiště nemocným kupcům. K špitálu byl záhy přistavěn kostel, přestože první písemná zmínka o kostele Panny Marie před Týnem pochází až z roku 1135. Právě tehdy kníže Soběslav I. daroval špitál Panny Marie se všemi příjmy a statky kapitule vyšehradské, která se zavázala k jeho správě i k povinnosti denně poskytnout stravu dvanácti chudým.
Kostel měl od počátku svého duchovního správce, přestože nebyl farním kostelem v roce 1135, nýbrž sloužil primárně potřebám špitálu. V nejstarších dobách byla celá Praha jedinou farní osadou kostela svatého Víta, který byl později označován jako hlavní pražský kostel. Okolo roku 1274 se rozhořela dlouhá rozepře mezi kapitulou vyšehradskou a pražskými měšťany o podací právo kostela a špitálu Týnského. Přesto se zdá, že v té době již špitál existoval spíše jen podle jména.
Bývalý špitál kdysi stával na místě dnešní fary, pevně se přimykal ke kostelu, jako by hledal oporu v jeho mohutných zdech. Kostel sám se tyčil vedle špitálu, jeho východní strana ohraničovala nynější prázdné prostranství. Původně snad malý, románský, ale možná větší než jiné tehdejší farní kostely v Praze, měl kostel vysokou věž a majestátní zvon, o němž se píše již v roce 1310. Právě toho roku, na počátku prosince, se nad Prahou vznášela nervózní očekávání, kdy mladý král Jan Lucemburský dorazil se svou chotí Eliškou Přemyslovnou, odhodlán vyhnat Jindřicha Korutanského, který si uzurpoval vládu nad Starým Městem Pražským. Za úsvitu, vystoupil kaplan královny Elišky, Berengar, spolu s několika věrnými na věž Týnského kostela. Rozezněl velký zvon a jeho dunivé tóny prorazily chladné ráno. Bylo to znamení, na které čekalo vojsko krále Jana tábořící za městskými hradbami na Františku. Na tento domluvený signál se vojáci okamžitě vydali k městské bráně. Pražští řezníci, kteří stáli na straně mladého panovníka, po krátkém boji se strážemi bránu otevřeli a vpustili vojsko dovnitř.
Roku 1365 koupili osadníci pro stavbu kostela nynější faru, která tehdy sahala dále dozadu. Zadní části tohoto domu byly později využity jako staveniště kostela. K tomu zakoupili ještě jeden dům v uličce Týnské, právě tam, kde dnes stojí severní věž a část boční lodi chrámu. Kdy přesně začala stavba současného chrámu, není známo, avšak roku 1380 již byly vybudovány nový kůr a postranní lodi. Starý kostel byl následně rozbořen a na jeho místě vznikl hřbitov. Roku 1384 už v novém chrámu stál hlavní oltář Panny Marie a prostřední loď, tehdy vyhnaná jen do výše bočních lodí, byla prozatímně zakryta dřevěným stropem. Roku 1402 se zmiňuje spodní část jedné z obou věží a v následujících letech pokračovala výstavba vyšších částí lodí i věží, avšak husitské války tento proces zastavily. Až do té doby věže nebyly zcela dokončeny.
Přesné jméno stavitele neznáme, ale roku 1404 jsou uváděni jako „ředitelé stavby“ (tedy správci hospodářských záležitostí) pražští měšťané Petr Šmelcera Otto Schaufler. V novém chrámu bylo založeno 17 nových oltářů a 7 dalších přenesených ze starého kostela, takže jich zde bývalo celkem 24. Již tehdy se do chrámu vstupovalo přímo z náměstí průchodem přes dům, stejně jako je tomu dnes.
Kromě faráře zde působili střídník, sakristán, kazatel, správce školy a kněží přidělení k jednotlivým oltářům. Při 22 oltářích jich bylo více než samotných oltářů, jelikož k některým, zejména k hlavnímu, bývalo ustanoveno více duchovních zároveň.
Roku 1407 byl vedle německého kazatele přijat také druhý český kazatel. Roku 1412, kdy byl jedním ze tří chrámů v Praze, kde se udílely odpustky vyhlášené papežem Janem XXIII. Tyto odpustky veřejně oznamoval papežský komisař Václav Tiem, děkan pasovský. Dne 10. července téhož roku byl v Týnském kostele zatčen mladík Martin Krydelko, který se pohoršlivě vyjadřoval vůči kazatelům odpustků. Spolu s dalšími dvěma byl odveden na radnici uvězněn a sťat.
Brzy však Husova strana získala kostel do svých rukou, a to už roku 1415. Na konci ledna 1417 zde Jakoubek ze Stříbra pronesl vášnivé kázání, v němž vystupoval proti tehdejšímu smýšlení pražské univerzity a odsuzoval posvátné obrazy i jejich uctívání. Na příkaz krále Václava IV. byli husité roku 1419 donuceni odstoupit od kostelů, které po čtyři roky drželi. Chrám Týnský byl znovu navrácen katolíkům a vysvěcen. Smrt krále Václava IV. dne 16. srpna 1419 však brzy nato uvolnila poslední zábrany osudné husitské války.
