Článek
Píše se alternativní rok 2025 a ve federální sněmovně parlamentu České a Slovenské Federální republiky již tři měsíce panuje neschopnost zformovat funkční koalici. Přes původní děs liberálních médií z možné koalice slovenských populistů se poměrně rychle ukázala neslučitelnost separatismem pozlaceného národovectví, které prosazuje Robert Fico a všeobjímajícího populismu Andreje Babiše. Čím dál více se očekává, že se ve jménu zachování federace nakonec zformuje křehká aliance mezi Babišem a jeho českými odpůrci, kteří k sobě ještě přiberou slovenské opozičníky pod vedením Michala Šimečky. Političtí sázkaři už přemýšlí nad tím jak dlouho toto Frankesteinovo monstrum tuzemské politiky dokáže vydržet pospolu.
Vztahy na nižší úrovni jsou však ještě horší. Regionální vlády pod vedením výše zmíněného Fica a čím dál méně oblíbeného Petra Fialy si již více než rok nedokážou přijít na jméno kvůli slovenskému vetu nové pomoci Ukrajině, které z naší federace rázem učinilo střed posměšků celé Evropy. Česká snaha o obcházení tohoto veta, vzájemné ekonomické spory a rostoucí osobní nevraživost mezi oběma premiéry pouze zvětšuje trhliny, které se v naší zemi již delší dobu objevují. Jeden si musí klást otázku zda má ještě vůbec cenu tuto naší federaci udržovat při životě.
Dvě odlišná směřování
I tak by mohla vypadat přežívající Česká a Slovenská Federativní republika. Pro znalce gramatiky se tento název může zdát dosti nesmyslný a měli by kompletní pravdu. Jednalo se o jeden z mnoha kompromisů, které byly mezi lety 1989 a 1993 vyzkoušeny pro záchranu společného státu. Podobně jako tenhle byli i ty další většinou lehce matoucí, netěšící ani jednu stranu a nakonec marné. Na čem tento podivný zmatek začal a jak se ve skutečnosti dodnes projevuje.
Celkem dobře si pamatuju březen roku 2020. Koronavirus měl brzy plně vypuknout, ale ještě před prvním lockdownem jsem stihl potkat známého ze Slovenska. To v té době vyhlíželo jako stabilizující se demokracie, která dokázala po zavraždění novináře Kuciaka a jeho partnerky poslat do politického důvodu populistu Fica. Navíc si dokázali zvolit pro-západní prezidentku (extrémní kontrast proti naší vlastní prezidentské situaci), a již mnoho led mělo zavedené euro. Když sem známému řekl jak moc se mnoho studentů nyní dívá na Slovensko s nadšením a nadějí. On mi na oplátku dal velice upřímnou předpověď. „Po příštích volbách budeme zase peklo na zemi. Už to asi nebude Fico, ale na Slovensku se vždycky nějaký magor najde. A lidi mu na to zase skočí.“
Roku 2023 se tato předpověď napůl vyplnila. Přes všechna očekávání se k moci vrátil Fico a tentokrát se ještě více blížil starým varováním o východních despotech. Prezidentku Čaputovou měl za rok nahradit s Ficem vládnoucí Petr Pellegrini. Jiný Slovák mi tehdy zkusil situaci přiblížit poměrně jednoduchým rozdělením země. „To hezké liberální Slovensko, které si vy Češi často představujete, to končí tak padesát kilometrů na východ od Bratislavy. Jdi dál a brzo uvidíš portréty Husáka v lepším případě, Tisa v horším.“ Když jsem to začal porovnávat s vývojem v Maďarsku, odpověděl mi nejprve smíchem. „A to má být překvapení, když se dodnes nejrychleji dostaneš z našeho západu na východ dálnicí přes Budapešť?“
Narodil jsem se téměř dekádu po rozpadu Česká a Slovenské federace. Stejně jako mnoha dalším přírůstkům nového milénia mi Slovensko nic moc neříkalo. Ta země na východě, kde mluví podobně jak ma a mohou platit eurem. Slovenštině rozumím jen částečně, jak ukazují mé volné překlady výše. Nemohlo mě však neovlivnit vnímání mého okolí, ve kterém mnoho lidí stále považovalo nás a Slováky prakticky za jeden národ. Když sem se ptal proč už jím tedy nejsme, dostal jsem řadu různě naladěných odpovědí. Jedni mluvili o Slovácích jako o nevděčnících a téměř neposlušných dětech. Další zmiňovali témata jako Pomlčkovou válku. A jiní si prostě zanadávali na Václava Klause a Vladimíra Mečiara.
