Článek
Pracuji ve filmovém průmyslu. Když nejsou zakázky, přivydělávám si taxikařením u moderní zahraniční firmy.
Řízení taxíku je zajímavá psychologická sonda do společnosti. Setkáte se s lidmi, se kterými byste se jinak nikdy nepotkali, a to až z intimní blízkosti. Už nejste ve své komfortní zóně. Svým vozem propichujete cizí sociální bubliny a objevujete nové světy.
Nedávno si mě objednal dezolát. Přijedu na zadané souřadnice a tam stojí chlápek. Menší, kulaťoučký, v brýlích s výrazným rámečkem. Na tváři několikadenní strniště. Na sobě úpletové kalhoty s vytahanými koleny a tmavě modrá bunda. Celkově nenápadnému zjevu vévodily ostře červené botasky.
„Vy jste Čech?“ řekl místo pozdravu a už se hrnul do mého taxíku.
Odér jeho dechu zaplavil prostor auta. Připomínal staré plíny. Otevřel jsem mřížku osvěžovače vzduchu naplno a snažil se tvářit laskavě.
„Kolik ta cesta bude stát?“ zeptal se.
„Asi 260,- korun,“ odpověděl jsem mu.
„Počkejte, to je moc!“ zamračil se ten človíček. „Mně to psalo, že to bude stát 85,- korun.“
„Nemůže to stát 85,- korun,“ odporoval jsem mu. „Vždyť chcete odvézt přes půl Prahy!“
Chlapík vytáhl telefon, chvíli v něm hledal a náhle zapíchl prst do obrazovky. „Tak je to 128,- korun. Podívejte!“
„To není 128,- korun, ale 128 00. To je poštovní směrovací číslo adresy, na kterou chcete odvézt,“ pousmál jsem se.
„Aha.“
Našel jsem mu ve své aplikaci skutečnou cenu. Zjistil jsem, že chlápek má slevu, tak se rozhodl, že se mnou pojede.
„Stejně jsem rád, že nejste Ukrajinec,“ započal konverzaci. „Vám Ukrajinci nevadí?“
„Mně vadí víc koloběžkáři,“ pokusil jsem se uhnout od tématu.
„Víte, já vám musím říct, že ty Ukrajince nesnáším. Je jich tu strašně moc. Já bych je všechny naházel do jámy!“
„Do jámy?“ Nechtěl jsem chápat a sevřel jsem věnec volantu, až mi zbělaly klouby na rukou.
„Jo, do jámy. Do zákopů. Ať jdou bojovat za tu svoji Ukrajinu. Jenom je tady živíme a platíme.“
„Utekli před válkou,“ začal jsem bránit ukrajinské uprchlíky. „Bůhví, co bychom dělali my, kdyby nás někdo napadnul…“
„Já vám řeknu, já stejně fandím Rusům,“ prohlásil můj spolucestující. „Doufám, že Rusové vyhrajou a porazí ty Ukrajince. Vždyť to bylo stejně jejich území. Žádná Ukrajina neexistovala. Vždyť se to tam dřív jmenovalo ruský Kyjev!“
„Ne. Byla to Kyjevská Rus.“ Cítil jsem, jak mi pulzuje tep na spáncích. Pocítil jsem poryv tepla, jak se ve mně začal rozlévat adrenalin. Můj mozek mi začal rychle nabízet možnosti. Dupni na brzdu a strhni volant k okraji silnice. Vyprovoď toho zabedněnce z auta a zařvi na něj, ať si stopne nějaký ruský tank, až pojede kolem!
Moje racionální část mysli nakonec zvítězila. Co si na tomhle človíčkovi vezmeš?! Chovej se profesionálně. Do cíle zbývá jen 19 minut…
Můj zákazník pokračoval ve svých úvahách: „Stejně mě to štve, pane. Dřív jsme jezdili normálníma taxíkama, to bylo mnohem lepší!“
„To bylo mnohem dražší,“ opravil jsem ho. „Nehledě na to, že taxíkama můžete jezdit i teď. Tak proč jste si neobjednal normálního taxíka?“
„No, já jsem myslel, jakože dřív to bylo lepší, když jsme si mohli zastavit taxíka na ulici. To už teď v podstatě nejde.“ Chlapík se ještě víc rozvalil na sedadle a zasnil se: „To jsme kolikrát v taxíku i souložili! To jste dal taxikáři ňáký prachy a … a bylo.“
Po očku jsem si znovu prohlédl toho hrdinu. Tak o tomhle jsi slyšel hochu vyprávět a teď z toho děláš vlastní zážitek. Přišel mi úplně směšný. Jako když se vám pětileté dítě snaží něco nalhat a rozpory oné lži vás bijí do očí.
