Článek
Když jsou ve spojení se středověkem zmíněny velké cesty, otočí se většinou evropská mysl k slavnému Marko Polovi (žil v letech 1254 až 1324) a jeho cestě na dvůr velkého Kublaj-chána, která by se na první pohled mohla zdát na svou dobu nepřekonatelná. Benátského obchodníka měl však ani ne půl století po jeho smrt zdolal muž z Maroka, který původně pouze hodlal vykonat náboženskou cestu do Arábie. Jeho plné jméno znělo Abú Abdalláh Muhammad ibn Abdalláh ibn Muhammad ibn Ibrahím ibn Abdarahmán ibn Júsuf al-Lawátí at-Tandží ibn Battúta. Historie si ho ve jménu zdravého rozumu zapamatovala jako Ibn Battútu.
Jen na skok do Mekky
Náš protagonista se narodil roku 1304 v marockém přístavu Tanger tehdy pod vládou muslimské marínovské dynastie. To víme z jeho vlastních slov a prakticky ničeho jiného. Kniha Rihla (v překladu cesta či cestopis), která popisuje jeho cesty je našim jediným primárním zdrojem, který o nich mluví. O samotném Ibn Battútovi pak máme ještě zmínky od kronikářů, kteří na konci cestovatelova života zmiňují jeho tendenci vyprávět velkolepé a neuvěřitelné příběhy svých cest. Ibn Battúta byl původním vzděláním soudce a znalec islámského práva, který nijak neplánoval zasvětit dekády svého života cestování.
Toto přesvědčení nepřežilo první měsíce jeho Hadždže. Hadždž se v muslimské tradici datuje k Mohamedovi a předchozím prorokům, kteří vykonali posvátnou cestu do Mekky. Po prorokově smrti se Hadždž stal povinnosti každého soběstačného muslima. Ten ji musí vykonat alespoň jednou za život a Ibn Battúta hodlal tento úkol splnit. První ho čekaly často nepřátelské severoafrické kmeny a města, ale schopnost domluvy mu zajistila bezpečnou cestu až do Egypta. Kvalitní znalosti islámského práva byly navíc velmi uznávané mezi muslimskými panovníky a cestovatel se tak často mohl těšit pohostinnosti místních panovníků.
Po osmi měsících cest (mezi červnem roku 1325 a dubnem 1326), byl Egypt pravděpodobně prvním místem, které plně přesvědčilo Ibn Battútu o jeho chuti vidět, co největší část světa. Éra faraonů byla sice dávno pryč, ale jejich dědictví bylo stále dobře viditelné. O nic menší byla velkolepost Řeky postavené Alexandrie a Araby zbudované Káhiry. Po třech měsících velkoleposti zamířil náš cestovatel dál na východ. Místo přímé cesty do Mekky, kterou mu znemožnilo místní povstání, se nejprve rozhodl navštívit Jeruzalém, okolní posvátné hrobky a následně také Sýrie a její velkolepé stavby. Jeho cesta se tak prodloužila o půl roku než v říjnu roku 1326 konečně dosáhl Mekky.
Ibn Battúta však nebyl ve svých cestovatelských choutkách ani trochu nasycen. Po měsíci ve svatém městě islámu vyrazil na sever, kde procestoval moderní Irák a západní Írán. Zde se nezdražil nikterak dlouho. Bagdád, který dříve sloužil jako centrum islámské kultury, stále trpěl následky mongolského útoku, který ho téměř o století dříve zničil a místní kultura se od té doby příliš neoživila. Navíc zde byli ve většině Ší’ité, kteří byli pro přísného sunnitu jako byl Ibn Battúta podobně špatní jako kompletní nevěřící. Brzy se tak vrátil do Mekky, ze které následně zamířil na jih.
Východní cesty Ibn Battuty
Na kraj světa a zase zpět
Bylo to právě zde, kde začaly opravdu impozantní cesty. Ibn Battúta plul nejprve kolem arabského poloostrova a následně do Afriky, kde dosáhl dnešní jižní Tanzánie. Navštívil také významné přístavy Somálska, které tehdy stály na vrcholu své prosperity a vlivu. Zde také viděl bohatství, které připlouvalo z daleké Indie a doslechl se o snaze muslimského sultána v Dillí získat do svých služeb, co nejvíce vzdělaných muslimů ze západu. Po dokončení své cesty po afrických přístavech se Ibn Battúta znovu vrátil do Mekky, kde začal plánovat cestu za Indií a jejím velikým bohatstvím.
Tento plán však musel být poměrně rychle odložen. Roku 1330 (některé moderní odhady posouvají datum až na rok 1332), zamířil Ibn Battúta na sever, kde se chtěl později stočit ve směru Indie. Místo toho strávil dva roky cestováním po moderním Turecku, Ukrajině a jižním Rusku. Setkal se s mnoha vládci místních tureckých emirátů, včetně druhého vládce rodící se Osmanské říše, Orhana I. a následně zamířil na dvůr vládce mongolské Zlaté Hordy, kde se pak připojil k výpravě východořímské princezny, která chtěla navštívit svou rodinu v Konstantinopoli. Ibn Battúta tak poprvé navštívil křesťanský dvůr a byl hostem skomírajícího východořímského státu.
Po těchto velmi širokých odbočkách se Ibn Battúta konečně dokázal zaměřit na svůj hlavní cíl a zamířil do Indie. Využil k tomu cestu přes Střední Asii a zažil slávu místních metropolí jako byly města Samarkand a Buchara. Když konečně dospěl do Dillí, neměl náš cestovatel tak velké štěstí jak doufal. Sultán byl skutečně štědrý a zajistil mu dobré zaměstnání a respekt na dvoře, ale také patřil k velmi podezřívavým vládcům a Ibn Battúta několikrát málem přišel o hlavu. Po osmi letech služby se mu podařilo získat od sultána povolení k odplutí, pod záminkou vedení ambasády k čínskému císařskému dvoru.
Jako mnoho předchozích cestovních plánů byl i tento poměrně rychle zapomenut. Ibn Battúta byl po odjezdu zajat místními povstalci a oloupen o všechny cennosti, které měl do Číny dopravit. Navíc přišel o svůj doprovod a rozhodl se proto zkusit nalézt štěstí u jihoindických vládců. Tam si vedl dobře a na několik let se usadil na Maledivách, kde se snažil více prosadit islámské zákony a zúčastnil se intrik uvnitř místní panovnické rodiny. Poté, co se k moci dostal jeden z jeho odpůrců měl Ibn Battúta najednou zájem ostrovy rychle opustit a vrátit se ke své staré misi do Číny.
Po mořeplavecké cestě přes indonéské ostrovy jako Sumatra a také tajemnou zemi Tawalisi (o ní víc níže), dorazil náš cestovatel do jihočínského přístavu Čchüan-čou. Přes svůj striktní islám byl Ibn Battúta schopen uznat velkolepost ne-islámských zemí i jejich vládců (i když se nemohli dle jeho názoru vyrovnat muslimským zemím), což obzvlášť platilo u Číny. Z jejího jihu cestoval až do Pekingu, kde však kvůli místním bouřím pobyl pouze krátce a raději se pak vrátil do přístavu, kde původně přistál. Psal se rok 1346 a Ibn Battúta začal cítit chuť po domovu.
Závěrečné cesty a moderní pochybnosti
Návrat do rodného Maroka měl trvat celé tři roky a náš cestovatel čelil řadě problémů. Kvůli obavám z nespokojeného sultána se musel vyhnout Dillí a morová rána mu zabránila cestovat přes Damašek. Nakonec raději učinil ještě jednu návštěvu Mekky (již svou čtvrtou), a až poté se vydal skrze morem zdecimovaná území. Jeho chuť po cestování však plně nezmizela a Ibn Battúta ještě při cestě domů navštívil křesťanskou Sardinii. A tak trvalo až do roku 1349, čtyřiadvacet let po začátku jeho první cesty, než se Ibn Battúta vrátil do své rodné země.
