Článek
Druhá světová válka přinesla lidstvu jen bolest a utrpení. Svědectví, o největších zvěrstvech, která se každý den odehrávala, byla postupně odhalována a z většiny z nich běhá mráz po zádech do dnes. O německé brutalitě a vraždění menšin v koncentračních táborech po celé Evropě, bylo řečeno opravdu hodně. To co Němci dokázali lidem provádět, je něco, co dnes jen stěží chápeme, že se vůbec kdy mohlo dít. Nacisté ale bohužel nebyli jediní, kdo se za války choval mnohem hůře, než divoká zvěř. Jejich spojenci z Japonska rozhodně nezůstávali pozadu, ba naopak. Jen o jejich činech zdaleka neexistuje tolik svědectví. Je to možná tím, že většina jejich zrůdných praktik se odehrála daleko od hranic současné Evropy, na rozdíl od Němců, kteří evropské obyvatelstvo masově likvidovali přímo v Evropě.
Japonci byli horší než zvěř
Současné Japonsko představuje světový technologický vrchol a velmi vyspělou společnost. Když se ale poohlédneme o několik desetiletí nazpět, uvidíme Japonce, jak je neznáme ani z nejhorších snů. Postupně spatřují světlo světa svědectví o tom, jak se během druhé světové války, pod vedením císaře Hirohita, Japonci dopouštěli nepředstavitelných zvěrstev. Jejich chování k zajatcům odporuje snad všem zásadám lidskosti. Japonci prováděli pokusy na lidech, stejně jako Němci v koncentračních táborech. Většina viníků nakonec nebyla vůbec potrestána výměnou za výsledky jejich výzkumů, které předali po válce spojencům. Pokusy ale nejsou to jediné zvrácené, co Japonci běžně za války praktikovali. Dalším zvěrstvem byl kanibalismus, ke kterému se japonští vojáci uchylovali nejen z důvodu hladovění, ale především proto, že tím dehonestovali svoji válečnou kořist a sami sobě ukazovali svoji sílu a oslavovali vítězství.
Japonci drželi zajatce pro to, aby je mučili a snědli
Padnout za druhé světové války do japonského zajetí bylo skutečným peklem na zemi. Japonci vlastně ani nechápali, proč se někdo stane zajatcem. Většina z nich totiž měla v sobě pevně zakódováno, že se svým životem skoncuje, než aby padli do zajetí. Jenomže ne všichni to měli v hlavách nastaveno tak, jako Japonci, a proto se Japoncům do rukou zajatci dostávali. S tím, že by nějaký zajatec měl přežít, se vůbec nepočítalo a s každým bylo zacházeno s neobyčejnou brutalitou.
Japonci k lidskému životu nechovali žádnou úctu
Dle očitých svědků Japonci byli schopni v průběhu sta dní sníst sto lidí, každý den jednoho. A rozhodně ne proto, že by hladověli. Nebohého vyvoleného odtáhli do chatrče, kde mu klidně za živa odřezávali části svaloviny, které potom připravovali na různé způsoby s péčí špičkového šéfkuchaře. Svoji oběť po ořezání masa ještě živou hodili do příkopu, kde ji nechali zemřít. Jindy byli kultivovanější a člověka, který byl na menu daného dne, nejdříve sťali a až poté začali připravovat jídlo. Přesně takto to udělali se skupinou amerických letců, které se jim podařilo sestřelit. Zpráva o tom, že byli pozřeni japonskými vojáky, se s ohledem na jejich rodiny velmi dlouho tajila. Jediným přeživším členem této skupiny byl tehdy budoucí prezident Spojených států George H. W. Bush, kterému se s obrovským štěstím podařilo před Japonci uprchnout. Jinak by tehdy byl těmito bestiemi sněden i on.
Většinou ke kanibalismu docházelo přímo pod vedením vysokých důstojníků a maso zajatců pojídali, často povinně, celé japonské jednotky. Japonci tuto ohavnost brali jako rituál oslavující jejich nadřazenost. Dokonce i císař Hirohito tehdy vydal nařízení, které říkalo, že pojídat „vlastní“ je zločin. Ale pouze vlastní, sníst Američana nebo Číňana tedy bylo v pořádku i podle tehdejšího nedotknutelného vládce Japonska.
Japonská výchova
Japonci tehdy byli vychováváni na evropské poměry naprosto nepochopitelně. Císař byl někdo, koho všichni Japonci uctívali a zbožňovali. Byl naprosto nedotknutelný, až božský. Lidský život neměl prakticky žádnou hodnotu a jediným co mělo cenu, byla japonská národní hrdost a povědomí o tom, že jsou něčím více, než všichni ostatní. Když mladý Japonec vstoupil do armády, neměl absolutně žádnou hodnotu. Stal se prakticky otrokem, který bez váhání splní naprosto jakýkoliv rozkaz, i sebevražedný. Dnešní člověk už si asi jen s těží dokáže představit, jak fungovala japonská armáda. Ta ruská proti tomu nejspíš byla jen čajíček.
Někteří Japonci se před soud dostali, ale spousta nejvyšších viníků nejhorších zvěrstev bohužel ne
I toto velmi pravděpodobně výraznou měrou přispělo ktomu, že se Japonci chovali tak, jak se chovali. Ke konci války, kdy už bylo o vítězích a poražených rozhodnuto, zřejmě spoustě z nich docházelo, že jejich praktiky se Západu líbit nebudou a začali zametat stopy. Jenomže svědectví očitých svědků jsou naprosto neochvějná. Mezi svědky byli dokonce i samotní Japonci, kterým ale tehdy pod tíhou rozkazu nic jiného nezbývalo, jinak by byli bez milosti zlikvidováni.
Zdroje:
