Článek
Nazítří čekají odbojáři na Karla Havlíčka na Hlavním nádraží. Stínový ministr dopravy Martin Kolovratník se převlékl za nosiče zavazadel. Zevluje na perónu, chvílemi se opírá o vozík na kufry. Kolem něj nervózně korzuje sem a tam Jana Mračková Vildumetzová. Na chvíli se zastaví u sochy sira Nicholase Wintona. Třeba tady jednou bude stát i moje socha, až se svět dozví o dnešní historické chvíli, pomyslí si Mračková Vildumetzová. Obětovala toho Bossovi tolik, že by si to určitě zasloužila. Musí to Bossovi říct. Ale až později. Až bude svět zase normální…
Z druhého nástupiště upřeně pozoruje Janu Mračkovou Vildumetzovou a její minisukni Lubomír Metnar. Ruku má pod pláštěm, položeným v klíně. Pevně v ní svírá samopal vz.61 Škorpion. Je to malá, ale účinná zbraň - stínový ministr obrany se vyzná.
Lokomotiva ohlašuje svůj příjezd skřípěním brzd pronikajícím hluboko do morku kostí. Dveře vagónů se otevírají a objevuje se Karel Havlíček a jeho unavený pes, který s ním zažil snad každé vlakové dobrodružství.
„Nosič zavazadel, prosím,“ volá Havlíček směrem ke Kolovratníkovi. Ten, náhle vytržen z letargie, začne zuřivě tlačit těžký vozík na zavazadla směrem k němu. Pomáhá Havlíčkovi naložit kufry. Spěšně odcházejí k východu z nádraží. „Musíme okamžitě z ulic,“ procedí Havlíček koutkem úst.
„S tím, co mám u sebe, nás nesmí chytit!“
Kolovratník má sklopenou hlavu, jak tlačí vozík. Vypadá to, jako by si povídal s Havlíčkovým psem: „Všechno je připraveno. Před nádražím na nás čeká Alena se svým zeťákem. Odvezou tě do bezpečného úkrytu.“
Odbojáři vycházejí z nádraží. Kolovratník s vozíkem, následovaný Havlíčkem a jeho psem. O 5 metrů později kráčí Jana Mračková Vildumetzová, která si teď připadá trochu zbytečná. Ta socha asi nebude, bleskne jí hlavou. Hrne se k Mercedesu Alenina zeťáka.
„Sem se nevejdeš,“ odhání ji rázně Alena. „Sveze tě Metnar.“
Rivalita ženského křídla odboje je hmatatelná. Ale dnes jde o víc, než o měření důležitosti. Mračková Vildumetzová ustupuje. Ještě není všem dnům konec, Alčo, říká si pro sebe.
Odbojáři rychle nakládají zavazadla a nastupují do přistavených vozidel.
„Kam jedeme?“ ptá se Havlíček Aleny.
„K Pražskému Jezulátku. Už na nás čekají.“
Po pražském Újezdě přijíždí černý Mercedes a Metnarova Toyota Hilux ke kostelu Panny Marie Vítězné. Naši odbojáři vystupují z aut a spěšně míří k hlavnímu vchodu kostela.
„Je zavřeno,“ upozorňuje Havlíček na zjevný problém. Obhlíží krásný zdobený portál s hlavní bránou. Zamčenou.
„Neboj,“ prohlásí sebevědomě Alena. Teď si užije tu slastnou chvilku důležitosti. Sahá do záňadří a vytahuje jeden ze svých obrovských křížů, kterými je proslulá zejména na Brněnsku. Zatlačí na hlavičku Krista na kříži. Ozve se cvaknutí. Ze spodní části kříže vyskakuje planžeta. Je to patentní klíč. Alena teatrálně křížem odemyká bránu. Vrací planžetu na místo. Kříž mizí zpátky v jejím záňadří.
Odbojáři opatrně vstupují do kostela.
Alena je dnes oblečená do elegantního kabátku. Snaží se vměstnat bradu do polární lišky, kterou má místo límce. Proč je v každém kostele taková zima?
Jemný písek, který sem nafoukal vítr z ulice, jí nepříjemně křupe pod kozačkami.
Alena se zadívá na sošku Jezulátka. Panenka jako z hororu, proč z ní všichni tak šílí? Význačné osobnosti světa mu darují krásné oblečení. Alena se uchechtne do lišky. Kdyby Jezulátko vidělo její šatník, tak by puklo závistí!
Jana Mračková Vildumetzová si prohlíží krásnou křtitelnici a náhle její pohled zaujme kostelní kasička.
Jana se k ní skloní a neohrabanýma promrzlýma rukama se ji snaží otevřít.
„Tobě opravdu není nic svaté,“ slyší za zády Metnarův hlas.
„Ty máš co povídat, policajte,“ odsekne Jana. Je jí jasné, proč ji Metnar pořád očumuje. Ať si nechá zajít chuť.
„Jenom mne zajímalo, kolik to Jezulátko vynáší,“ snaží se vysvětlit svoje počínání.
Metnar cítí šanci na rozhovor s Janou: „Bossovi to tenkrát moc nevyneslo. A to měl po kapsách pět malých Jezulátek.“
„Byly jenom tři,“ mračí se Mračková.
