Článek
Málokterá věc je v lidských společnostech tak obvyklá jako kalendář. Jednotlivé civilizace se liší v mnoha ohledech, ale chuť pochopit pohyby času je u nás prakticky univerzální zkušeností. O to zajímavější jsou pak situace, kdy se jinak jasně velmi pravidelné kalendářní systémy kompletně zblázní a vyprodukují absurdní situaci. Tak tomu bylo roku 46 před Kristem, který byl ve své době znám jako poslední rok zmatků a pro předchůdce dnešní západní civilizace trval více než 400 dní. Právě tímto rokem totiž začíná systém, kterým počítáme náš rok ještě dnes.
Kalendářní politika
Evropské kalendáře mají svůj původ už u Mykénského Řecka (1600 až 1200 před Kristem), a prakticky všechny pozdější civilizace v okolí Středozemního moře měly své vlastní varianty. Metody, které tyto kalendáře využívaly pro počítání času, však byly velmi různorodé a málokterý z nich se blížil skutečné délce roku. Dnes víme, že naše Země oběhne kolem Slunce za 365 dní, ke kterým ještě připočítáme několik hodin a minut. Mnoho starých civilizací k vypočítání roku také využívalo Slunce, ale některé se místo něj spoléhaly na Měsíc, což spolu s nepřesnými výpočty vedlo k desítkám, ne-li stovkám, různých odhadů přesné délky jednoho roku.
Starý Řím je toho dobrým příkladem. Podle některých prastarých autorů byl původní kalendář městského státu dlouhý jen 304 dní, jež byly rozděleny na deset měsíců, což částečně potvrzují i latinská jména těchto měsíců. To byl extrémně nestabilní systém, který vedl k prudkým změnám počasí v nečekaných obdobích, a proto se legendární druhý král Říma, Numa Pompilius, rozhodl celý systém reformovat a dodat mu daleko rozumnější dimenze. Jeho nový kalendář měl mít daleko rozumnějších 355 dní, které podobně jako starý kalendář následovaly fáze našeho Měsíce.
Podle nich se rozhodovalo o délce měsíců, ke kterým Numa přidal dva nové, a jež se nyní o něco lépe měly shodovat se skutečným rokem. Druhý římský král byl kromě své kalendářní práce především znám jako muž odpovědný za ustanovení většiny římských náboženských institucí, a proto mu také byl dáván kredit za rozdělení dnů v jednotlivých měsících na pracovní a duchovní. Během nábožensky zaměřených dnů pak mohly probíhat mnohé oslavy, průvody a rituály, které byly hlavní součástí původního římského náboženství. Nové měsíce měly také být rozděleny na tři části, z nichž jedna byla v polovině roku, začínající idy, které vstoupily do světové paměti ve souvislosti s nejslavnější vraždou římských dějin.
Všechny výše popisované úspěchy krále Numy jsou však poněkud komplikovány faktem, že je jeho samotná existence historicky velmi pochybná. Legendární králové Říma a spolu s nimi i raná století dějin tohoto státu jsou kompletně nepodloženi historickými údaji a moderní historici pochybují o mnoha detailech jejich existence. Numa, pokud vůbec existoval, tak pravděpodobně nebyl zodpovědný za všechny zmíněné reformy, které byly spíše dílem dlouhého historického vývoje. Některé detaily, jako přechod k 12měsíčním rokům, jsou však dosti pravděpodobné, jelikož mají známé paralely z řeckého světa, kde se raný Řím často inspiroval pro své vlastní reformy.
V tomto bodě však čtenáře už asi napadl jeden velmi očividný problém. 355 dní je sice blíže skutečnému roku, ale stále má dost velkou mezeru. S každým novým rokem by tak vznikala desetidenní chyba, která by kalendář postupně kompletně rozbila. Obzvlášť v antickém světě, kde špatné odhadnutí konce léta mohlo kompletně zničit farmářskou úrodu, by podobná chyba mohla těžce poškodit celý stát. To si samozřejmě uvědomovali i sami Římané, kteří proto vytvořili speciální dny, jež byly pod kontrolou nejvyššího římského kněze, Pontifexe Maxima, a které měly být k roku dodány v případě nutnosti, aby byl kalendář přizpůsoben realitě.
Caesarova divoká dobrodružství
Tak byl tedy problém vyřešen a římský kalendář se mohl stabilizovat. Řešením však ironicky vznikla celá sada nových problémů, které začaly expandující říši brzy trápit. Pozice nejvyššího kněze byla volená a na rozdíl od dnešního křesťanství neexistovala žádná mezera mezi mocí náboženskou a světskou. To znamená, že volení politici mohli zastávat náboženské funkce. V jejich moci se tak náhle ocitlo několik dodatečných dní v roce, které mohli využít například pro vyhlášení speciálních akcí či pro zdržení akcí politické opozice. Římský kalendář se tak v podstatě stal rukojmím politických intrik.
Roku 64 před Kristem se konaly nové volby nejvyššího kněze a o funkci bojovali dva uznávaní politici. Jejich soupeření měl však využít ambiciózní politický junior, který bral získání této funkce jako jedinou šanci na přežití. Gaius Julius Caesar byl populární a charismatický řečník, který si dokázal získat široký obdiv už v prvních letech své kariéry. Byl to však také člověk s velmi liberální politikou utrácení a brzy začal hromadit obrovské dluhy. Volby Pontifexe Maxima byly jeho šancí zajistit si funkci, ze které by mohl posílit svou neslavnou situaci, a proto do kampaně za ni vrazil všechny své zbývající finance. V den volby řekl své matce, že pokud se nevrátí jako nejvyšší kněz, tak utekl z města.
