Článek
Migrace, migrace a zase ta migrace. Nekončící problém evropské politiky, který nás stále odmítá opustit. Friedrich Merz, muž který má největší šanci vyhrát za měsíc německé volby, se ve jménu boje s tímto problémem rozhodl prolomit jednu z nejstarších jistot německé politiky. V parlamentu prosadil nový proti-migrační zákon s pomocí krajně pravicové Alternative für Deutschland (AFD).
Evropský vyvrhel
Co je vůbec AFD? Zformována roku 2013, nová strana měla původně sloužit jako euroskeptická síla na německé pravici. Její jméno vzniklo jako reakce na výrok kancléřky Angely Merkelové o tom, že k současné evropské politice žádná alternativa neexistuje. Strana se ve svých počátcích setkala jen s omezenou podporou a ve volbách roku 2013 nedokázala ani vstoupit do německého parlamentu. Přes snahu o odlišení se od bývalých stran německé krajní pravice (například neonacistické NDP), nemělo nové uskupení velký úspěch v zemi, kde krajně pravicová politika vyvolává vzpomínky nejnižších dnů lidského pokolení. Průlom pro ní měla přinést až otázka migrace.
Migrační krize roku 2014 preferencím AFD pomohla rychle vzrůst. Ke kritice eurozóny strana rychle přidala tvrdě proti-migrační rétoriku, která silně kontrastovala pro-migrační politice kancléřky Angely Merkelové a její středo-pravicové CDU/CSU. Ve volbách roku 2017 dokázala Alternativa získat více než 12% hlasů a 94 křesel v německém parlamentu. Navíc dokázala proniknout do všech regionálních německých zastupitelstev a obzvlášť si získala podporu v regionech bývalé NDR. Tento vzestup se však začal zdát pouze dočasným, když si strana pohoršila o 2% v parlamentních volbách roku 2021. Její radikální pozice z ní navíc udělali stranu permanentní opozice v celém Německu.
Ideologická pozice Alternativy je a vždy byla mnoha ohledech až překvapivě pružná. Strana se dříve formálně dělila na umírněnou a radikální frakci, které sice sdílely některé pozice (přátelství k Rusku, tvrdě proti-migrační politiku), ale v mnoha bodech se rozcházely. Více umírnění členové, ke kterým patří oba současní spolu-předsedové strany, podporují například setrvání v EU či NATO, ale s podmínkou rozsáhlých reforem. Radikálové by naopak z obou organizací rádi vystoupili. Právě do jejich řad patří členové zodpovědní za některé z velkých stranických skandálů, jako například europoslanec Maximilian Krah, který otevřeně hájil členy nacistických SS.
Krahův incident byl také finální ránou pro pozici AFD v europarlamentu. Strana byla dlouhodobě jen těžko stravitelná pro mnohé další krajně pravicové evropské strany, ale otevřená obhajoba SS byla trochu moc i pro Marie Le Pen, která následně prosadila vyloučení strany z evropského seskupení Identita a Demokracie. To se nakonec samo rozpadlo po eurovolbách roku 2024, ale bývalý spojenci AFD s ní většinou odmítli mít cokoliv společného. Nakonec tedy zformovala vlastní frakci, Evropu suverénních národů, kde jsou spolu s ní i další malé strany, které nejsou přijatelné pro většinu krajní pravice a to včetně české SPD.
Tyto problémy však nijak neomezily popularitu Alternativy na domácím poli. Právě naopak, strana má dnes v průzkumech více než 20% hlasů a bude tak pravděpodobně druhou největší silou v německém parlamentu. Neefektivní vláda levicových stran a vracející se problém migrace dokázal plně nastartovat stranický vzestup a je velmi nepravděpodobné, že se ve třech týdnech, které do voleb zbývají, tato situace změní. Normálně by i tento triumf mnoho neznamenal kvůli neochotě jiných stran s AFD spolupracovat. Toto staré pravidlo však nyní utržilo první velkou ránu.
Ve jménu boje s migrací
Napravo od CDU/CSU nemůže existovat žádná demokraticky legitimní strana. To v 80. letech prohlásil premiér Bavorska, Franz Josef Strauß, který byl ve své době jedním z hlavních stranických politiků. Toto pořekadlo ukazuje pozici CDU a její sesterské strany CSU po většinu poválečné historie Německa, kdy s jednou diskutabilní výjimkou (koalice s ideologicky širokou Stranou Německa v 50. letech), nikdy nevytvořily vládní koalici s krajně pravicovými stranami. Již od roku 2018 také formálně zamítla jakékoliv aliance s AFD a roku 2020 napomohly pouhé náznaky o možné regionální aliance v Durynsku k pádu stranické předsedkyně.
Zde však na scénu vstupuje Friedrich Merz, předseda CDU od roku 2022 a současný koaliční kandidát na kancléře. Merz je ostříleným politickým veteránem s více než třemi dekádami v různých volených a stranických pozicích. Dlouhodobý člen konzervativní frakce strany, Merz dlouhodobě platí za kritika otevřené migrační politiky kancléřky Merkelové a nadšeného obránce kapitalismu a svobodného trhu. Válka na Ukrajině také ukázala jeho ochotu podporovat napadený stát a Merz dlouhodobě kritizuje nedostatečnou německou pomoc Kyjevu.
Německou politiku však víc než cokoliv jiného stále ovládá problém migrace. Tu pochopitelně znovu rozvířil lednový útok afghánského migranta, který nožem zabil muže a malé dítě. Vládní koalice se rychle rozhodla zaujmout pozici, že za samotný zločin může nedostatečné prosazování existujících zákonů, ale pravicová opozice toto vysvětlení odmítla. Merz se tedy rozhodl předložit nový návrh zákona, který rozšíří pravomoci policie, omezí množství přicházejících migrantů a ulehčí deportaci uprchlíků, kteří nyní v Německu žijí. Vládní strany však návrh rychle prohlásily za nepřijatelný a porušující právo Evropské unie.
Předseda CDU se v reakci na toto odmítnutí rozhodl dát končící vládě jasnou výzvu. Pokud zákon nepodpoří oni tak to udělá AFD. Merz sice prohlásil, že její podporu nechce, ale že je pro prosazení svého zákona ochoten přijmout hlasy kohokoliv. K CDU a AFD se ještě připojila bývalá vládní strana FDP, což nakonec stačilo k prosazení zákona. Je celkem jedno, že samotný zákon ještě není plně prosazen, a navíc může být lehce smeten po únorových volbách. Merz i přes vlastní dřívější sliby o absolutním odmítnutí spolupracovat s AFD, poprvé v novodobých německých dějinách prosadil legislativu s podporou krajní pravice. A pokud je možné toto, musí se člověk ptát, kam až může tato spolupráce zajít.
Nová aliance či přechodný jev?
Vládní strany už stihly přejít do ofenzívy. Kancléř Scholz prohlásil, že je nutné v dalších volbách zabránit tomu, aby spolu CDU a AFD mohly sestavit parlamentní většinu. Jednání bylo o to emotivnější kvůli v té době probíhající připomínce Holocaustu, což vedlo k dalšímu zostření debaty a také prvním protestům v německých ulicích proti možnému podílu AFD na vládě. Bývalá kancléřka Merkelová prolomila dlouhodobé politické ticho a otevřeně svou stranu zkritizovala za tento akt. Sám Merz však podle prvních průzkumů nepřišel o významné množství podporovatelů a navíc začal kampaň ujišťování veřejnosti o tom, že rozhodně neplánuje vládní koalici s AFD.
Sliby jsou však obzvlášť v politice prakticky bezcenná komodita. Pokud chceme získat představu o možném budoucím vývoji, poslouží nám daleko lépe cíle obou stran. Je ochota spolupracovat v otázkách migrace sdílena i v dalších důležitých bodech? Přinejmenším v některých otázkách by AFD a CDU určitě nalezly porozumění. Snaha o větší veřejnou bezpečnost spojuje programy obou stran. Merz a vedení AFD sdílí hlubokou lásku pro tržní ekonomiku a uvolnění ekonomických restrikcí patří mezi priority obou uskupení. Stejně tak se plně shodují na nutnosti obnovit povinnou vojenskou službu.
V jiných otázkách však mají obě strany obrovské rozdíly. Pro AFD je ideálním výsledkem současné války neutralizovaná Ukrajina, která přijme veliké ústupky Rusku, což umožní obnovení dodávek ruských surovin. V CDU sice také existují lidé s podobnými názory, ale Friedrich Merz je na zcela opačném pólu debaty a jeho podpora Kyjeva by se jen těžko dala sloučit s pro-ruským handlováním, které diktuje zahraniční politiku AFD. Přímá demokracie, která je jedním z hlavních bodů programu AFD, je pro mnoho křesťanskodemokratických politiků buď zcela nepřijatelná či přinejmenším nepodstatná. Pro krajní pravici by zase bylo těžké tolerovat vřelou politiku, kterou zastává CDU vůči Evropské Unii a NATO.
Argumentů samozřejmě existuje víc, ale jistotu nám nedodají. Friedrich Merz si svým manévrem pravděpodobně velmi ztížil jednání o vládě se stranami současné garnitury a může se lehce stát, že mu nikdo jiný než Alternativa nezbude. Může také dojít k pouhé toleranci ze strany AFD, což by pro německou veřejnost a členy CDU mohlo být přijatelnější. Například v Rakousku krajně pravicová FPÖ nejprve začínala tolerancí, než se dostala do své první vlády.
Je však také možné, že CDU dostatečně vyděsila levicové strany a po volbách si od nich tak bude moci získat kvalitní podmínky pro vládu ve jménu izolace AFD. Současné hlasování se pak stane pouhou skvrnkou, kterou občas budou vytahovat oponenti nové koalice. Podobně jako když u nás ANO, ODS a SPD spojily síly k zrušení superhrubé mzdy. Co přesně má Friedrich Merz v plánu, ví jen on a jeho nejbližší okolí, ale v následujících měsících se to dozví celý svět. Jedná se o pouhý politický manévr, anebo se chystá největší politický šok od znovusjednocení Německa? Volby do Bunderstagu proběhnou 23. února a zaslouží si pozornost celé Evropy.
Zdroje a další četba:
KLIKAUER, THOMAS. Alternative Für Deutschland: The AfD: Germany’s New Nazis or Another Populist Party? Liverpool University Press, 2020, ISBN: 978-1789760460
Volební program CDU/CSU (v angličtině:
Volební program AFD (v němčině):
Deutsche Welle: Will German conservative Merz demolish far-right 'firewall'? https://www.dw.com/en/will-german-conservative-merz-demolish-far-right-firewall/a-71403725