Od té doby se chrám Týnský stal hlavním svatostánkem strany pod obojí, tedy kališníků v Českém království. Když roku 1420 pobývali Táborité v Praze, pronesl v Týnském kostele kázání mistr Jakub řečený Scholastik, tehdejší kaplan. Ostře vystupoval proti jejich surovým zvyklostem, zejména proti jejich neuctivému přístupu ke svátosti Těla Kristova. Táborité se vzbouřili a kazatel byl vyhnán z Prahy.
Věže chrámu Matky Boží před Týnem
Husitské války byly zhoubou celého českého království a kvůli nim chyběly prostředky na dostavbu Týnského chrámu. Po několik desetiletí tak zůstával zakryt pouze provizorním dřevěným stropem. Velkou nadějí se stal rok 1427, kdy byl na faru dosazen mistr Jan Rokycana, jenž si díky své výmluvnosti již roku 1424 dokázal smířit na Pražany rozhněvaného Žižku. Rokycana se rychle domohl předního postavení v husitském kněžstvu a již roku 1426 se uvádí jako správce kněžstva pod obojí. Horlivý kališník, který řečnil na Basilejském sněmu, věnoval celý svůj život snaze přimět český národ k přijetí Basilejských kompaktát.
Na Pražském sněmu dne 21. října 1435 byl Rokycana jmenován arcibiskupem pražským zástupci husitského kněžstva i poslů ze stavů a měst kališnických, avšak nikdy se mu nedostalo církevního svěcení ani oficiálního potvrzení. Dne 23. srpna 1436 byl císař Zikmund jakožto český král slavnostně vítán v Týnském chrámu Rokycanou. Doprovázel ho nádherný průvod šlechticů a basilejských legátů. V chrámu byl lidu slavnostně ohlášen mír v celé zemi a Zikmund byl poté provázen do svého dvora.
A konečně nadešel čas postavit krov chrámu Matky Boží před Týnem. A jak se píše například v Kronice královské Prahy a obcí sousedních: „A toho času bylo velmi mnoho lesů (dříví) navezeno na rynk staroměstský, z kteréhož měl býti udělán krov na kostel P. Marie před Týnem. Ale ani teď mu krov nebyl souzen, ačkoliv události, které ho o dřevo připravily, se odehrály úplně jinde. Po čtyřměsíčním obléhání hradu Sion byl 6. září 1437 zajat Jan Roháč z Dubé, jeden z posledních husitských hejtmanů, který se nepodrobil císaři Zikmundovi, a o dva dny později převezen do Prahy. Uvězněn byl na radnici Staroměstské, kde podstoupil ukrutné mučení. O dalších událostech opět vypráví kronika: „To všecko dříví kázal císař ven vyvézti a potom z něho okrouhlou udělati šibenici o třech poschodích, na kteréž dal Roháče nejvýše jakožto svého nepřítele a zhoubce zemského pověsit v rouchu červeném se zlatým pasem a pouty pozlacenými, a pod ním ty, kteří byli řádu povýšenějšího; jiné pak dráby jeho nejníže dokola, jichž bylo v počtu šedesáti. A kněze, který s nimi jat byl na Sionu, uprostřed, a tak kněz ten Martin, zvaný Prostředek, uprostřed loupežníků nábožnou duši vypustil.“
A čekalo se dalších dvacet let, až do roku 1457. Chystala se svatba krále Ladislava a veliké slavnosti. Události opět zachycuje kronika: „Pražané kázali mnoho dříví navézti na rynk Starého Města, chtíce z něho udělati tanchaus (taneční síň) na sloupech, tak aby udělána byla nade vším rynkem podlaha, prkny hoblovanými podlažená, aby pod ní mohli s koňmi i s vozy jezditi, a s té podlahy aby mohlo se choditi dolů i nahoru po schodech; také i do každého domu v rynku aby se mohlo s té podlahy vjíti, a tu aby králové, knížata, hrabata i páni své tance a rozkoše měli. (Chystala se svatba krále Ladislava, a již slavné poselstvo odejelo pro nevěstu do Francie.) Však po kratičké nemoci Ladislav, mládenec krásný, v sedmnáctém létě věku svého jako jasná shasl svíce. Pochován byl na den sv. Klimenta v pražském kostele (u sv. Víta) v hrobě svého praděda, císaře Karla. Z toho pak lesa a dříví, kteréž bylo k tomu tanchausu připraveno a na rynk svezeno, udělán krov na kostel Panny Marie před Týnem.
A tak divně Pán Bůh jednati ráčil, z toho dříví, kteréž bylo přivezeno na krov toho kostela, udělána Roháčovi šibenice, a z kterého měl býti tanchaus udělán, krov na kostel.“
Knihy: Starožitnosti a památky země České. I.L.Kober 1865
Posvátná místa král. hl. města Prahy – Ekert František 1883
Kronika královské Prahy a obcí sousedních Pavel Körber 1904
