Článek
Některé firmy kuřákům pauzy tolerují, v jiných je potřeba se před odchodem na kouřovou přestávku odhlásit v docházkovém systému a ztracený čas potom napracovat. Určitě existují profese, u kterých kuřácké přestávky na škodu nebudou a lze s určitým omezením pracovat i při nich. Potom ale máme spoustu dalších pracovníků, pro které je prokouřený čas vyloženě zabitým časem. A pokud jim to firma nestrhává z platu, jsou mezi nimi takoví, kteří toho hojně zneužívají.
Podle statistik společnosti PEAL si takový kuřák dopřeje v průměru 5 kouřových přestávek za den, přičemž jedna pauza zabere okolo šesti minut. To znamená, že půl hodiny denně stojí venku, kouří a nedělá nic. Je to jakoby jeho kolegovi zaměstnavatel přiznal druhou pauzu na oběd a ještě mu ji zaplatil. A to nemluvím o vypočítavých ulejvácích, kteří této možnosti zneužívají. Ti mohou mít siest s cigaretkou mnohem více, a mohou trvat mnohem déle, hlavně, že běží čas a naskakuje mzda. Že jsou zaměstnavateli k ničemu, je jim zpravidla fuk.
Jak to řešit?
Tyto časové ztráty některé firmy řeší a některé ne. Nechápu, jak firmě může nevadit, že člověk, kterého platí, si v klidu stojí venku, pije kafe, a s cigaretou v puse řeší vesele s jiným kouřícím kolegou, co dělal včera odpoledne. Více se na tuto problematiku zaměřují společnosti se zahraničním vedením. V takových firmách zpravidla mají zaměstnanci elektronické kartičky, které musí pípnout vždy, když jdou z budovy ven. Na druhé straně, české společnosti ve větší míře kouření svých zaměstnanců neřeší, a berou je prostě jako něco, s čím nelze nic dělat. Tento přístup je podle mě od základu špatně. Jsou na tom bití nekuřáci, kteří odpracují více než jejich kolegové kuřáci. A především jsou na tom bití samotní zaměstnavatelé, kteří ale ze strachu, aby jim kuřáci neutekli někam, kde pro jejich zlozvyk budou mít pochopení, raději neudělají nic.
Kouřová přestávka je něco, co by nemělo být vnímáno jako běžný nárok zaměstnance. Měl by to být spíš nadstandard
Pokud kuřákovi firma toleruje každou chvíli kuřáckou pauzičku, co tedy nabídne nekuřákovi, který nemá žádnou výmluvu, proč jít místo práce ven? Zřejmě nic. Kuřácké pauzy by jednoznačně neměly být pro zaměstnance placeným zpestřením pracovních dní. Naprosto by se tím eliminoval prostor pro vychytralé lenochy, kteří jen čekají na padla.
Dělnické profese mimo výrobnu
Velmi těžko se tento nešvar hlídá u dělnických profesí, kde zaměstnanci pracují mimo provozovnu. Například dělníci na stavbě jsou pouze pod kontrolou stavbyvedoucího, a je dost obtížné si zapisovat do notýsku, kdo kolikrát byl kouřit a kolik času tím strávil. Vzniká tak velmi nepříjemná nerovnováha mezi skutečně odpracovaným časem kuřáka a nekuřáka. Kouření v práci by zkrátka nemělo být bráno jako samozřejmost, ale jako něco navíc, co si zaměstnanec musí se zaměstnavatelem dohodnout a stanovit jasné podmínky. Bohužel v mnoha odvětvích je k takové normě ještě stále na míle daleko.
Kuřáci by měli svůj zlozvyk jako zlozvyk vnímat a podle toho také jednat
Kuřáci se většinou hájí slovy, že jsou prostě kuřáci. Vystupují, jakoby jejich kouření byla neovlivnitelná součást jejich já, a každý to musel respektovat. Ale tento pohled je krátkozraký a sobecký. Kouření není přirozenou součástí nikoho. Každý se dobrovolně rozhodl, že bude kouřit. Dobrovolně se rozhodl, že kouřit nepřestane a kouří tedy, protože kouřit chce. A měl by tedy kouřit i se všemi následky a neočekávat, že čas, který stráví se svým nešvarem, mu bude někdo proplácet. Pro kuřáka ale zpravidla jiná varianta, než že bude kouřit dle libosti, neexistuje. Vyjednávání s takovým člověkem bývá značně komplikované, a předejít těmto potížím prostě nelze. Zeptat se člověka u pohovoru jestli kouří nebo ne, je bohužel diskriminační. Že kuřák potom bude místo části pracovní doby kouřit, už ale diskriminační není. Nezbývá tedy, než že se zaměstnavatelé s kuřáky nějak prostě dohodnou, nebo budou dále jejich nešvar tiše tolerovat.
Zdroje:
