Velká povodeň roku 1890 vrcholí, Karlův most se bortí a jsou další oběti – historická reportáž

Ta vystoupila již o 350 centimetrů za dva a půl dne. Voda se přelila přes lávku Novotného a zaplavila dolejší část nábřeží. Poštovská ulice byla zaplavena, zaplaveny byly také, obě Anenské a Anenské náměstí. V tu dobu byla zaplavena ulice u Milosrdných a zákopníkům bylo nařízeno, aby se dostavili s pontony a v případě potřeby dopravili část nemocných na bezpečnější místo. Nacházela se zde Nemocnice milosrdných bratří, která byla jednou z nejvýznamnějších nemocnic v tehdejší době

Z některých domů museli být již nyní všichni nájemníci vystěhováni, protože hrozilo nebezpečí sesuvu. Ostrov Štvanice byl zcela zaplaven a obyvatelé v zoufalství uprchli do prvního patra. Židovský ostrov a dolejší část Ferdinandova nábřeží na Smíchově byly pod vodou. V Podskalí museli být neustále stěhováni nájemníci z ohrožených domů, stejně tak v Podolí, kde bylo nutné vyklidit četné přízemní domky.

V tu dobu se zpáteční vodou z Vltavy rozvodnil také Botič, jehož vody neměli kam odtékat a povodeň se tak šířila v jeho okolí.

Ve skladu dříví knížete Schwarzenberga na Vyšehradě bylo u silného topolu přivázáno množství lodí a vorů. Proudem byl strom vyvrácen z kořenů a skácel se, přičemž dvěma ženám, jisté Grünerové a dceři dřevorubce Řezáče, byly přeraženy ruce. Pilíře železničního mostu spojovací dráhy byly natolik ohroženy, že doprava na této trati byla zastavena. Na Královské louce dosahovala voda téměř až k samotné silnici.

Velký poplach panoval mezi těmi, jejichž rodiny se nacházely na letních bytech ve Všenorech, Radotíně atd. Silnice do Všenor byla zaplavena a vlaky západní dráhy rovněž nejezdily, takže veškeré spojení s obyvateli těchto obcí bylo. Někteří občané z Prahy vyjeli ve fiakrech pro své rodiny na Zbraslav, avšak na zpáteční cestě byla silnice již zaplavena, takže se již nemohli vrátit.

Podskalská třída byla celá zaplavena přes 1,5 metru. Voda zde stoupala tak rychle, že mnozí nájemníci se vůbec nemohli vystěhovat a utíkali do vyšších pater. Jedna chudá žena v domě „U Kropáčků“ byla zachvácena hrůzou z povodně a dostala předčasné porodní bolesti. Byt byl již zaplaven a přístup k němu lodí byl nemožný. Lékař, který byl narychlo přivolán, musel být do domu odnesen na ramenou dvěma muži. Po šťastném porodu byli matka i dítě převezeni do školy na Děkance.

O 7. hodině večerní dosáhla voda výšky 370 centimetrů nad normálem a z venkova stále přicházely telegrafické zprávy oznamující stoupání vod na všech stranách. Ze Sedlčan, Ledče a Týna nad Vltavou docházely zprávy o vzrůstu povodně, z Berouna bylo oznámeno, že Berounka vystoupila ze 140 na 450 cm a Litavka na 350 cm. V Budějovicích dosáhla Vltava výšky 420 cm, Nežárka v Jindřichově Hradci 350 cm, Radbuza v Plzni 440 cm a Úslava 170 cm.

Tyto zprávy způsobily v Praze ohromný poplach. Bylo jisté, že zhoubná povodeň dosáhne ještě větších rozměrů. Do částí ohrožených povodní v Praze a okolí bylo povoláno vojsko, neboť pomocné mužstvo, které bylo k dispozici, nestačilo. Nájemníci, kteří se museli ze svých bytů vystěhovat, byli ubytováni ve školách, zatímco nábytek a další věci přenášeli najatí lidé pod dozorem strážníků a členů povodňových komisí na bezpečné místo.

Rovněž byly zaplaveny ulice Valentinská, Kaprová a Josefovská. V Dušní ulici sahala voda až ke kostelu sv. Ducha a do Vězeňské ulice. Přízemní byty ve dvou domech, jejichž obyvatelé nebyli přítomni, musely být násilně vypáčeny a nábytek odnesen do německé školy na Františku. Část Cikánské a Rabínské ulice a Jánského náměstí byly zaplaveny, přičemž v hostinských místnostech pana Vejrostka dosahovala voda až ke stropu.

Také klášter sv. Anežky, ulice v Brabčině, Obecní dvůr byly silně zaplaveny. Zde pomáhalo 12 zákopníků se dvěma pontony pod velením poddůstojníka a poručíka, spolu s 30 muži 75. pěšího pluku.

V Karlíněbyly zaplaveny továrny firmy Havelka a Meesz, parní mlýn Ronzův a slévárna Lustigova. Třetí most na ostrov Štvanici byl stržen a voda dosahovala až k říšské silnici. V Libni bylo zatopeno celé židovské město, z četných domů se museli nájemníci vystěhovat. Následkem zaplavení musela být zastavena práce v jirchářských továrnách, stejně jako v prádelně a barvírně.

Prahu čekala noc hrůzy. Nebozí obyvatelé v končinách postižených nebo ohrožených záplavou, kteří neměli dost času vystěhovat se na bezpečná místa, budou zajisté pamatovat na děsnou noc ve čtvrtek, kterou museli prožít. Temná, nevlídná, deštivá noc, mihotavé světlo plynových svítilen osvěcující neurčitě záhadnou hladinu vody, vlny narážející o stěny domů s tajemným hukotem – a k tomu všemu příšerné dělové rány hlásající, že nebezpečí stále vzrůstá. K tomu nářek vyděšených žen a dětí, věru není divu, jestliže i nejotužilejší povaha pozbývala mysli v dlouhých, nekonečných hodinách oné příšerné noci, kdy se ze všech stran zdála hrozit záhuba a odnikud nekynula spása. Byl velice citelný nedostatek člunů, které nikterak nestačily k dopravě tak značného počtu osob. Obyvatelé vyšších pater většinou s uznáníhodnou ochotou pomáhali nájemníkům zatopených přízemků, půjčujíce jim suché šaty, poskytujíce jim pokrmy a dopřávajíce místa k ulehnutí ženám a dětem. Muži beztoho po celou noc oka nezamhouřili. Noc nesčetného počtu osobních tragédií. Celé rodiny přišli úplně o všechno a nejvíce jsou postiženi ti nejchudší. Ti obývali přízemní a suterénní byty a voda jim vzala i to málo co měli. Z mnohých domů se ozýval skutečný zoufalý řev nešťastníků, kteří se snažili stůj co stůj přivolat člun, jenž by je uvedl do bezpečí. Avšak lodí bylo poskrovnu, nezbývalo než čekat, stále čekat. To hrozné, strašlivé čekání!

Nad ránem dosahuje Vltava více jak pěti metrů. Zvolna, liknavě se šeřilo, těžké, vlhké mraky nerady propouštěly sporé paprsky světla, jako by chtěly ještě prodloužit ty chvíle hrůzy. Navzdory tomu byly ulice kolem rozvodněných částí města plné lidí. V tom, asi o půl šesté hodině ranní, ozve se příšerný rachot, a hned nato, jako by po telegrafu, letí od úst k ústům zpráva, z ulice do ulice, ta hrozná zpráva: Kamenný most se zbořil!

O zříceníprvních dvou oblouků mostu vyprávěl očitý svědek katastrofy na Karlově mostě, strojník z tiskárny Národních Listů pan Ferus, následující:

„K půl šesté hodině ranníjsem se ubíral s kolegy Horákem a Řehákem od Starého Města ke Kamennému mostu. Byli jsme již na mostě, když jsme potkali jakéhosi pána, přicházejícího z Malé Strany, jenž nás upozornil, že chodník na mostě je zcela zborcený a dlaždičky popraskané, takže existují obavy, že most dlouho nevydrží. Upozornili jsme policejního strážníka, stojícího blíže mostecké věže, a varovali jej, aby nikoho přes most nepouštěl, protože hrozí velké nebezpečí. Strážník však odešel zpět do Karlovy ulice. Jeden z kolegů mě upozornil na trhliny široké asi tři prsty v chodníku, také koleje tramvajebyly od sebe odtržené.Na jednom místě byla šamotová dlažba chodníku vyzdvižena asi na půl metru. Nebylo už žádných pochybností – nešlo jen o zborcení a popraskání chodníku, promoklého stálými dešti, ale o skutečné hrozivé nebezpečí. Pojednou jsme si všimli, jak se trhlina šíří a táhne dál až k šestému pilíři. Nanejvýš zděšeni jsme couvli zpět k mostecké věži. Vtom se ozval hrozný rachot a už se klenba u pátého pilíře řítila do vody. V tu chvíli kolem nás projížděl mlékař s povozem od Malé Strany, který jako zázrakem unikl jisté záhubě. Já a Horák jsme se opět shledali, avšak Řehák už mezi námi nebyl. Volali jsme ho, ale nadarmo. Ptám se Horáka: „Kde je Řehák?“ — „Nevím,“ odpověděl. Nebožák se stal obětí katastrofy. Katastrofa přišla náhle, bez jakéhokoliv předchozího praskotu, pouze trhliny na mostě byly patrné. Každý krok mohl znamenat život nebo smrt.“ Později se ukázalo, že Řehák nebyl jedinou obětí. Na mostě v tu chvíli nikdo nehlídal, aby lidé nechodili dál. Nevědouce o ničem, ubírali se od Křižovníků na most, a my jsme na ně museli volat, aby nepokračovali, protože most byl pobořen. Teprve po delší chvíli přikvapil policejní strážník, sám zcela zděšený.