Karel Havlíček s Martinem Kolovratníkem odpočívají před oltářem. Natahat sem všechna zavazadla byla pěkná dřina.
Z hloubi kostela se ozve dřevěné zavrzání, jak se otevírají stará vrata krypty. Všichni se jako na povel otáčejí. Lubomír Metnar instinktivně nahmatá samopal, jenž mu visí na řemenu pod pláštěm. Prsty obejme rukojeť, palec má připravený na pojistce.
Zpoza dveří se vyvalí postava. Na sobě mnišský hábit obepnutý koženým pásem. Přes něj mu volně spadá škapulíř. Kapuce zakrývá jeho tvář, pod ní se rýsuje pouze neoholená, výrazně ustupující brada.
„Pán s vámi,“ promluví ta podivná postava.
„I s tebou,“ odpoví hypnotizovaná Alena.
Postava zvedne zbožně ruce a náhle odhodí kapuci z hlavy.
„Tyvole, vždyť to je Brabec,“ vyprskne Martin Kolovratník. „To mě pos..!“
Richard Brabec se spokojeně usmívá. Jeho šokující nástup na scénu mu vyšel. Obrací se na Havlíčka: „Tak co, máte to?“
„Máme,“ přikývne důležitě Havlíček. Ukáže na moderní plastovou vojenskou bednu s prolisy, držadly a mohutnými petlicemi opatřenými zámky.
„To jste nemohli použít něco méně nápadného?“ diví se Brabec.
„Je to hrozně těžké, hlavně baterky,“ brání se Havlíček. „Jsem rád, že to tahle bedna vůbec unesla!“
„No tak ji vemte a pojďte do krypty,“ přeruší ho Brabec. „Určitě máte hlad,“ usměje se na Schillerovou.
Kolovratník si stoupne k jednomu uchu bedny. Havlíček vyšle od druhého ucha tázavý pohled k Metnarovi. Ten mu jen v mnohoznačném gestu ukáže svůj samopal. Havlíček posmutní. Odevzdaně sevře druhé ucho vojenské bedny. S posledním vypětím všech sil ji s Kolovratníkem zvednou a vláčí do krypty.
Kroky odbojářů duní po schodech. Scházejí do podzemní krypty. Hlavní chodba ústí do mnoha pohřebních komor po levé i pravé straně.
„Můžeme si představovat, že jsme skupina Anthropoid,“ zasní se Metnar.
„Co to znamená?“ ptá se tupě Jana Mračková Vildumetzová.
„Lidoop,“ odvětí Metnar.
Jana na něj povýšeně pohlédne: sám jsi lidoop, policajte! pomyslí si.
„Pojďte,“ vybízí Brabec ostatní. „Je tady jedna pohřební komora bez rakví.“
Jana Mračková Vildumetzová zhnuseně pokrčí nos. Tohle ten Richard nemyslí vážně!
Skupina se nahrne do patřičné komory. Rakve zde opravdu nejsou, zato je tu stůl a na něm -
„Svačinka!“ vykřikne Schillerová a vrhá se ke stolu. „Víno a chlebíčky! Richarde, ty víš jak na mě.“ Schillerová si přihne vína z krásného zlatého poháru.
„Paté de foie gras!“ Alena už se nezná. Nabírá si francouzskou lahůdku. Mastné prsty si utírá do jakéhosi pruhu látky s vyšitými kříži na obou stranách.
„I servítky tu máš stylový,“ oceňuje Alena plnými ústy.
Jana Mračková Vildumetzová na ní trochu znechuceně kouká.
„Jani, vem si taky,“ pobízí ji Alena.
Jana chce být ale decentní: „Mně stačí tady ty chipsy v té zlaté misce,“ odvětí a strčí si do pusy tři hostie.
Havlíček, který si mezitím vydechnul, se začíná věnovat vojenské bedně. Nejprve je potřeba otevřít 2 kódové zámky. Na prvním nacvaká číslice 2-6-1-8, na druhém 5-6-1-0. Oba zámky povolí. Karel zvedá víko bedny. Objevuje se kompletní vysílací stanice, včetně baterií, sluchátek, mikrofonu a teleskopické antény.
Aleně se objeví znuděný výraz na její umaštěné puse. „Co s tím krámem budeme dělat?“ ptá se.
„Bez spojení není velení,“ odpoví Metnar káravým hlasem.
„Přesně!“ přitaká Havlíček.
„Tohle bude tvůj velký úkol, Alenko. Ty jediná rozumíš kódové řeči, kterou mluví náš Boss.“
Alena, vědoma si své důležitosti, pyšně pozvedne bradu. Tohle nikdo jiný nezvládne! Jenom já rozumím kódové řeči Bosse!
„Plán je jednoduchý,“ pokračuje Havlíček. „Spojíme se s Bossem, on nám bude dávat úkoly. Zrušíme tu žalobu na něj, aby se mohl vrátit, a potom společně svrhneme vládu. Nastrkáme opět všude svoje lidi a zrušíme novodobou totalitu!“
Alena škytne.