S dalšími roky přišlo nové poznání. Ať už z historických dokumentů, širšího okruhu známých či knih, které se zhroucením federace zabývaly. Co tedy bylo rozhodujícím faktorem? Byla to nějaká přetrvávající náchylnost Slovenska k východu a náklonnost k starým Uhrám? Či to bylo slovenské vnímání své minulosti? Možná má pravdu Juraj Buzalka, když ve své knize Postsedliaci mluví o tom, že Slováci jsou chyceni v sedláckém myšlení. A nebo je to skutečně tak, že západu se na Slovensku podobá jen ta Bratislava? To vám neřeknu. Prakticky žádná událost nemá jeden důvod či jednoduché vysvětlení. Můžu však říct, co jsem našel prakticky v každém zdroji na toto téma. A to fakt, že jsme se my a Slováci nikdy příliš nechápali. I ve věci na první pohled tak jednoduché jako je význam samotného Československa.
Jaké Československo?
Co si představíme pod slovem Československo? Většina asi sáhne po Masarykově první republice jako po nejlepším příkladu našeho ideálního státu. Je však smutnou pravdou, že tento stát už v 90. letech v žádném ohledu neexistoval. A slovenská polovina státu ho definitivně chtěla nechat pohřbený. Tomáš Garique Masaryk byl od počátku republiky plně sloučený s pozicí pražského centralismu, která kompletně odmítala myšlenku slovenské autonomie a odmítala její důležitost. K dobru říct, že Masaryk alespoň otevřeně neprohlašoval, že slovenský národ neexistuje. S tímto názorem se nijak netajil jeho nástupce Edvard Beneš, který ve svých návštěvách Slovenska roku 1933 otevřeně označil slovenský jazyk za pouhý dialekt češtiny a vyjádřil své naděje na postupné plné splynutí Čechů a Slováků v mytický československý národ. To že byl tehdy nejpopulárnějším směrem na Slovensku autonomismus pod vedením Andreje Hlinky našeho druhého prezidenta nijak nezajímalo.
Když pomineme dítě neschopné pražské politiky, které je v historii známé jako druhá republika , nacházíme znovusjednocené Československo až v roce 1945. Předchozí existence Slovenského Štátu vedla většinu pražských politiků k podpoře obnoveného centralismu, který byl z velké části dokončen komunistickým cvičným převratem roku 1947 v Bratislavě. Poslední zbytky autonomie se rozplynuly po nám lépe známém puči roku 1948.
Ironií osudu to mělo být komunistické Československo, které konečně mělo začít plnit některé z autonomistických představ většiny Slováků. Celkově je vnímání let 1968 a 1989 na Slovensku o dost jiné než u nás. Velká úcta k Alexandru Dubčekovi asi nepřekvapí, ale pokračující uznávání Gustava Husáka dodnes často šokuju české pozorovatele. Husák byl však pro mnohé jedním z otců federace a hrdinou proti-nacistického odboje. Jeho snaha o posílení slovenské ekonomiky po roce 1968 byla též vítána s nadšením. Zde nehodlám tvrdit, že Slováci většinově Husáka adorují. Většina chápe, že jeho federalizace byla z velké části pouze divadelní hrou a mnoho slovenských disidentů si za normalizace vytrpělo mnoho zlého. Jeho odkaz je komplikovaný podobně jako celý česko-slovenský problém.
Všemi těmito body se propojuje nepochopení. První republika je pro většinu Čechů symbolem dobrého, ale pro Slováky představuje silně komplikované období. Osoby jako Andrej Hlinka či Gustav Husák dodnes budí daleko větší kontroverzi v Praze než za našimi východními hranicemi. Když se v lednu minulého roku poklonil premiér Fico před hrobem Gustava Husáka vyvolalo to u nás velké mediální pobouření. Slovenská média si záležitosti sotva všimla a většinou ji nikterak neodsoudila. Tyto rozpory ve vzájemném chápání však šli udržet pod pokličkou. Buď díky silnému vůdci jako Masarykovi či kvůli diktatuře jedné politické strany. A pak přišel rok 1989 a ani jedna varianta už nebyla přítomna.
