Článek
Socha bude vrácena či se dodá náhrada. Město Praha rozhodlo a téma, které se pravidelně zvedá už od 90. let, tak konečně má své kompletní vyjasnění. Především se však jedná o poměrně významnou ukázku toho, že Češi dokážou najít smír se svou vlastní historií.
Muž starší kvality
Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče sloužil více než sedm dekád ve zbraních rodu Habsburků. V mládí se střetl s Turky na Balkáně a později bojoval jako nadějný důstojník proti silám revoluční Francie. Za časů Napoleona se postupně vypracoval až do pozice náčelníka štábu rakouských vojsk v Německu, kde velmi přispěl k rozhodující porážce francouzského vladaře v bitvě u Lipska. Nejslavnějších triumfů však dosáhl až na konci svého dlouhého života, kdy ve věku dvaaosmdesáti let překonal všechna očekávání a dvakrát rozdrtil sardinská vojska, jež chtěla dobýt severoitalské provincie monarchie.
Po vojenské stránce asi málokdo může pochybovat, že maršál Radecký patří k předním vojevůdcům českých zemí. Díky svému vysokému věku měl šanci bojovat na více bojištích než prakticky jakýkoliv jiný český generál a často dosáhl impozantních vítězství. Také po morální stránce má maršál mnoho výhod. Jeho působení v severní Itálii bylo provázeno snahou domluvit se s místními nespokojenci, naklonit si venkovské obyvatelstvo (jež i díky snahám maršála zůstalo loajální trůnu během všech tří italských válek) a co nejméně se uchylovat k popravám vzbouřenců, což je v porovnání například s masakry celých vesnic a měst, jež provozoval Jan Žižka, či s tvrdým přístupem, který vůči revolucionářům uplatňovala většina důstojníků Radeckého éry, poměrně kvalitní reputace.
A dokonce nejde ani moc pochybovat o maršálově češství. Kromě toho, že se v Čechách narodil, tak také opakovaně prokázal plynulou znalost našeho jazyka a jsou zaznamenány mnohé jeho výroky o náklonnosti k zemi svého narození. I původní stavba pomníku roku 1858 byla mnohými vlastenci a buditeli vnímána jako dobrá zpráva pro český národ a ukázka respektu, který ke svým poddaným chová císařský dům. Tato fakta tedy vedou k poměrně jednoduché otázce: Proč byl pomník vůbec odstraněn?
Některé zdroje se snaží toto téma zabalit do více komplikované podoby a zmiňují se například o intervenci italského velvyslanectví a dalších podobných příčinách, ale původní důvod schování sochy byl velmi prostý a otevřený. Češi se chtěli zbavit všeho, co připomínalo starou monarchii, a především faktu, že k ní kdysi byli jako národ velmi loajální. Proto také bez opozice padl Mariánský sloup či různé jiné symboly mocnářství. Přes všechna očekávání totiž roku 1918 monarchie padla a Češi se k jejímu zničení hromadně připojili až v druhé polovině toho samého roku.
Přes všechny řeči o domácí mafii a Masarykových zahraničních snahách je prostým faktem, že české země zůstaly monarchii loajální skoro až do posledních měsíců její existence. Sám Masaryk byl zkrachovalý politik, jehož parlamentní strana před válkou nedosáhla ani na 1 % hlasů a byla kompletně bezvýznamná. Všichni předválečně významní čeští politici s výjimkou fanatického rusofila Karla Kramáře a jeho kamaráda Aloise Rašína zůstali až do roku 1918 loajální trůnu a s nimi i naprostá většina obyvatelstva. Pak však velmi rychle národu došlo, že válka skončí kolapsem monarchie a vítězstvím Masaryka. Bylo potřeba rychle změnit celý narativ a zničit všechny protiargumenty.
Symbol loajality
A co byl nebezpečnější symbol než Radecký? Výborný vojevůdce, který se otevřeně hlásil k české národnosti a jenž bojoval proti Italům, což pro většinu národa byli do roku 1918 staří nepřátelé (na italské frontě došlo ke zcela nejmenšímu množství vojenských zběhnutí z českých jednotek). Při vzpomínce na něj by si člověk mohl až příliš rychle vzpomenout na to, že čeští buditelé a národní hrdinové byli prakticky všichni loajalisty vůči císařskému trůnu a myšlenku nezávislých Čech považovali za absurdní nesmysl, který by nás nevyhnutelně vehnal buď do rukou Němců, nebo Rusů. Nakonec se zmýlili, postupně nás dostala pod tyranii obou.
Obzvlášť maršál jako celoživotní voják měl také jasnou spojitost s nepříjemnou otázkou císařských veteránů, jež se vraceli do republiky, která měla svými hrdiny učinit legionáře, což však v očích loajálních vojáků monarchie byli zrádci a křivopřísežníci. A problém byl, že těch loajálních vojáků bylo mnohokrát více než legionářů. I když zahrneme do legií zajatce konce roku 1918, jež se většinou přidali až poté, co je 15. listopadu král Karel vyvázal z jejich příslibů vůči monarchii, tak nám vychází fakt, že na každého legionáře připadá 9 nebo 10 loajálních vojáků monarchie, jež zachovali svou loajalitu až do hořkého konce.
Naštěstí pro novou republiku nezbyl mezi císařskými důstojníky žádný člověk, který by se dal porovnat se slávou Radeckého. Schopní generálové, jako byl například Alois Podhájský, tu samozřejmě byli, ale většina hlavních velitelů byla německého či chorvatského původu a Československo se tak nemuselo vyrovnávat s žijícími legendami. Zaměřilo se na odkaz let minulých a respekt vůči Radeckému a dalším vojevůdcům monarchie začalo rychle nahrazovat státem podporovaným kultem husitů a dalších lépe použitelných figur. Likvidace památníku pak už byla spíše finální jistotou, která měla pomoci dostat Radeckého a celou monarchii z myšlení národa.