Caesar nakonec volby vyhrál a nemusel kvůli svým dluhům utéct do exilu. Funkci nejvyššího kněze zastával následujících pět let poměrně obstojně a i díky ní dosáhl roku 60 před Kristem nejvyšší občanské funkce, konzula republiky. V té sloužil jeden rok, během kterého několikrát použil svou náboženskou funkci k manipulaci kalendáře, ale reálné problémy začaly po jeho odchodu z města roku 59, kdy se ujal vlády nad několika římskými provinciemi. Caesar využil této pozice k dobytí dosud nezávislé Galie (moderní Francie, Belgie a okolní území), ale v tu samou dobu kompletně opustil své náboženské povinnosti. Kalendář se tak začal nebezpečně posouvat.
Problém byl zhoršen rostoucím nepřátelstvím mezi Caesarem a konzervativní senátní frakcí, což vedlo k rozdělení římské společnosti na dva tábory. To rozdělilo i níže postavené římské náboženské figury, které se v Caesarově absenci nedokázaly shodnout na potřebných úpravách kalendáře. Ten se v následujících 13 letech posunul o několik měsíců, čehož si byl málokdo vědom. Římské armády tak byly zaskočené zimními bouřemi v době, kdy očekávaly konec jara, a nezávislí zemědělci raději začali kompletně ignorovat instrukce o ročních obdobích, které přicházely z hlavního města. Římský kalendář se propadl do anarchie.
Caesar dokázal této situace několikrát vojensky využít ve svůj prospěch, ale byl si dobře vědom, že podobný chaos pouze poškodí celou říši. Přesto se více než dekádu vyhýbal svým povinnostem v jedné z největších ukázek prokrastinace lidských dějin. Během svých kampaní navíc zavítal do Egypta, kde narazil na daleko přesnější kalendář, který se orientoval podle Slunce. Méně ambiciózní muž by pouze opravil chyby existujícího systému a vrátil by se ke starým pořádkům. Caesar však nikdy netrpěl nedostatkem ambicí a rozhodl se, že kompletně předělá římský kalendář.
Nová éra
Po boku dobyvatele stanul v této snaze egyptský expert Sósigenes z Alexandrie, který generála zpravil o výhodách a nevýhodách egyptského kalendáře. Ten byl sice daleko přesnější než ten římský, ale i tak měl jisté nedostatky, které vedly k pravidelným úpravám. Caesar a Sósigenes se tak rozhodli, že se neomezí na pouhou importaci egyptského systému do Říma, ale že se ho pokusí ještě více zdokonalit. Prvním krokem bylo přidat k existujícím 355 dnům dalších deset, které Caesar rozdělil mezi existující měsíce, jež tak získaly svou dnešní podobu. Nové dny navíc měly být sebrány z rukou nejvyššího kněze, který už nadále nemohl manipulovat rokem přidáváním nových dní.
Oba muži však také vzali v potaz existenci oné jedné čtvrtiny dne, která k roku patří, což vedlo k vytvoření 29. února, jež měl být opakován každé čtyři roky, což bylo ono potřebné vylepšení oproti egyptskému kalendáři. I tento nový systém nebyl kompletně perfektní a v 16. století musel papež Řehoř kalendář poněkud poupravit, ale oproti dřívějším chybám a problémům byl systém vytvořený Caesarem a Sósigenem vskutku revoluční. Mimochodem, titul Pontifexe Maxima byl od starého Říma zděděn moderními papeži a Řehoř tak ironií osudu plnil svými reformami prastarou roli nejvyšších římských kněží.
Nové reformy však především sebraly politikům šanci na manipulaci kalendáře. Systém byl nově dostatečně autonomní, aby nemusel být upravován sobeckými figurami, jak tomu dříve činil i sám Caesar. Římský diktátor tak učinil západní civilizaci nesmírnou službu a zajistil kalendáři nevídanou stabilitu. Právě zde však do hry vstupuje absurdita roku 46 před Kristem. Bylo potřeba vypořádat se s problémy, jež předchozí výchylky způsobily, a Caesar to udělal tím, že k jednomu roku prostě přidal několik měsíců navíc, po kterých se systém mohl konečně ustálit. Na západě se tak rok 46 stal nejdelším rokem dějin a výbornou otázkou pro soutěže historických trivií.
Caesarův velkolepý krok měl před sebou ještě pár zádrhelů. Diktátor byl o březnových idách roku 44 před Kristem zavražděn a jeho nástupce ve funkci nejvyššího kněze byl dočasným nepřítelem prvního císaře Augusta. To vedlo k jistým zmatkům v novém systému a římští kněží tak několik dekád omylem přidávali 29. únor každé tři roky. Augustus nakonec situaci vyřešil tím, že sjednotil funkce císaře a Pontifexe Maxima. Poté rychle obnovil správný systém svého adoptivního otce a nový juliánský kalendář tak mohl bez větších problémů pokračovat až do Řehořových reforem. Náš moderní rok byl konečně plně zrozen.
Zdroje a další četba:
HANNAH, Robert: Greek and Roman Calendars: Constructions of Time in the Classical World, Bristol Classical Press, 2005, 192 stran, ISBN: 978-0715633014
FEENEY, Denis: Cæsar's Calendar: Ancient Time and the Beginnings of History, University of California Press, 2008, 392 stran, ISBN: 978-0520258013
GOLDSWORTHY, Adrian: Caesar: Life of a Colossus, Yale University Press, 2008, 583 stran, ISBN: 978-0274745753