Vydržel tam pár dní a zase zmizel. Cestovatelské choutky jen tak nezmizí a návrat do starého byl pro cestovatele pravděpodobně příliš velký šok. Alespoň se rozhodl své cesty trochu omezit, především kvůli vlastnímu rostoucímu věku. Roku 1350 tak procestoval zbývající oblasti muslimského Španělska, v té době už jen nejjižnější cíp země a navštívil velkolepý Gibraltar, který nedávno odrazil mohutnou křesťanskou armádu.
Když se na konci roku vracel náš cestovatel znovu domů, začal přemýšlet o možných pokladech na dalekém jihu. Říše Mali se táhla západní Afrikou a její vládci byli známi svým ohromným bohatstvím. Zde se však cestovatel měl hořce zklamat. Na rozdíl od východních vládců byli místní panovníci daleko méně ochotni dávat dary cizincům a to i těm dobře vzdělaným v islámu. Ibn Battútovi stížnosti na nedodržování správných muslimských zvyků mezi místními mu pravděpodobně také nepomohli. Jeho cesty po západní Africe trvaly až do roku 1354, kdy se již definitivně vrátil do rodného Maroka. Tam měl až do své smrti roku 1369 praktikovat své původní právní povolání.
O cestách Ibn Battúty víme díky nařízení marockého sultána Abú’Inána, který nařídil svému dvornímu písaři ibn Džuzajjovi, aby cestovatelovi příběhy vyslechl a zapsal. Ibn Džuzajj do spisu zanesl i vlastní postřehy a znalosti, ale naštěstí je jasně odděluje pro čtenářovo pochopení. O zhotovení textu víme poměrně dost, ale některé jeho části dodnes vzbuzují kontroverze.
Že Ibn Battúta většinu svých cest provedl je historicky jisté. Jeho informace jsou až příliš detailní a v některých případech byli použity moderními archeology k identifikaci hrobů neznámých hodnostářů. Ve většině případů se tak vyprávění plně shoduje s existujícími zdroji, ale několikrát působí silnou nejistotu. Ibn Battúta například zmiňuje cestu k povolžským Bulharům, která by časově nebyla možná. Samotný popis je až podivně jednoduchý a někteří badatelé ho považují buď za vymyšlený či za přijatý od jiného cestovatele. Tajemná země Tawalisi, která se měla nacházet jižně od Číny a kde měla žít turecky mluvící princezna, je dodnes neidentifikovanou lokalitou, která budí dohady výzkumníků. Část ji hledá na Filipínách či v Kambodži a jiní ji považují za fiktivní.
Přes tyto nejisté etapy je zde popsaný cestovatelský um až neuvěřitelný. Ibn Battúta prodělal cestu, která byla přinejmenším dvakrát tak dlouhá jako slavná trasa Marko Pola. Procestoval téměř všechny islámské země a také celou řadu dalších krajin. Setkal se s obrovským množstvím vládců a významných osobností. Také ve svém vyprávění nedává příliš velký prostor mořským příšerám a dalším pohádkám, které středověcí cestovatelé rádi využívali. Jeho text je silně faktický a přes existující pochybnosti má dodnes ohromnou hodnotu jako zdroj informací i jako inspirace pro každého moderního cestovatele.
Zdroje a další četba:
Holt, P. M., ed., Lambton, Ann Katharine Swynford, ed. a Lewis, Bernard, ed. The Cambridge history of Islam. Volume 2, The further Islamic lands, Islamic society and civilization. Cambridge: Cambridge University Press, 1970. xxvi, 966 stran, 32 nečíslovaných stran obrazových příloh.
Berkey, Jonathan Porter. The formation of Islam: religion and society in the Near East, 600-1800. Cambridge: Cambridge University Press, ©2003. xv, 286 s. Themes in Islamic history. ISBN 0-521-58813-8.
Ibn Batuta a Hrbek, Ivan, ed. Cesty po Africe, Asii a Evropě vykonané v letech 1325 až 1354. Překlad Ivan Hrbek. Praha: Argo, 2024. 580 stran, 40 nečíslovaných stran obrazových příloh. Itineraria; svazek 15. ISBN 978-80-257-4352-2.
