Článek
Únava z vládní strany není ničím neobvyklým. Dlouhé období vlády znamená mnoho krizí a selhání, které poškodí reputaci našich pánů a vládců. Po téměř 14 letech u moci se zdá, že britští konzervativci míří k volební katastrofě. Předseda vlády Rishi Sunak oznámil, že volby proběhnou 4. července, ale i přes jeho velké naděje se nad jeho vládou stahují mraky. Pojďme se tedy podívat na původ problému britských konzervativců, který můžeme hledat už u vlády Borise Johnsona a jeho neschopnosti dodržet vlastní nařízení.
Od triumfu ke kolapsu
Na počátku roku 2020 se zdálo, že Velkou Británii dost možná čeká další dekáda, které bude politicky dominovat konzervativní strana. Na sloganu „dodělejme Brexit!“, jasně zvítězil ve volbách roku 2019 Boris Johnson, který následně skutečně dokázal zemi vyvést z EU. Johnson se zdál na vrcholu světa. Měl loajální poslanecký klub, vyhrál regionální volby roku 2021 a užíval si dobré pozice v průzkumech veřejného mínění. Když vypukla pandemie COVID, dokázal Johnson vystupovat poměrně dlouho jako zodpovědný státník. A pak se provalilo, že porušil vlastní nařízení o karanténě a uspořádal si během nejhorších dnů pandemie party. Pak už to šlo od skandálu ke skandálu, než Johnson po vzpouře vlastních ministrů konečně (nedobrovolně) rezignoval v červenci roku 2022.
Konzervativní strana si chtěla zvolit nového a efektivního vůdce. Volba nakonec padla na ministryni zahraničí Lizz Truss. Truss byla jako možná budoucí předsedkyně vlády zmiňovaná už několik let. Pokusila se prezentovat jako nová Margaret Tchatcher a dokázala zformovat alianci s mnoha podporovateli Borise Johnsona, kteří chtěli pokračovat v předchozím fungování, ale s novým vedením. A pak se Truss skutečně dostala k moci. Dlužno dodat, že si vysloužila státní rekord. Ze všech předsedů vlády Velké Británie sloužila své zemi nejkratší dobu. Po 49 dnech ekonomických reforem, které dokázaly poslat státní finance téměř na dno, hloupých stranických konfliktů a kompletního kolapsu v průzkumech veřejného mínění se Lizz Truss rozhodla (velmi nedobrovolně) rezignovat.
Situace vládních konzervativců se nejevila jako příliš dobrá. Tím je myšleno, že se propadali ke dnu, kterého naposled dosáhl Titanic. Někteří straníci začali volat po návratu Borise Johnsona, což více rozumní členové zamítli. A tak byl za nového vůdce vybrán Rishi Sunak. Ten předtím bojoval o tuto pozici s Truss a nyní měl šanci předvést své vůdcovské schopnosti. Naneštěstí pro něj byl ponechán s dost katastrofální situací. Ekonomická situace byla špatná, konzervativní strana se snažila roztrhat samu sebe na kusy a válka na Ukrajině, kterou k posílení své pozice použil Johnson, už Brity tolik nezajímala. A zatímco Johnson dokázal sám sebe prezentovat jako průměrného Angličana, Sunak dodnes působí na průměrné voliče jako elitář bez jakéhokoliv pochopení pro ekonomické problémy lidí.
Sunak doufal, že dokáže posílit svou pozici skrz tvrdé kroky proti migraci, což vedlo k neslavnému plánu Rwanda, který měl vést k mohutnému přemístění radikálních migrantů do tohoto afrického státu. Plán byl dlouhodobě zdržen v horní sněmovně britského parlamentu, a i přes jeho nedávné schválení zatím nemá žádných výsledků. Do toho přišly regionální volby v dubnu, které zdecimovaly konzervativce. Ztráta téměř poloviny místních zastupitelů ironií osudu Sunaka zachránila před sesazením. Výsledky byly tak špatné, že nikdo nechtěl převzít vedení strany. 22. května však přišla zpráva, že britská inflace klesla pod 3 %. Premiér Sunak neváhal a ten stejný den vyhlásil, že 4. července roku 2024 proběhnou volby do parlamentu.
Potápějící se loď
Zachrání tato ekonomická novinka konzervativce v příštích volbách? Vše je samozřejmě možné, ale smazat více než 20% náskok, který má v současné době nad konzervativci labouristická strana, se zdá jako extrémně nepravděpodobné. Sunak je v zoufalé situaci. Volby mohly proběhnout nejpozději v lednu, ale ve straně se znovu objevily úvahy o výměně předsedy. Při volbě mezi potupným sesazením a potupnou volební porážkou si premiér vybral variantu, kde má teoreticky větší šanci přežít. Současné průzkumy však, jak již bylo zmíněno, nevypadají dobře. Konzervativní straně hrozí největší porážka od 90. let a některé předpoklady odhadují, že místo současných 344 křesel dokážou získat pouze kolem 160. Jiné odhady jsou ještě více pesimistické a hovoří o nejhorší volební porážce konzervativců v historii a propadu pod 100 křesel v dolní komoře parlamentu.
