Článek
Temná éra církve
Píše se rok 900 po Kristu a autorita katolické církve je na svém historickém dnu. Rychle po sobě jdoucí úmrtí několika papežů byla ohromným šokem pro její stabilitu a nesmyslná rozhodnutí některých z nich jí nijak nepomohli. Papež Štěpán VI. dosáhl vrcholu absurdity, když nechal vykopat tělo svého předchůdce Formena a postavil ho před soud. Za tento akt šílenství byl rychle svržen a usmrcen, ale římskokatolická církev po jeho smrti nutně potřebovala období stability a důstojnosti. Místo toho měla čelit jednomu z nejhorších období svých dějin. Éře, jenž pozdější historici prohlásili za dobu vlády prostitutek, pornokracii.
Hlavním zdrojem problémů se měla stát mocná rodiny hrabat z Tuskula. Hrabě Teofylakt, který za svého života dosáhl mnoha římských titulů, byl silným šlechticem v blízkosti Říma a velmi rychle začal prosazovat svou autoritu nad svatým stolcem. Až do své smrti roku 924 kontroloval většinu vojsk, která měla sloužit na ochranu papeže a této pozice začal brzy využívat k vybírání nových hlav církve. V tom mu aktivně pomáhala jeho manželka Theodora, která si získala titul římské senátorky a často sváděla mocné muže, které její manžel potřeboval na své straně. Rovněž se aktivně podílela na výběru nových papežů a několikrát dosadila své oblíbené milence.
Nemohla se však rovnat své nejstarší dceři Marozii, jenž měla hanebné rodinné praktiky dovést až na samotný vrchol zhýralosti. Ve svém mládí svedla vládnoucího papeže, a dokonce s ním měla dítě, které vydávala za syna svého prvního manžela. Tento syn roku 931 sám dosáhl papežské funkce jako Jan XI. Marozia ještě před jeho nástupem k moci kontrolovala hned několik papežů a roku 927 dokonce vedla puč proti příliš nezávislému papeži Janu X. Marozia byla po roce 930 na vrcholu moci a ani úmrtí jejích rodičů nijak neoslabilo její pozici. Po smrti svých prvních dvou manželů však začala hledat nového ženicha, který by dokázal ještě víc posílit její autoritu v Itálii
Její oči rychle padly na ovdovělého krále Itálie, který se jmenoval Hugo. Zde se však přepočítala a způsobila hněv jednoho ze svých synů, který se obával příliš silného královského vlivu v Římě. V tom byl za jedno s místními občany, kteří během právě probíhající svatby zahájili útok na nově vdaný pár. Hugo dokázal těsně uniknout smrti, ale přišel o mnoho svých věrných podporovatelů. Marozia byla chycena a vržena do vězení, kde za několik let zemřela. To však nijak neomezilo moc jejích potomků, kteří stále kontrolovali většinu mocenských funkcí v Římě.
Šest dědiců Marozie mělo dosednout na trůn svatého Petra. Již zmíněný Jan XI. zemřel ještě za jejího života, což znamenalo dočasný návrat k loutkovým papežům. Hrabata z Tuskula čekala na dospění nových členů rodiny, kteří se nemohli ve svém dětství stát papeži. První se na svatý stolec nakonec dostal roku 955 Jan XII., který se velmi podobal své babičce Marozii a vedl hříšný život plný radovánek a milostných afér. Jeho smrt roku 964 měla dokonce proběhnout kvůli mrtvici, kterou utrpěl v posteli své oblíbené milenky. Jakoby ho sám bůh chtěl ztrestat a to co nejvíce ironickým způsobem.
Další potomci Marozie již neměli tak neslavnou reputaci. Sloužili již pod přímou autoritou císařů Svaté říše římské a museli si udržovat lepší reputaci, aby je císař nesesadil. Hrabata z Tuskula zůstaly mocnými šlechtici, ale postupně přišli o svou dominanci nad Římem. Pornokracie tedy může být považována za ukončenou smrtí Jana XII. Bylo to období kompletního morálního úpadku papežství, kdy svatý stolec ovládali osoby bez jakékoliv loajality vůči křesťanskému náboženství. Ideálním jménem je další název pro tuto dobu Saeculum obscurum, v překladu temné století.
To je však pouze tradiční pohled na celou tuto éru. Jak ukážou následující části, tak je realita pravděpodobně dosti odlišná tomuto skandály naplněnému příběhu.
Pomsta zahořklého kněze
Liutprand z Kremony je náš nejrozsáhlejší zdroj o celém období pornokracie. Biskup a aktivní účastník italských politických her, Liutprand měl zájem o psaní historie, ale ne o objektivní popis událostí. Jeho dílo bylo ve své většině buď textem s politickým cílem a nebo snahou o zničení pověsti svých protivníků. Do svých textů také rád vkládal náboženské motivy a svým protivníkům přisuzoval kruté osudy způsobené samotným bohem. Například východořímského císaře Nikefora II. popsal náš autor jako barbarskou opici, aby proti němu mohl následně vyzvednout svého chlebodárce, císaře Ottu I.
Mohl tedy Liutprand mít důvod pro zaujatost vůči Marozii a její rodině? Měl jich mnoho a některé byly i celkem pochopitelné. Liutprand by přímým účastníkem bojů o moc, které zachvátili Itálii v době, kterou později prohlásil za pornokracii. Byl podporovatelem krále Huga a při jeho přerušené svatbě málem přišel o život. Později sloužil Ottovi I. v době, kdy se císař snažil prosadit svůj vliv na papeže a bojoval s mocnými šlechtickými rodinami střední Itálie, mezi něž patřili i hrabata z Tuskula. Liutprand měl jak osobní, tak politické důvody, aby Marozii a období největšího vlivu její rodiny vylíčil jako důvod pro kompletní úpadek Říma.
To naznačují i další dobové zdroje. Ty jsou většinou méně detailní, ale zároveň neobsahují Liutprandovi extrémní příběhy. Maroziin syn Jan XI. pravděpodobně nebyl synem předchozího papeže a její vnuk Jan XII. téměř definitivně nezemřel na mrtvici během cizoložství. I zdroje nepřátelské jinak vůči těmto papežům nešíří tyto nápady a Liutprannd si je pravděpodobně vymyslel ve snaze více se zavděčit císaři Ottovi I., proti kterému byl obzvlášť Jan XII. v politické opozici. Obvinit mocné ženy ze sexuální promiskuity byl navíc historický trik používaný od antiky a ukázal se jako obzvlášť efektivní metoda i ve středověku a pozdějších érách.
Liutprandovo dílo bylo později oživeno protestantskými autory, kteří hledali historické příklady papežské neschopnosti. Samotný termín pornokracie pravděpodobně vznikl během reformace 16. století a na další století se stal jedním ze standardních útoků proti katolické historii. Britští historici ho z nadšením používali až do 19. století a dokazovali tak nadřazenost svého protestanství oproti zkorumpovaným katolíkům. Ten fakt že jejich církev vznikla kvůli sexuálním choutkám Jindřicha VIII. z neznámých důvodů raději ignorovali.
Co byla tedy realita? Hrabata z Tuskula a jejich příbuzní byli mocnou šlechtickou rodinou, která si dokázala získat autoritu nad papeži a dokázala určovat nástupnictví svatého stolce. To rozhodně není ideální situace, ale v historii katolické církve či jiných organizovaných náboženství to není nic neobvyklého. Některé incidenty, jako například souzení mrtvého papeže Formena, byly poměrně unikátní, ale oproti pozdějším papežským akcím jako byly křížové výpravy proti křesťanům v Konstantinopoli a jižní Francii, to nebyla zas tak veliká hrůza.