Byl to boj proti čtyřem stoletím historické reality. Čeští vojáci sloužili pod Habsburky už od jejich převzetí trůnu roku 1526. Na Bílé hoře byly jednotky a šlechtici z českých zemí na obou stranách boje. Nespočetné množství jich později bojovalo proti osmanskému tlaku na Vídeň a při osvobozování Balkánu od islámu. Mariánský pomník oslavuje české obránce Prahy, jež roku 1648 dokázali zachránit velkou část města před tlakem Švédů, a to za pomoci tisíců městských dobrovolníků. Proti Napoleonovi pochodovaly dobrovolnické jednotky z Prahy a tuctu dalších měst, jež následně mnohokrát prokázaly svou kvalitu a odvahu.
To vše bylo potřeba dostat z lidského vědomí. Československo bylo formováno na dost absurdních základech, kdy se Češi oháněli právem na sebeurčení a v tu samou chvíli to samé právo odmítali místním Němcům, Polákům, Maďarům a později i Slovákům. Stát si nemohl dovolit potýkat se do toho i s nějakou nostalgií k Radeckému a skrze něj a další figury i ke staré monarchii. Bylo potřeba předělat celý národ a symbolem této snahy se nakonec stal právě pomník, který se má vrátit na Malostranské náměstí.
Smíření
Československo je mrtvé. To masarykovské zemřelo roku 1938 a jeho nafukovaná mrtvola dostala roku 1993 ránu z milosti. Akta druhé světové války, vyhnání Němců roku 1945 a následného komunistického režimu plně ovládla lidské myšlení. A přes snahu odkázat se po roce 1989 na první republiku je jí moderní český stát naštěstí velmi vzdálený. I proto se opět mohlo více rozumně začít mluvit o otázkách, jako je maršál Radecký, Mariánský sloup či celá habsburská éra. Už nebylo potřeba vést nějakou válku o identitu a dalo se konečně bavit o reálné historii. Opozice proti této snaze zůstala mezi extrémními nostalgiky, ale těch už je jen pár.
Obnova starých památníků není ani tak o nějaké císařské nostalgii či popírání posledního století vývoje. Je to především snaha znovu do české historie vrátit čtyři století habsburské vlády, a to ne jako pouhé prvorepublikové karikatury o zlech germanizace a proradných tyranech ve Vídni. Češi sloužili v různých rolích a často se ctí a velkými úspěchy. Naprostá většina z nich neviděla v této službě žádnou zradu svého původu, ale legitimní akt vůči vládnoucí dynastii, jež nosila korunu českých králů. Sám Radecký se nevnímal nijak dvojitě, tedy že by najednou byl Čechem a také císařským občanem. Obojí pro něj bylo jedno a to samé.
Vnímání národa, identity a původu je tématem, na které existují celé knihy a jemuž bych zde nemohl dát spravedlivé množství prostoru. I v 19. století, kdy byl koncept národa poprvé jasně vnímán, však tento fakt nijak nezměnil pozici mnohých vůči po staletí existujícímu státu. Lidé, jako byl František Palacký, dokonce v habsburské monarchii viděli ideální prostor, ve kterém se slovanské národy mohou prosadit a zůstat unikátními skupinami. Tato cesta nakonec selhala a byla nahrazena pokusy s národními státy, ale nedá se říct, že byla méně legitimní než její nástupce. Přece jen se dnes snažíme o nadnárodní evropskou spolupráci, kde se malé národy mají integrovat podobně jako kdysi pod Rakouskem.
Smíření s vlastní historií, odchod od starých nesmyslů a snaha plně pochopit svou minulost jsou rysy, které nevidíme úplně často. V Čechách se stačí podívat na stále bolavou otázku sudetských Němců a jejich vyhnání, které dodnes vede k bouřlivým diskuzím a otevřeným demonstracím. V případě pomníku maršála Radeckého a dalších podobných projektů pak vidíme, že smíření s kdysi bolestivými otázkami zdaleka není nemožné, ale asi si na něj musíme nějakou dobu počkat. Maršál se brzy vrátí na své právoplatné místo a česká historie snad dokáže plně přijmout odkaz jak jeho, tak milionů dalších Čechů, jež sloužili dynastii Habsburků. Kdo ví, za dvacet let možná podobné uklidnění dokážeme najít i v otázce sudetských Němců.
Zdroje a další četba:
Kovařík, Jiří. Bitvy a osudy válečníků. XIII., Radeckého marš: (1848-1859). První vydání. Třebíč: Akcent, 2025. 431 stran. ISBN 978-80-7497-522-6.
Siemann, Wolfram. Metternich: stratég a vizionář. Překlad Martin Bojda. Vydání první. Praha: Academia, 2025. 757 stran. ISBN 978-80-200-3597-4.
Sked, Alan. Radetzky: imperial victor and military genius. London: I.B. Tauris, 2011. xiv, 262 s., [26] s. obr. příl. ISBN 978-1-84885-677-6.
Vochozka, Mikuláš: Radecký se vrátí na Malostranské náměstí. Přes deset tun těžké sousoší technici v roce 1919 přemístili, iRozhlas, 10. 6. 2026, Online: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/radecky-se-vrati-na-malostranske-namesti-pres-deset-tun-tezke-sousosi-technici-v_2607101148_bva