Bláznivé devadesátky
Jak moc se od sebe liší vnímání federace mezi Čechy a Slováky měla ukázat dodnes fascinující Pomlčková válka. Záležitost odstartoval částečně z nedorozumění pan prezident Václav Havel, když podal návrh ke změně názvu země. Československá socialistická republika se měla vrátit ke svému starému jménu a znovu být Československou republikou. Zde se ukázalo ono sporné chápání samotného pojmu Československo. Pro Čechy to měl být návrat k před-komunistické demokracii a zlatým létům Masaryka. Pro Slováky byla představa návratu k prvorepublikovému centralismu, který podle nich Havlův návrh oznamoval, absolutně nepřijatelnou.
Češi často vnímali slovenské protesty proti novému názvu za zbytečné a hloupé. Slováci se naopak cítili přehlíženi a zasluhující se větší moci. Většina občanů republiky sice odmítala rozdělení, ale její vnímání nové federace bylo často velmi matoucí. Mnoho Slováků otevřeně volalo po konfederaci, kde by obě republiky byly spojeny jen základními orgány a každá by měla vlastní zahraniční suverenitu. Jiní navrhovali trojfederaci Čech, Moravy a Slovenska a mnozí formální federalisté chtěli společný stát udržet jen do vstupu do EU. Mnoho Čechů naopak volalo po zachování současného stavu věcí či dokonce po nové centralizaci. Navíc na Slovensku nastal problém jazykových práv místních Maďarů.
Je až fascinující jak dlouho si nikdo nechtěl připustit plný rozpad. Pan prezident Havel se snažil vlastní osobností společný stát posílit, ale na Slovensku nikdy neměl takovou popularitu jako u nás. I oba hrobníci společného státu původně neplánovali jeho rozpad. Václav Klaus prosazoval ve volbách roku 1992 silnou a reformovanou federaci zatímco Vladimír Mečiar vyhrál volby s konfederačním programem. Až ukázka vzájemné neslučitelnosti obou vizí, ve spojení s osobními spory a rozdílnými názory na ekonomickou reformu, dovedl oba muže k opuštění jednoty.
Nu a proto jsem tento článek pojmenoval tímto silně provokativním způsobem. Klaus a Mečiar možná jednali proti svým slibům a mínění většiny občanů, ale dokázali zajistit čisté a rychlé rozdělení. Zmatky ještě pokračovaly při hlasování o konci státu, ale konec samotný byl proveden jasně a výborně. Druhou hlavní variantou by pravděpodobně byla slepená federace, která by držela skrz tucet nepříliš funkčních kompromisů, jako byl už samotný název nového státu a jenž by nakonec dost možná stejně padla. Mohl se stát i opak. Je možné, že by se podařilo domluvit skutečně funkční federaci či konfederaci, která by mohla bez větších problémů přežít dodnes.
Osobně si však myslím, že vývoj posledních let ukázal opak. České a slovenské názory se dále rozdělují ať už v zahraničí či ekonomice. Staré jistoty padají a nikdo si není jistý jak hluboce budou vztahy mezi oběma republikami poškozeny v následujících letech. Nyní si však oba národy mohou tyto zmatky dovolit a nemusí se kvůli nim handrkovat o pomlčky. I to je však sotva objektivní pohled. Jak jsem již řekl tak je můj pohled na celý česko-slovenský problém vzdálená a spíše akademická než osobní. Pro ty, kdo v Československu léta žily, bude pohled na situaci nutně odlišný. Zda bude více či méně objektivní, to záleží na každém z vás.
Proto tedy mé díky oběma tehdejším premiérům. Za rychlé rozdělení a Mečiarovi za nic dalšího. A proč ne pomník, hned na našich východních hranicích. Mečiar nám může připomínat, že politika může být vždycky ještě daleko horší než ji máme teď. A Klaus? Ten nám připomene, že i sebechytřejší člověk může jednoho dne začít dělat absolutní nesmysly.
Zdroje a další četba:
Kosatík, Pavel. Slovenské století. Vydání první. Praha: Torst, 2021. 407 stran. ISBN 978-80-7215-686-3.
Rychlík, Jan et al. Dějiny Slovenska. Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2024. 647 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7601-915-7.
Buzalka, Juraj. Postsedliaci: slovenský ľudový protest. Prvé vydanie. [Bratislava]: Mamaš, 2023. 269 stran. ISBN 978-80-8268-065-5.