Přijeli jsme k výstavní síni Mánes.
„Nebo Mánes,“ pravil a máchnul rukou směrem k funkcionalistické budově na Žofíně. „To už taky není, co to bejvalo. Dřív tam byly, pane, výstavy…“
„Ale…vždyť tam jsou výstavy,“ nechápal jsem, jak to myslí. „Právě na jednu výstavu koukáte,“ ukázal jsem na výlohu. Hala plná velkých obrazů mi dávala za pravdu. Dívka za výlohou si všimla mého gesta a mile se na mě usmála.
„No jó, ale to nejsou takové výstavy jako dřív. Dřív jsme tam pořád chodili. To byly úplně jinačí výstavy!“
Málem jsem vyprsknul smíchy. Hochu, hochu, sice s kumpánama chlastáte Braník z plastovejch kýblů, ale v noci si vždycky najdete trochu času, abyste obdivovali Caravaggia a hovořili o koncepci, obsahu a formě…
Trochu mě lákalo začít se ho vyptávat, na jaké výstavy chodil a jací malíři patří k jeho oblíbeným a proč. Potom jsem ale dostal strach, že mi bude vyprávět, jak na výstavách souložil. Jak dal vždycky ňáký prachy kurátorovi a …. a bylo.
Mlčky jsme pokračovali dál a já jsem ke svému spolucestujícímu náhle pocítil emoci, kterou jsem nečekal. Soucit.
Ten člověk není šťastný. Nepečuje o sebe, určitě trpí bolestmi zbytku svých zubů, stěžování si na něco je jeho oblíbený koníček. Je to prostá duše.
V tu chvíli jsem si uvědomil obludnost politiků, kteří s takovými lidmi manipulují. Vyvolávají v nich strach, snaží se je přesvědčit, že je všechno špatně. Cílí na nejprimitivnější pudy. Aby jim pak nabídli vidinu zářné budoucnosti, pokud budou zvoleni do vedení země.
O těchto manipulacích psal už Karel Čapek. V jeho době to předváděli komunisti.
Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jejich zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.
(Karel Čapek: Proč nejsem komunistou, Přítomnost 1, 1924, č. 47, 4. 12., str. 737-739)
Často vozím ukrajinské maminky s dětmi na ubytovny. Mnoho z nich bydlí v ošklivých areálech na periférii Prahy, kam se jinak nedostanou. Nejsou to žádné příživnice či lehkoživky. Jedou z práce, vyzvednou dítě ze školky, táhnou tašku s nákupem.
Najezdím po Praze přes 300 kilometrů denně, a přesto nikde nevidím nárůst počtu černých imigrantů ze zemí třetího světa.
Pocítil jsem nezanedbatelný pokles mojí životní úrovně, ale není to tak hrozné jako při krizi 2008-2009. A vím, že se letos začne situace zase lepšit.
Ministr zahraničí Lipavský začíná mluvit o spolupráci s Ukrajinou ohledně vojenských odvodů Ukrajinců žijících na našem území. Stejně jako Poláci.
Zkrátka situace není tak strašná, jak se nám opozice snaží namluvit.
Sílu malým opozičním stranám, které se poslední dobou vyrojily ve veřejném prostoru, dává nízká volební účast. Potom stačí pár dezolátských hlasů, aby se na naší politické scéně etablovali „politici“, kteří chtějí zneužít nespokojenost prostého lidu.
Měli bychom jít k volbám. V hojném počtu. Boj s „pasáky“ dezolátů právě začal!
P.S.: Změnil jsem PSČ dezoláta a vynechal jeho vulgarismy.
Citace: Červený trpaslík, 1993 – série VI., díl 32. – Legie
Karel Čapek: Proč nejsem komunistou, Přítomnost 1, 1924, č. 47, 4. 12., str. 737-739