A co ženy v centru tohoto příběhu? Theodora a Marozia byly schopnými političkami, které dokázaly ovlivnit svou dobu, což je pro historické ženy bohužel často cestou k zatracení pozdějšími autory. Nebyly to světice a určitě se podílely na řadě mocenských akcí, ale kromě svých politických schopností nijak nevybočovaly od standardu své éry a je nesmysl je označovat za prostitutky. Některé dobové zdroje je dokonce prohlašují za ženy dobrých mravů, což však též mohlo být motivováno politickými cíli. Především jim však éra jejich života dala příležitost, a tak se jí rozhodly využít. A byla to doba vskutku fascinující doba.
Itálie v plamenech
Na začátku 10. století panoval v Itálii více než dvě století dlouhý boj o moc. Úpadek východořímské moci vedl k osamostatnění papežů v polovině 8. století, což přilákalo ambiciózní agresory, kteří si malé papežská území chtěli zabrat sami pro sebe. Situaci dočasně vyřešil vzestup Karla velikého, který vzal papeže pod svou ochranu a byl za to korunován římským císařem. Nová Franská říše se však brzy po smrti svého tvůrce začala rozpadat a svatý stolec byl znovu chycen v obtížné situaci, kdy musel čelit ambicím severoitalských šlechticů ze severu a nájezdům muslimských Arabů z jihu.
To bylo zdrojem moci místních šlechticů jako byli hrabata z Tuskula. Pro papeže bylo daleko přijatelnější dát se pod ochranu místních šlechticů než muset snášet vládu italských králů, kteří by nad nimi měli ještě větší autoritu. Teofylakt byl unikátní v tom, že dokázal využít momentu papežské slabosti k získání plné moci nad městem a církevním nástupnictvím, což následně zopakovala jeho dcera a její potomci. V mnohém to však bylo pro církev přijatelnější řešení než dominance cizí mocnosti, která by z Říma učinila pouhou periferii svého evropského vlivu.
Celou situaci změnil až nástup Otty I., kterého Řím původně považoval za ideální nástroj pro oslabení svých italských protivníků. Otto za tento čin podobně jako dříve Karel obdržel císařskou korunu, ale brzy se dostal do nových sporů se svatým stolcem a římskou šlechtou. Není divu, že Liutprand znovu kritizuje až papeže, kteří byli císařovými protivníky a má samou chválu pro jejich formálně pro-císařské předchůdce. Ironií osudu skončil celý spor aliancí císaře a římských šlechticů, což dostalo Mazoriiny potomky zpět k moci a vytvořilo alianci mezi císaři a hrabaty z Tuskula. Je škoda, že Liutprand už v té době nebyl mezi živými. Jeho snaha podporovat císaře a nenávist vůči starým nepřátelům by se na stránkách historie určitě propojily velmi zajímavým způsobem.
Pornokracie je termín zastaralý, ale v jeho pozadí leží skutečně významné události a figury. Mazoria a její rodiče byly významnými hráči italské politiky a ve své době patřili k nejmocnějším osobnostem svého regionu. Liutprand tento odkaz sice pošpinil, ale tím nám také prokázal službu. Jeho historie je exemplární ukázkou toho, co historie být nemá a slouží jako vynikající argument pro nedůvěru vůči jednotlivým zdrojům. Na každou událost existuje mnoho úhlů pohledu a slepě věřit jednomu jedinému je dobrou cestou vstříc zmatkům a nesmyslům.
Zdroje a další četba:
Hosley, Burt: Peter and the Popes, Bookcraft, 1989, ISBN: 978-0884946793
Norwich, John: Absolute Monarchs: A History of the Papacy, Random House Trade Paperbacks, 2012, ISBN: 978-0812978841
The Idea of Revenge in Lombard Society in the Eighth and Tenth Centuries: The Cases of Paul the Deacon and Liudprand of Cremona
Sutherland, Jon N. „The Idea of Revenge in Lombard Society in the Eighth and Tenth Centuries: The Cases of Paul the Deacon and Liudprand of Cremona.“ Speculum, vol. 50, no. 3, 1975, pp. 391–410. JSTOR, https://doi.org/10.2307/2854402.