Jiný očitý svědek, obchodník s máslem a vejci, pan Antonín Provazník, bydlící na Malé Straně ve Vlašské ulici, popisuje osudnou událost následovně: „V ten den jsem měl z domova vyjít ještě časněji než obvykle, abych před úplným rozedněním, kdy už býváme u svého obchodu s máslem a vejci na Vaječném trhu, pokud by mi zbyl čas, prohlédl zátopu vůkol rozvodněné řeky. Vyšli jsme já a moje žena asi o čtvrt na šest ráno. Pod mosteckou věží jsme dostihli známou obchodnici, ke které se moje manželka přidružila v hovoru o hrozivé povodni. Obě ženy rychleji vykročily, aby co nejdříve z nejvyššího místa mostu získaly plný rozhled po proudu, zatímco já jsem zůstal volněji pozadu a pozoroval vlny dorážející na ostrov Kampu, tam zase valící se směrem k Lužické ulici. Pomalu jsem pokračoval dál a dál, předešel jsem několik lidí, kteří u zábradlí hleděli proti řece, a nakonec jsem úplně ztratil z dohledu obě napřed kráčející ženy. Když jsem dospěl na vrchol mostu, byly bezpochyby už u mostecké věže Staroměstské. Konečně jsem se ocitl v místech, kde na pilíři spočívá pátý a šestý oblouk. V tom okamžiku ke mně dolehl hlas, nevím čí, že v mostu praskají trhliny. Bylo tomu skutečně tak, neboť šikmo přes jízdní dráhu a pod tramvajovými kolejemi různým směrem objevily se mi tři nebo čtyři puklé čáry mezi dlažbou. Přesto byly dosti nepatrné, takže jsem jim nepřikládal přílišnou váhu, protože se mi na pohled zdály staršího původu. Na tom místě jsem se zastavil, přiblížil se ke kamennému zábradlí a obrácen proti proudu vody jsem se naklonil dolů. Z obou stran pod mostovými oblouky se hnaly prudké zpěněné vlny, tříštily se o barikády vzepřených dřev, až slabé vlhké mžení vystupovalo vzhůru. Do toho lomozu v přestávkách hřmotněji zasahoval zespodu dunivý buchot, mnohem silnější. Když jsem se ještě níže naklonil, uzřel jsem, jak objemná kláda s přitesaným čtvercovým koncem při každém náběhu vlny jako beran mocně naráží zespodu na klenbu mostového oblouku. Na každý takový úder následoval otřes celého kamenného zábradlí, u kterého jsem stál, a cítil jsem i zachvění chodníku pod svýma nohama.“ V té chvíli mohlo být asi půl šesté, jak se později správně uváděl čas strašlivé katastrofy.

„Všiml jsem si, že vlevo ode mne, rovněž při zábradlí mostu, stojí s pohledem upřeným na řeku jakýsi muž vysoké, statné postavy, oděný do tmavého svrchníku s kloboukem vtlačeným na čelo a s deštníkem pod paží, ač stále hustě pršelo. Směrem od Malé Strany hrčel za mými zády mlékařský vozík tažený psy, provázený osobou, nevím už zda ženou či mužem. Od strany Starého Města právě kráčeli kolem tři výrostkové či mladíci oblečení do bělavých šatů. Skokem jsem se dal na zběsilý úprk zpět směrem k Malé Straně. Zdá se, že jen spasná náhoda řídila můj obrat tímto směrem, neboť kdybych se ze svého stanoviska nad pilířem mezi pátým a šestým obloukem obrátil druhou stranou ke Starému Městu, sotva bych vyvázl – neříkám zdráv, ale vůbec živý. Soused můj, onen muž vysoké statné postavy, s nímž jsem předtím stál na mostě, se zachránil přede mnou. Za mnou už od zřícených oblouků mostu nepřiběhl nikdo – ani oni tři mladíci, které jsem naposled viděl stát nehybně nad šestým obloukem, jenž se řítil do vltavských vln. Co se stalo s mlékařským vozíkem, který jel ku Starému Městu právě v okamžiku, kdy se pod ním oblouky hnuly, nevím. Ale myslím, že jel už opodál mne, takže se i s majitelem nebo majitelkou zachránil.“

Tato katastrofa si vyžádala oběti na lidských životech. Strojník z tiskárny Národních Listů pan Řehák se již nevrátil do práce ani do svého bytu, nebylo pochyb, že zahynul. Cukrářští učňové ze závodu pana Stutziga na Václavském náměstí, zaplatili za svou zvědavost životem: Bedřich Blaschke ze Štýrského Hradce, Kristián Charvát z Výru a mladý Nagelschmidt se kolem půl páté ráno vydali podívat na vodu. Dali se na nábřeží převézt ke Kamennému mostu. Blaschke a Charvát šli napřed, zatímco Nagelschmidt zůstal u věže. V tu chvíli se zřítily dva oblouky mostu a Blaschke i Charvát zmizeli. Spolu s nimi utonula také mlékařka, která dovážela mléko do Prahy. Měla stanoviště u Měšťanské besedy, ale nedostavila se tam ani domů.

Z knih:

Velká povodeň v Čechách ve dnech 2. až 5. září 1890 Autor Jan Benešovský-Veselý 1890

Povodeň v Čechách roku 1890 / Autor František Augustín 1891

Povodeň v Čechách 1890 S úvodní básní Jaroslava Kvapila, Praha 1890