Článek
Stále uctívám Dia. Tak se jmenuje řecký dokument, který roku 2004 přestavoval širší řeckou veřejnost k neo-pohanskému fenoménu. Následovala kuriozita, nezájem a odsouzení „uctívačů ďábla“, jedním aktivním východním knězem. Řecko však není se skupinami, které se snaží vrátit k uctívání starých bohů, přírodních duší a mnoha dalších bytostí, které většina zná pouze jako figury z mýtů. Novodobí polyteisté mají své skupiny v prakticky každé zemi Evropy a to včetně České republiky. V mnoha zemích dosáhli oficiálního uznání svých staronových náboženstvích a jejich čísla každoročně rostou. Co víme o nositelích starých tradic a dají se vůbec sjednotit pod jeden název?
Od zvyků zpět k uctívání
Když roku 1387 přijal litevský velkovévoda Jogaila křesťanskou víru za svou, ukončil tímto rozhodnutím existenci posledního evropského státu, který nevyznával jedno z abrahámovských náboženství. Proces pokřesťanštění Evropy, který začal brzy po smrti Ježíše Krista a plně se rozjel po legalizace křesťanství v římské říši roku 313 po Kristu, byl s výjimkou několika odlehlých oblastí prakticky hotov. Spojení s římskou říší a jejími institucemi silně posloužil jako motivace pro konverzi mnoha germánských států, které se zformovali na jejím bývalém území. Násilné válečné výpravy a mírové mise budoucích svatých následovaly po mnoho dalších století. Kde se neprosadilo křesťanství tak udeřil islám, který se například rozšířil mezi kmeny u řeky Volgy. Organizované uctívání starých polyteistických náboženství bylo sice zničeno, ale z lidské vzpomínky se rychle nevytratilo.
Historické události se málokdy stanou rychle. Konverze celého státu a všech jeho obyvatel je obzvlášť pomalý proces. Samotná římská říše měla i století a půl po zavedení křesťanství jako jediného legálního náboženství (389 po Kristu), stále velkou a politicky aktivní polyteistickou menšinu, než jí potlačil císař Justinián I. Místní náboženské kulty vydržely v některých oblastech až do 9. století. A to je pouze organizované náboženství. Místní rituály, které byly často spojené se starými bohy se často zachovaly celá tisíciletí. V některých skandinávských vesnicích byly zaznamenány rituály, ve kterých byl povoláván jako svědek bůh Ódin ještě v 19. století. V některých skotských vesnicích byly stále ponechávány oběti místním nadpřirozeným bytostem ještě na konci 18. století. To také vzbudilo určité podivné teorie o přežívajícím panevropském pohanském náboženství, které čelilo perzekucím církve během lovů na čarodějnice. To je historický nesmysl, ale silně ovlivnil vnímání prvních známých neopolyteistických náboženství.
Když nepočítáme zvyky místních komunit tak bychom mohly najít kořeny znovuzrození polyteistických náboženství už v renesanci. Obnovený zájem o antické Řecko a Řím vedl k zachování a přepsání mnoha textů, které zachovali ideje o starých bozích. Jejich uctívání se do stránek některých autorů dostalo na konci 18. století. Většinou se jednalo o vzývání specifických bohů a volání po kvalitách starých rituálů. To ještě samozřejmě nebylo obnovené náboženství, ale položilo to první základy. Růst nacionalismu hrál další významnou roli. Nová hnutí v německých státech a britských územích se většinou držela křesťanství, ale někteří se obrátili ke starším vírám.
To také vede k jedné z nejznámějších a nejvíce zkreslených událostí, které se ve spojení s obrozeným polyteismem odehrály. Nacistické Německo. Představa o nacistických plánech na zavedení vlastní verze pradávného německého náboženství je z velké části nesmysl, ale zakládá se na několika reálných základech. Heinrich Himmler, velitel SS a Rudolf Hess, Hitlerův původní nástupce, byli hlavní postavy německého okultismu a opravdu přebírali některé prvky germánského polyteismu. Sám Hitler prohlásil myšlenku nahrazení křesťanství uctíváním Ódina za kompletní nesmysl a proti polyteistickým společnostem tvrdě zasáhl. Několik tisíc uctívačů starých bohů skončilo i v koncentračních táborech a další se zapojili do proti-nacistického odboje. Přesto dodnes zůstává propojení s některými členy nacistického režimu špínou na neopolyteistické historii.
Obzvlášť 60. léta 20. století byla dalším obdobím sílící obrozenecké přítomnosti v Evropě a USA. Zrušení posledních zákonů proti čarodějnictví vedlo k šíření kultů v Británii a rostoucí propojení s ekologickými tématy se silně ukázalo na neo-druidských kultech v Irsku a USA. V dalších zemích byla před-křesťanská víra součástí proti-komunistického odboje a jinde sloužila jako součást proti-válečných kultur. Postupně také získávaly různé samostatné víry oficiální uznání některých států a po více než 1000 letech se znovu objevily chrámy k bohům Herodota a Alexandra. V dnešní době se dají polyteistické skupiny najít v prakticky každé zemi Evropy a ve většině států USA. Například na Islandu už tvoří kolem 3% obyvatelstva a pravidelně rostou.
Moře různých hnutí
Předtím než přejdu ke krátkému představení některých hlavních vír uvnitř neopolyteismu je důležité vysvětlit jednu hlavní věc. Tou je absolutní nejednotnost idejí. Ta začíná u samotného názvu. Já sám používám neopolyteismus jako poměrně neutrální a dobře shrnující termín. Mnoho vyznavačů těchto náboženských směrů se hrdě označuje za pohany či neopohany i přes nepřátelský původ tohoto slova. Další vnímají bohy jako vedlejší a označují se za mágy či čaroděje. Neopolyteismus není žádné sjednocené náboženství. Je to skupina náboženství s podobnými základy, které každé má mnoho skupin, které ho jinak vyznávají. Můžu tedy dodat jisté základní charakteristiky, ale hlubší zkoumání může rychle odhalit velmi šokující rozdíly. Problémem je také samotná podstata polyteistických náboženství, které jsou z podstaty mnohem více volné než monoteismus v tom, koho a co může člověk uctívat a vyznávat.
Ideální bude začít u pravděpodobně největšího z nových náboženstvích, Wiccy. Zformována na začátku 20. století, Wicca se opírá o dva hlavní bohy (Rohatý bůh a Trojná bohyně), a silně také o magické a čarodějnické koncepty. Kombinuje prvky hned několika polyteistických náboženství a je spíše novou vírou než obnovou jedné staré. Na začátku zmíněná teorie o přežívajícím pohanském náboženství, které bylo potíráno při lovech na čarodějnice, bylo jednou z inspirací počátku Wiccy a mnozí z prvních členů se považovali za nástupce těchto přežívajících pohanů. Wicca je taky velmi protivná v tom, že je dost možná nejvíc roztříštěná. Neexistuje centrální figura a místní Wiccánské kulty jsou často vzájemně téměř kompletně odlišné. Někteří wiccánci věří pouze ve své dva bohy, další k nim připojují řadu dalších bohů a někteří si myslí, že je jeden hlavní bůh a pod ním další bohové. Počet wiccánců ve světě je nejistý, ale odhady se většinou pohybují mezi 800 000 až dvěma miliony.
Pokud chceme hledat plný pokus o obnovu známého před-křesťanského náboženství, Ásatrú je naším přítelem. Snaha o obnovu starého germánského a vikingského polyteismu naráží na poměrně mnoho úskalí. Za prvé je tu problém zdrojů. Od samotných Germánů se nám prakticky žádný popis jejich náboženství nezachoval a všechny pozdější zdroje jsou silně christianizované. To často vede k nejistotě a debatám o pravdivosti a autenticitě některých náboženských praktik. Druhým hlavním problémem jsou nacisté. Ti se zachovali jako nechutní paraziti, kterými jsou a napojili se na některé z neogermánských skupin. To rozhodně není problém celého hnutí a mladší skupiny zaujali přátelské vztahy k jiným etnikům a cizím zájemcům o jejich víru. Silný důraz na sliby a přísahy je u skupin vyznavačů Ásatrú častý a existuje více organizovaná struktura knězů a festivalů. Uctívání směřuje na staré bohy severu a jména jako Ódin, Thór a Freyr jsou často pronášena.
Poměrně unikátní jsou polyteistické skupiny v baltských zemích. Ty byly často zformovány jako přímá součást národního odporu proti bolševické moci. SSSR polyteistická náboženství v baltských zemích plně zakládal, což jim pouze dodala respekt mnoha lidí. Litevská Romuva a lotyšská Dievturība patří k nejširším, ale zdaleka ne k jediným ze staronových náboženství, ale často stále nezískaly státní uznání své existence. Obzvlášť v Litvě získala Romuva silně národní zaměření a to díky pozdní christianizaci země a vnímání polyteismu jako součástí národního boje proti německým křižákům a Polákům. Zajímavá je praktika rituálních ohňů u kterých probíhá zpěv rituálních písní a společné hodování. Uctívá se starý král bohů Dievas a řada dalších původních baltských bohů.
Jedny z nejstarších kořenů má neodrudismus a s ním často propojený keltský neopolyteismus. Idea využití magie a starých druidů, které ve svých záznamech popisuje Julius Caesar, byla původně propojena výhradně s křesťanstvím a původní neodruidská modlitba přímo zmiňuje jednoho boha.
Je to také jedna z prvních skupin zaměřující se na ochranu přírody a přírodní magii. V 19. století se začal také objevovat keltský neopolyteismus, který ovšem i přes své relativní staří dodnes není v Irsku (kde se nachází většina jeho vyznavačů), oficiálně uznáván. Nový druidi našli silnou základnu v USA, kde se často míchají s různými kulty, což samozřejmě vedlo k zrození hned několika individuálních stylů uctívání a myšlení.
A co Slované a Česko? V naší zemi se v posledním sčítání lidu přihlásilo k různým neopolyteistickým náboženstvím skoro 3000 lidí. Říkám k různým, protože v ČR neexistuje jedna dominantní neopolyteistické náboženství a dají se zde najít vyznavači mnoha specifických vír. Specifické slovanské obnovené náboženství, takzvané Rodnověří, je překvapivě jednotné. Silně nacionalistické a především zastoupené v Rusku, Rodnověří má silně konzervativní vnímání světa a silně opovrhuje změnami, které u Slovanů způsobilo křesťanství. To v podstatě znamená cokoliv se jim nelíbí u moderní společnosti, jelikož má naše pochopení staré slovanské společnosti dodnes silné trhliny. Existuje samozřejmě několik odpadlých skupin a například válka na Ukrajině způsobila silné spory u tamních dříve rusofilních Rodnověří. Uctívání těch pár slovanských bohů, které dodnes známe je samozřejmostí. Reálný počet Rodnověří v Rusku je silně sporný, ale na Ukrajině a v Polsku mají několik tisíc členů.
Kdo je dnes pohan?
Poté, co jsem ukázal některé příklady neopolyteistických náboženství vyvstává otázka, zda se vůbec dají takto označit. Jednotlivé víry jsou si silně vzdálené a v mnoha případech je poněkud nejisté i uctívání více bohů. Shrnutí pod jeden spojující název je spíše snahou o zjednodušení a základní propojení, ale je otázka kolik z těchto náboženství se propojit vůbec dá. To je částečně křesťanské dědictví, ve kterém staří mniši shrnuli desítky odlišných náboženství pod nepřátelským slovem pohan. Také nepomáhá naše představa o jasném a stálém náboženství, které se minimálně mění. To není pravda ani u křesťanství, které se změnilo mnohokrát a významně, ale u polyteismu je to obzvlášť nepřesné. Bohové se měnili s představami a potřebami jejich uctívačů a tak se děje i u dnešních obrozených náboženství.
Uctívání přírody je jedno ze součástí staronových náboženských směrů, která má hluboce odlišný kontext v moderním světě. Ekologické prvky a vzývání víl se propojili ve fascinující kombinaci, která dodnes mate mnohé. Vzývání matky přírody jako jediné, či nejvyšší bohyně se stalo populární u mnoha neodruidských společenství a získalo si obdivovatele i v dalších z obrozených náboženství. Ideologické spory, které prostupují obzvlášť v Ásatrú jsou přítomné v prakticky v každém ze staronových náboženství a často způsobují tvrdé rozkoly. Politické názory eventuálně vstupují do konverzace a pokusy zaujmout jednotný postoj například k otázkám sexuálních menšin často vedli k dalším a dalším dělením. Otázkou je, zda je toto problém pro budoucnost těchto náboženství, nebo jim naopak poskytuje další a další možnosti růstu.
A samozřejmě je tu otázka nástupnictví. Jak moc jsou současná neopolytesická hnutí následníky starých tradic? Argumenty o tom, že se nejedná o pravé dědice, ale pouze o špatné imitátory použily mnozí vědci a dokonce i křesťanští kněží, což je vrchol pokrytectví, který člověk často nevidí. Zde bych se vrátil k podstatě polyteismu a to jeho schopnosti se měnit a přizpůsobit. Roku 1200 před Kristem uctívali mykénští Řekové jako svého hlavního boha mořského vládce Poseidona a budoucí vládce bohů Zeus byl vedlejší postavou. Trvalo pět století a civilizační apokalypsu než se jejich role obrátily, ale stále se jednalo o jednu změněnou víru. Pokud dnešní polyteisté mění části svých náboženství (například ústup od obětin), je to sice změna, ale změny byly neoddělitelnou částí původních polyteistických náboženství.
Novodobý Euro-Americký polyteismus je v mnoha ohledech matoucí entita. Kombinuje jak starodávné tak nové prvky, ale vnitřní nejednotnost jednotlivých náboženství silně mate pozorovatele. Nové a nové směry se budou v budoucnosti rodit a zanikat a je otázkou, zda se některý z nich vynoří jako příští velké náboženství, které změní směřování kontinentů. Dnešní neopolyteisté se mohou zdát jako pouhá kapka v moři monoteismu a ateismu, ale to samé kdysi platilo pro první křesťany či první muslimy. Pouze čas nám ukáže kam se náboženské směřování lidstva zaměří příště. V tomto textu šlo především o základní úvod do hlubokého tématu a doufám, že se k jednotlivým z těchto a dalších náboženství vrátím v budoucích textech.
Zdroje a další četba:
PAXSON, Diana L. Základní kniha germánského pohanství: na duchovní cestě Ásatrú. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 164 s. Iniciace. ISBN 978-80-247-3217-6.
DOYLE WHITE, Ethan. Wicca: history, belief, and community in modern pagan witchcraft [online]. Chicago: Sussex Academic Press, 2016 [cit. 2024-02-03]. ISBN 978-1-78284-255-2. Dostupné z: https://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=4306794.
Česká pohanská společnost: https://pohanskaspolecnost.cz/
Lewis, James R. (2004). The Oxford Handbook of New Religious Movements. London and New York: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-514986-9.