Pokud je nálada u konzervativců pohřební pak u labouristů přetékají nadšením. Po 15 letech mimo vládu se druhá nejsilnější strana Británie konečně chystá k velkému návratu. Místo rudého radikála Jeremyho Corbyna, který roku 2019 přivedl stranu k nejhoršímu volebnímu výsledku od druhé světové války, nyní velí sir Keir Starmer. Ten se rozhodně nedá obvinit z radikalismu, ale spíše proto, že nemá žádné stálé pozice. Keir Starmer je extrémní pragmatik, který je připraven změnit či zavrhnout dříve přislíbené plány ve jménu volebního vítězství. Je otázka, jak moc je současná dominance labouristů v průzkumech dílem této politiky, ale Starmer má v každém případě téměř jisté volební vítězství. Pokud labouristé tento rok nějakým zázrakem nevyhrají pak už se té straně opravdu nedá pomoci.
Obzvlášť důležité budou tyto volby ve Skotsku, kde se za poslední dva roky prudce změnila politická situace. Hlavní strana skotského nacionalismu a separatismu, SNP (Scottish national party), prošla několika změnami ve vedení. Její populární vůdkyně Nicola Sturgeon rezignovala poté, co se začaly vynořovat informace o pochybných financích jejího manžela, který ve straně hrál významnou roli. Její nástupce Humza Yousaf dokázal zničit koaliční vládu s místní stranou zelených, což vedlo k jeho pádu. Nový předseda skotské vlády, John Swinney, nyní čelí situaci, kdy SNP po dekádě dominance ohrožují labouristé, kteří by rádi obnovili svou kdysi pevnou pozici ve Skotsku. Volby do britského parlamentu ve Skotsku poskytnou dobrou ukázku budoucí schopnosti SNP udržet svou kontrolu nad skotským parlamentem při životě.
A co zbývající strany? Na malých stranách v Británii většinou nezáleží a zdá se, že i tyto volby jim velkou roli nepřidělí. Liberální demokraté, třetí strana britské politiky, doufají v obnovení svých starých volebních zisků v jižní Anglii, kde dekádu vládli konzervativci. Dobré výsledky v regionálních volbách jim dávají naději na dobré zisky, ale je otázka kolik křesel dokážou získat. Zajímavé budou výsledky strany pro reformu Spojeného království. To byla dříve strana Brexitu a nyní se prezentuje jako pravá verze britské pravice. Kritici ji označují za bandu populistů, ale v některých průzkumech nebezpečně dohání konzervativce. Pravděpodobně nezíská křesla v parlamentu, ale dokáže zajistit porážku pro současné vládce Británie.
Neslavné měsíce
Zde se zaslouží zmínit fascinující volební systém v Británii. Volební systém relativní většiny, v Británii známý jako systém First-Past-The-Post (FPTP), je v mnohem odlišný od našeho proporčního systému. Británie je rozdělena na stovky volebních okruhů a v každém z nich se bojuje o jeden poslanecký mandát. Kandidát, který získá nejvíce hlasů, vyhrává. To neznamená, že by musel získat většinu hlasů. Pokud vyhraje s 40 % tak je z právního pohledu stejně legitimním poslancem jako kandidát, který vyhrál s 66 %. To se může zdát jako nedemokratické, ale je to systém, který Británie má. Vede k existenci dvou hlavních stran, které s krátkými přestávkami už přes 100 let dominují britské politické scéně.
Na premiérův návrh král Karel III. příští pátek rozpustí dolní sněmovnu parlamentu. Výše jsem zmínil, že jedním z hlavních důvodů pro vyhlášení voleb byl také premiérův strach ze sesazení, ale zdá se, že někteří jeho spolustraníci jsou ochotni se o to pokusit i nyní. Rozhodnutí provést volby už v červenci rozzuřilo mnoho poslanců, kteří buď doufali, že by pozdější volby zvýšily jejich šance udržet si mandát či jim aspoň daly čas najít si novou práci. Problém je, že sesadit premiéra by nyní šlo už jen do příštího pátku, kdy se rozpustí dolní sněmovna. Už se znovu objevuje myšlenka návratu Borise Johnsona a některé zdroje zmiňují, že by se premiérem do voleb stal lord Cameron, ministr zahraničí a mezi lety 2010 a 2016 předseda vlády. Upřímně mě nenapadá horší nápad než znovu nahrazovat premiéra, ale kdo ví.
A co tedy bude s Británií? Pravděpodobně labouristická vláda s podporou, kterou měl naposledy Tony Blair v 90. letech. Konzervativní strana vstoupí na 5 až 15 let do období vnitřní nestability a opozice, než se lid rozhodne je znovu vrátit k moci. Divokou kartou bude Skotsko, kde by pád SNP mohl na dekády znovu pohřbít možnost vytvoření nezávislého státu, která nutno dodat už nyní ztrácí v průzkumech na popularitě. V zahraniční politice se mnoho nezmění. Keir Starmer není ani levicový pacifista, který by vystupoval z NATO, a také není eurofil, který by se snažil o návrat do EU. Británie pojede dál a dál.
Zdroje a další četba:
Volby a plán Rwanda: Why a July election plays into Rishi Sunak's Rwanda plan | Politics News | Sky News
Oficiální vyhlášení voleb: Rishi Sunak announces UK general election for Thursday 4 July (bbc.com)
Vnitrostranické konspirace v konzervativní straně: No confidence letters sent in against Rishi Sunak before election announcement | The National
